Share

Domov považujeme za bezpečné místo. Zavřeme dveře a jsme ve svém klidu. To zlo zůstalo venku. I děti mají tak nějak vštípeno, že nebezpeční lidé se pohybují pouze venku a za tmy. Situace není ovšem tak černobílá. Ulice, ani rouška tmy dnes nemusí patřit mezi nejriskantnější prostředí. To právě paradoxně může číhat doma. Nahráváme mu svou neznalostí nebo lhostejností.

.

Lenka Eckertová, Daniel Dočekal, BEZPEČNOST DĚTÍ NA INTERNETU. Computer Press 2013.

Mluvím o internetovém prostředí. Víme, že současné děti a teenageři mnoho času tráví u počítače, a řada rodičů ani netuší, na kterých stránkách surfují. Zejména na sociálních sítích a v chatovacím prostoru mohou narazit na lidi, které je v krátkém časovém úseku snadno svedou k rozhovoru na téma sex, později k výměně fotografií s intimní tematikou. Pak již následuje vydírání, donucovací schůzky, eventuálně znásilnění, či únos…

Mjr. Mgr. Václav Písecký (vedoucí oddělení informační kriminality Krajského ředitelství Policie hlavního města Prahy)

Je bohužel trendem posledních let, že zájemci o obrazové materiály s dětmi se stále častěji pouští do tzv. vykrádání fotogalerií na různých internetových sdílecích službách. Mnohdy se jedná o fotografie či videosekvence, které by nám, ostatním uživatelům, nepřišly nijak zajímavé nebo dokonce erotické. Policisté při kontrolách počítačů lidí obviněných z držení a sdílení dětské pornografie nacházejí stovky zdánlivě obyčejných rodinných fotek.

Někdy to jsou snímky koupajících se malých dětí, jindy naprosto nevinné záběry z dovolených, rodinných oslav, výletů… Dle vyjádření “sběratelů“ nejzajímavější a nejpřitažlivějších na těch materiálech je právě jejich reálnost a autentičnost. Když k tomu přidáme fakt, že většina objektů na snímcích, včetně dětí, je snadno identifikovatelná, je pro ně velmi vzrušující pocit, že dítě na snímku mohou kdykkoliv třeba potkat, oslovit apod.

Toto by si měli rodiče, především matky, uvědomit, než začnou bezmyšlenkovitě veřejně sdílet fotografie svých dětí. Internetové služby téměř vždy umožňují galerie s fotografiemi nebo videosnímky uzamknout a chránit heslem před nezvanými slídiči. Pokud chcete některou fotografii zveřejnit všem uživatelům Internetu, vždy pečlivě vybírejte a zvažujte její vhodnost. (61)

Je důležité, aby dítě bylo VČAS informováno o případných situacích, které by mohly nastat. Nejlépe ještě ve školním věku, dříve než vstoupí do puberty. Mladší děti podstatně více respektují své rodiče než teenageři. Jedny z nejzásadnějších pravidel, které by dítě mělo vědět, je např.:

1. Nedávat nikdy a nikomu adresu, telefon. Za e-mailovou adresou, facebookovským účtem, nickem v chatovací místnosti může být kdokoliv a nemusí to být přesně ta osoba, za níž se dotyčný vydává. V této souvislosti jsem ryze výchovně ukázala svému dítěti, jak snadné je vytvořit si na sociální síti účet s jiným jménem, stáhnout si fotografii z internetu, vytvořit si profil neexistujícího člověka opačného pohlaví, jiného věku, z jiné části světa. A k tomu jsem jen dodala: „Kdybych si teď začala s někým psát, nikdo nebude vědět, že u monitoru sedí absolutně jiná osoba.“ Dítě vždy lépe pochopí závažnost situace na konkrétním případě.

2. Nikdy neposílat nikomu neznámému svou fotografii, a už vůbec ne intimní. Je potřeba mít na paměti, že co jednou vstoupí do kyberprostoru, tam může zůstat napořád. Fotografie se stahují, sdílejí, mohou se měnit za pomoci různých k tomu určených softwarů. Nevinný žertík nebo jen naivní upozornění na sebe intimní fotografií zaslanou jedné osobě (a třeba i kamarádovi), může mít nakonec nedozírné následky, které dítě po psychické stránce nemusí ustát.

3. Nikomu (ani kamarádovi) nesdělovat hesla k e-mailu a dalším účtům

4. Nikdy neodpovídat na neslušné, hrubé nebo vulgární e-maily a vzkazy

5. Nedomlouvat si s nikým z internetu osobní schůzku. Dítě může přistoupit na schůzku pod tlakem vydírání, ze zvědavosti, nebo z nadšení (jestliže má například pocit, že si dopisuje se slavnou osobou, populární zpěvačkou apod.). Dítě by mělo vědět, že si může dopisovat pouze s kamarády, které zná z reálného světa (např. spolužáci).

Základem je důvěra k rodičům

Při jakémkoliv podezření, nátlaku, vzrušující nabídce (dárky, peníze) by se dítě nemělo bát hned svěřit rodičům a celou situaci s nimi probrat.

Nejde jenom o sex.

Díky masovému rozšíření internetu a nežádoucím zkušenostem, které v souvislosti s jeho užíváním vznikly, přišla na svět řada nových termínů, mezi něž patří např. kybergrooming (lákání oběti na schůzku), kyberšikana, kyberstalking (pronásledování s technologiemi), happy slapping (natáčení fyzického útoku) a další.

Nejsou to jen nebezpeční dospělí, mnoho bolesti, ale i zmařených životů může být  důsledkem neuváženého dětského žertíku.

