Jako na horské dráze… Vesele nahoru, prudce a trpce dolů…

Víte, jak je jednoduché nic nedělat. Nechat věci plynout. Nezasahovat do nich a říkat si, že ono to nějak dopadne. Ono se to nějak vyvine. Ono to horší nebude, když se s tím nic dělat nebude.

Že to pravda není, jsem si v nedávné minulosti ověřil sám již několikrát. Člověk se snaží své problémy bagatelizovat, nebo naopak je nafukovat a dělat tzv. z komára velblouda. Ale měl by se podívat pravdě do očí. Problém analyzovat a rozhodnout se pro nějaké řešení.

Každý problém má řešení.

Respektive každý problém bychom se měli pokusit alespoň řešit. Říkáte si, co o tom může vědět takhle mladý člověk jako já. Jaké problémy jsem asi tak mohl mít. Ale ono je nakonec jedno, jestli je to problém se zdravím, penězi, alkoholem nebo rozhodováním o budoucnosti Evropské unie. Každý problém je jedinečný. Každý problém má své kořeny, svůj průběh a své důsledky. Buďme trochu konkrétnější a zaměřme se na jeden ten konkrétní problém za všechny.

A tím je alkohol.

Každý z nás s ním jistě přišel nesčetněkrát do styku.

A většinou to byl styk chtěný, vyhledávaný a zpočátku jistě opojný a příjemný. A jistě by nikoho nenapadlo, že by s ním mohl mít v budoucnu problémy. Kdepak! Svobodná a mladá mysl nad něčím takovým absolutně nepřemýšlí a nechce nic takového ani poslouchat. Paradoxně, čím víc člověk o škodlivosti alkoholu ví, tím více tento problém bagatelizuje.

Když je vám patnáct šestnáct let, máte možná ještě k alkoholu velký respekt. Obzvlášť k tomu tvrdšímu.

Když je vám kolem dvaceti, už si myslíte, že máte všechno pod kontrolou, že jste PÁNEM a ALKOHOL je SLUHOU. A zde ani nemůžeme parafrázovat ono pořekadlo, kdy oheň je dobrý sluha, ale zlý pán.

Alkohol je zlý sluha a ještě horší pán. Jakmile ztratíme před alkoholem respekt, nasedáme v tu chvíli na horskou dráhu, která jede většinou dlouhou dobu nahoru, táhne  nás stále výš a výš, klap, klap, klap, klap.

A někoho potáhne stále dál a dál a nikdy onoho pochybného vrcholu nedosáhne.

Ale spousta z nás si bohužel vybere horskou dráhu s velmi strmým stoupáním, ale o to strmějším klesáním.

Na takovou horskou dráhu jsem nasedl i já.

Byla to věru krásná jízda. Lemovaná spoustou smíchu, opojných stavů, kamarádů, nikdy nekončících párty, děvčat. Ale člověk mezitím chodil do školy, do práce, měl rodinu. Ale ani práce, ani škola, ani rodina s ním na tu horskou dráhu nenasedly.

Nechtěly, ba ani nemohly. A tak se tyto velmi důležité životní hodnoty vzdalovaly stále dál a dál. A člověk na té horské dráze potkal spoustu zrcadel, ve kterých se mu škola, práce a rodina odrážely, ale jel stále dál a dál. Vstříc novým zážitkům, vstříc nepoznanému a neuchopitelnému.

A pak jsem dojel tak daleko, že už jsem na školu nedohlédl.

Možná už tam ani žádná nebyla, nevím, z té výšky jsem rozhodně nic neviděl. Pořád jsem se mohl vrátit. Alespoň se přesvědčit, zdali tam ta škola ještě je nebo již nadobro zmizela.

Ale ne, jel jsem stále dál… výš… rychleji… rychleji…

Nakonec jsem už ani pořádně neviděl práci.

Ale ano, věděl jsem, že tam někde dole je a věděl jsem, že když z té dráhy vystoupím, tak do práce stále můžu jít, ale už se mi nechtělo z té dráhy vystupovat.

Vystupoval jsem stále míň a míň, až jsem nakonec byl tak vysoko, že už jsem vystoupit nemohl.

