Share

V roce 2000 vstoupil na plátna film Šestý den v hlavní roli s Arnoldem Schwarzenegger s tématem o zneužívání klonování.

Ačkoliv tato genetická metoda nese sebou mnoho užitečného a věřím, že má schopnost „regenerovat“ celý svět, přesto v rukách člověka se může změnit v nebezpečnou zbraň. Nebyl by to první vynález či objev, který by byl zneužit v mocenském či ziskuchtivém boji.

Sci-fi filmy poukazují také na znehodnocení života a smrti jako takových. Má vůbec život pak nějakou hlubokou hodnotu, když po jeho zničení mohu daného tvora znovu nahradit?

Ale klonování již nespadá jen do sféry filmařské či knižní kreativity.

Zemřel vám váš psí miláček? Máte pocit, že to bez jeho přítomnosti nezvládnete? A máte dostatek peněz? Nechte si ho naklonovat!

(Možná) děsivé, ale skutečné.

V Jižní Koreji se nyní tak běžně děje. Daniele Tarantola přišla před třemi lety o svého milovaného psíka Trouble. Dnes má štěně jménem Double Trouble, které je genetickým klonem předchozího zvířete, „vypěstovaného“ v Petriho misce.

Děláme to přece tak běžně, ne? Zemře pes, kočka, králík a tak dále, po čase si pořídíme jiné. Jaký je náš skutečný vztah k těmto zvířatům?

V některých kulturách či hospodářstvích se mohou naše místy až hystericky dojemné vztahy ke zvířatům zdát víc než směšné. Zvířata prostě plní svou funkci.

Cítíme se humánnější, že ke zvířatům máme „lidštější“ vztah, děláme z nich své společníky, členy rodiny a přátele? Každý, kdo má doma svého zvířecího mazlíka, určitě potvrdí, že se cítí v jejich společnosti naprosto úchvatně. Má pocit, že mu ten druhý naslouchá, že je jejich vztah jedinečný a vyrovnaný.

Když zvíře zemře, člověk trpí, jako by ztratil největšího přítele.

Jak hodně je nám dané zvíře přítelem, či aniž bychom si to mnohdy uvědomovali, stále zaujímáme pozici jeho vlastníka či pána?

Nechci, aby to znělo cynicky, chci jen, abychom se zde zamysleli nad některými skutečnostmi, které přivedli některé lidi až ke klonování svých zvířat.

My máme na výběr – vybrali jsme si daného tvora a zvolili jsme pro něho daný způsob života. On nemá na výběr: nevybral si nás, ale pokud se k němu chováme slušně, je s námi šťastný. Možná ani neuvažuje o jiné alternativě, neboť takové myšlenky nejspíš napadají jen člověka: „Nejradši bych to tu zabalil a odjel někam jinam? Proč musím sakra celý den v prázdném bytě čekat, než se páníček vrátí z práce?“

Je tu pořád jistý disproporciální vztah. Přes sebevětší lásku nemůžeme dát našemu tvoru takovou svobodu volby, kterou by si možná za jiných okolností zvolil či chtěl zvolit.

Nemnohdy se však stane, že když zvířátko zemře, člověk trpí víc, než když ztratí svého příbuzného.

Přijde domů a mezi dveřmi ho nikdo radostně skákáním nevítá. Svého psa vídával každý den, někteří příbuzní jsou vzdáleni desítky či stovky kilometrů a ani vzájemný kontakt není tak častý.

Kdyby to nebyla otázka peněz, pohleďte svému zvířecímu příteli zpříma do očí a pak odpovězte na tuto otázku: Kdyby zemřel, nechali byste si naklonovat úplně stejného? Bude geneticky naprosto shodný, ale bude to opravdu on? Protože štěně bude teprve na začátku. Ty všechny vaše společné příběhy a zážitky, ty se ho netýkají.

Je to hra na boha? Nebo šílenost? Zlehčování hodnoty života a vztahů? Nebo naopak je to naděje pro ty, kteří nezvládají ztrátu?

Osobně nemám vůbec nic proti klonování jako takovému.

Někdy si říkám, že kdybych měla tu moc, naklonovala bych všechna možná zvířata, která jsou v ohrožení, či již vymřela, která se nemohou v současné době z nějakých důvodů rozmnožovat: buď proto, že chybí do páru, že to v zajetí nejde, že je postihla nemoc a tak dále. Nevím, jestli by to bylo to nejlepší rozhodnutí a jestli by skutečně v samotné podstatě nakonec světu pomohlo. Nejlepším řešením by bylo naučit lidi žít tak, aby kvůli jejich standardům nemuseli jiná zvířata a rostliny umírat. Ale v mezidobí, než k tomu lidstvo kompletně dospěje, cítím naléhavost, že tohle by mohlo být jedním z řešení.

Nicméně – nákladným.

Kdo by to platil? Tarantola si za své Double Trouble ochotně zaplatila.

Bylo to jen jedno zvíře. Originál dostala ve svých osmnácti letech a byla do něho tak zamilovaná, že psíka namalovala i na zeď svého pokoje, jeho tvář vytiskla na polštář, na přehoz, oblékala psíka do komplikovaných kostýmků. Když se vdávala, byl Trouble ve smokingu. Pes zemřel v osmnácti letech a Tarantola se zhroutila. Přišla o práci ve Wall Street, ale společnost ji vyplatila 50 000 dolarů. Tarantola se vydala na cestu do Jižní Koreje, kde se stala součástí televizního hodinového příběhu v TLC „Naklonovala jsem svého zvířecího miláčka“.


Dohoda o klonování byla za 100 000 dolarů.

Narození svého štěňátka sledovala online přes Skype. Ale ne všichni klienti měli takové štěstí. Mnoho klonů nepřežije nebo se rodí s abnormalitami. Či se narodí vícerčata, ale klient chce jen „jednoho“ mazlíka, který má zalepit jizvu na srdci po ztraceném zvířeti.

John Woestendiek, autor knihy „Dog, Inc.“ (kniha o klonování psů) podle ABC News uvádí, že fenky, do nichž se vloží embryo klonu, se přivedou z různých místních farem. Po té, co fenka splní svůj úkol a klon se narodí, je odvedena zpátky na farmu.

Často ji tam však lidé zabijí nebo snědí, protože tyto farmy chovají psy právě pro maso.

Firma, zajišťující klonování, se brání, že fenky posílá zpátky na bezpečná místa. Ale Woestendiek je v tomto velice skeptický. Navíc se tu odráží další otázka: jestliže jsme naklonovali našeho nejlepšího zvířecího přítele, kdy si naklonujeme lidského přítele?

Tarantola je však šťastná. Pohlédla štěněti do tváře a řekla podle ABC News: „Nemohla jsem tomu uvěřit. Je to úžasné! Všechno je stejné! Také osobnost je stejná! To, co dělala Trouble, dělá i Double Trouble.“