Děti si často nahrávají na mobily různé scénky, které pak vyvěšují na sociálních sítích nebo na YouTube. Někdy dojde i k zneužití soukromého videa, jehož obsah sám o sobě není nijak závadný, nicméně anonymita internetu dovoluje, že lidé se v komentářích vyjadřují podstatně hruběji než v běžném životě.

Mgr. Martina Viewegová (psycholožka, Národní centrum bezpečnějšího internetu)

Již delší dobu pozorujeme trend, že se rodiče snaží své děti ochránit před nebezpečím reálného fyzického světa tím, že je ukryjí v jejich pokojíčku, třeba u počítače, protože u něj děti nezlobí, ani nepotřebují rodičovskou pozornost. Necháváme je bez dozoru brouzdat kyberprostorem, ve kterém může být kdokoliv prakticky kýmkoliv. V reálném světě víme, co se dětem může stát, proto vybíhají ven náležitě poučeni, jak na sebe dávat pozor. Ve světě kyberprostoru je ale mnoho dospělých stále spíše nesmělými návštěvníky, kteří o jeho rizicích nemají tušení. Díky tomu primární role rodičů – poučit a ochránit tak své dítě, selhává. Nevím-li jako rodič, co se mému dítěti může v kyberprostoru stát, těžko jej mohu ochránit.

Jakožto rodiče bychom se měli snažit dozvědět co nejvíce o tom, na co všechno mohou děti v kyberprostoru narazit a náležitě je na to připravit. Zároveň bychom je měli vést k rozlišování toho, co patří do osobního života a nemělo by být nikde publikováno, a toho, co patří do života veřejného. Říci jim, které informace jsou osobní a které citlivé, a proč je naše soukromí vlastní život, včetně zodpovědnosti za chování v kyberprostoru. Nutit je přemýšlet, co a kde sdílí, a zda se taková informace nemůže v budoucnu obrátit proti nim. (92)

Zde by také mělo platit pravidlo, že to, co byste člověku neřekli přímo do očí, nepište ani do komentářů. Na druhé straně totiž nesedí bezduchý stroj, ale opět člověk, na něhož hrubé komentáře dorážejí a ubližují mu.

K celému tématu bezpečnosti dětí na internetu vyšla stejnojmenná kniha autorů L. Eckertové a D. Dočekala. Publikace se zabývá všemi aspekty, které na děti a mládež číhají v kyberprostoru, jak předcházet různým problémům, nebo následně, jak je řešit. Naleznete zde řadu statistik, ale i konkrétních případů, jež se udály (popisy, následky). Kniha se zabývá nejen ochranou, ale i kritikou někdy nevhodného chování rodičů, jež bezmyšlenkovitě umisťují na weby fotografie svých dětí, které jsou následně stahovány cizími osobami k jiným účelům, než by si autoři snímků přáli. Jsou zde jmenované i konkrétní weby a webové adresy, kde lze dohledat pomoc, kde dochází, nebo alespoň docházelo k „chybám“ ze strany rodičů (např. minibazary, sloužící k diskusi mezi maminkami), ale také příběhy a videa dětí, jež spustila lavinu nepříjemných událostí, které nakonec vyústily v sebepoškozování, v psychické problémy nebo dokonce i v sebevraždy. A jsou bohužel stále dohádatelná. Závěrem publikace je právní opora.

Chraňme své děti, jsou tím nejcennějším, co máme. Základem je otevřená diskuse a důvěra mezi rodiči a dětmi, informovanost a prevence.

Knihu bych doporučila každému rodiči, pedagogům na základních a středních školách a odborníkům v dané problematice. Sic jsme se již s internetem sžili jako s běžnou každodenní záležitostí a víme, že není ryze bezpečnou zónou, přesto ve výchově ještě stále chybí pro děti srozumitelná a včasná doporučení, jež by měla naše potomky ochránit. Ne jen se na ulici nebavit s cizím člověkem, ale platit by to automaticky mělo také o internetu.

Přehled programů rodičovské ochrany pro filtraci škodlivého obsahu zde.

.MB

.

.

.

Nejnovější příspěvky na webu:

Kelly Barnhillová: Dívka, která upíjela měsíc

Kelly Barnhillová: Dívka, která upíjela měsíc

16. Červen 2018

Famózní úspěch této knihy v zahraničí lze podle mě přičítat dvěma věcem: nádherně a jímavě, leč velmi překvapivě rozbalovaným charakterům postav. A potom příběhu, ve kterém si čtenář každého věku i založení najde to svoje. Od mystiky k akčnosti, od jemných linií příběhu, až po chvíle, kdy jednotlivé řádky zazní jako osudové volání do boje. Dívka, která upíjela měsíc je jednou z obětovaných holčiček, které se každoročně nechávají napospas v černém lese pro zlou čarodějnici. Ne, nikdo se neptá, co se s dětmi stane... Ale jedno je jisté. Z druhé strany lesa je už na cestě čarodějnice, obyčejně má nějakou tu ptačí podobu, aby se jí rychleji cestovalo,

Hans Rath: A Bůh pravil: Musíme si promluvit

Hans Rath: A Bůh pravil: Musíme si promluvit

16. Červen 2018

Odpočinek sladký jako nadýchaná šlehačka. Mozek odpočívá, duše se usmívá a od jemného vtipu a plné chuti vám radostí poskakuje každá buňka v těle. Jo, tak takové čtivo je vážně na jedničku. A Hans Rath to skutečně umí. Když Bůh praví, že si musíte promluvit, nedá se to odmítnout. Za prvé by to byla škoda, za druhé by to vůbec nešlo, protože vás ten člověk bude neustále pronásledovat. No jo, když jste psychoterapeut, tak je to první volba. Protože možná to je skutečně tak, Bůh šest dní tvořil lidstvo, sedmý den odpočíval a osmý vyhledal psychologa. A volba padla na Jakoba Jakobiho v Berlíně. Jednu