Přiblížil se vrchol. Vozík na horské dráze začal zpomalovat.

Nikoli však mým přičiněním, ale tím, že půlka vozíku již byla na cestě dolů a druhá byla ještě pod vrcholem. Již jsem neviděl ani školu, ani práci a i rodina se pomalu začala v dáli a v hloubce rozplývat.

A když už jsem si myslel, že mě z té dráhy nikdo a nic nedokáže dostat, tak jsem v poslední chvíli zatáhnul za ruční brzdu a zastavil. Bylo to tak prudké zastavení, až se mi z toho udělalo nevolno a vypadl jsem z vozíku.

A padal a padal velice dlouho.

Ale tak nějak jsem tušil, že padám na tu správnou stranu. Že i když ten pád bude sebedelší, tak za nějaký čas začnu vidět rodinu, pak práci a nakonec snad i tu školu. Padal jsem dlouho sám a padal jsem velice rychle. Bál jsem se. Hodně jsem se bál. Tu však mi rodina poskytla padák. Takový menší. Aby ten pád na zem nebyl tak tvrdý. A pak jsem dostal i další padák. V podobě ambulantní léčby. Aby ten pád byl ještě měkčí. A přestal jsem se bát. Přestal jsem se bát a začal přemýšlet, jak jsem se mohl dostat tak nebezpečně vysoko?

Většinu cesty mi všichni zezdola mávali. Nadšením mi mávali a volali ejchuchu.

Jen jeď, na nás se neohlížej, jen jeď dál a dál. Jen jediný člověk nemával. Stál opodál a jednou za čas na mě zavolal, zdali bych nechtěl z horské dráhy vystoupit. Ale já nechtěl. Ani náhodou. Vždyť jsem stále stoupal a všichni ostatní se radovali a byli nadšení.

Ten člověk, který mi nemával, byl můj otec. Ten jediný mě znal lépe, nežli kdokoliv ostatní.

Ba nežli já sám. Ten jediný věděl, že ta horská dráha, na které mě všichni ostatní viděli, není tak bezpečná a tak přitažlivá, jak se na první pohled zdálo. Že támhle chybí matička, tu zase šroubek a že celá ta horská dráha je jen jeden velký podvod. Že ten člověk, který na té horské dráze jede, nejsem vůbec já. Že je to pouze můj odraz. Odraz toho, jakého mě ostatní vidět chtěli a jakého jsem také sám prezentoval. Bez lží, bez polopravd. Bez podvodů a bez problémů. Ten člověk na dráze byl úspěšný ve škole, sportovec tělem i duší, mladý intelektuál, který při škole zvládá i pracovat, cestovat a učit se cizím jazykům. A občas si dá sklenku či dvě něčeho alkoholického.

Že by měl problém s alkoholem? Nemyslitelné!

Ale kdo jsem byl já? A kde jsem byl, když ne na horské dráze? Seděl jsem celou tu dobu dole na zemi a tu horskou dráhu projektoval a stavěl. Stavěl jsem jí proto, abych skryl své opravdové problémy , které na mě číhaly na každém rohu. Stavěl jsem si svou horskou dráhu a přitom věděl, že nemůže donekonečna stoupat. Že čím vyšší bude, tím rychlejší pak bude cesta dolů. Co se tedy stalo se mnou, když onen obraz z horské dráhy se přeci jen zastavil a začal padat dolů?

Vylezl jsem ven z oné špinavé a páchnoucí budky, ve které jsem strávil posledních pár let svého života

a pomalu čekám, až můj obraz z vozíku dopadne na zem a budeme se moci přivítat a spojit se v jedno tělo a jednu duši. Jak vidno, jsem blíženec.

Proč vůbec tohle dlouhé vyprávění?

K čemu se chci dostat? K ničemu. Protože každý má svůj život, svoje problémy a nikdo není oprávněn někomu druhému radit. Nikdo nikdy nebyl přesně v té samé situaci, jako je někdo jiný. Tím pádem se nikdy nebudu cítit být oprávněn k tomu někoho soudit či někoho obviňovat . Jak už bylo tolikrát řečeno, každý člověk je jedinečný a stejně tak i jeho problémy.

Tomáš Koller