Jaké jsou následky vysoce nepravděpodobných událostí? Přečtěte si Černou labuť.

Nassim Nicolas Taleb, Černá labuť. Paseka 2011

Je těžké psát o této knize, neboť je jiná než všechny ostatní. Tak snadno boří zažité mýty, a proto jsme nuceni přehodnocovat naše současné postoje a stereotypy. Drtí naše jistoty a přitom je psaná velmi čtivě. Je těžké se od ní odpoutat, přestat číst a vytvořit si čas na kladení otázek sama sobě, protože oči vás táhnou zpět.

Pronikáte do tajemna „černé labutě“, což jsou právě ty skutečnosti vám ještě utajené a čekající na odhalení, a čím hlouběji pronikáte, tím musíte konstatovat, že toho stále málo víte. Méně a méně.

Autor v knize analyzuje nepředvídané jevy s významným a nezřídka negativním dopadem na náš život. Formou životních postřehů nám otvírá oči, pokládá otázky, čemu věřit, nad čím přemýšlet, co se dá vypočítat. Redefinuje pojmy či vytváří nové. Dozvíte se, co je to akademický libertaria, epilogismus, kdy se jedná o falešnou víru, nahodilost, o zavrhování abstraktna a tak dále.

Autor knihy se narodil do války zmítajícího se Libanonu. Zažil svou nejhlubší krizi a finanční ponížení. Finanční nesnáze dokáží lidi demoralizovat. Některé přivedou k sebevraždám.

Učíme se z minulosti, ale budoucnost neumíme přesně odhadnout.

Vzorovým příkladem je život krocana. Každý den ho člověk krmí. Krocan žije v blaženém omylu, že pro člověka znamená něco velkolepého, komu je dopřáno takového královského podstrojování. A pak ho jeho „sluha“ zapíchne a sní. Ti, kdo věří v bezvýhradnou užitečnost učení se z minulosti, se mohou rovněž zamyslet nad perlou moudrosti: „Za celou svou kariéru jsem neměl jedinou nehodu… Během dlouhých let na moři jsem viděl jedinou loď v nouzi…,“ uvedl E. J. Smith v roce 1907, budoucí kapitán Titanicu.

Něco se učíme v lavicích a z knih, jiný je pak svět.

I v případě, že by naše poznání bylo v principu přesné, stejně nás nemusí vždy dovést k adekvátním činům. Rádi totiž zapomínáme, co už víme. Nebo si také nedáváme pozor, jak správně své vědomosti použít.

Lidé mají sklony k přehánění.

Výzkumy ukázaly, že ve chvíli, kdy s lidmi začnete nepravděpodobnou událost probírat, kdy na ni jen upozorníte, tj. dáte ji možnost existence, lidé začnou přehnaně reagovat. Příkladem může být: jaká je pravděpodobnost, že zemřeme při letecké havárii? Jakmile je na hypotetickou situaci upozorněno, lidé nadsazují a zvyšují neúměrně pravděpodobnost úmrtí za takových okolností. Ale jakmile dojde na pořizování pojištění, misky vah změní poměr. Silně nepravděpodobné události pomíjíme.

Typické pro člověka je učení opakováním.

Na účet mnoha dalších událostí, které se nestaly. Dokud se nám nějaká situace nepřihodí, ignorujeme ji. Jakmile však nastane, přeceňujeme její význam nebo následky.

Lidské rozhodování v situacích má na výběr ze širokého rejstříku možností. Vidíme jen zřejmé a viditelné následky. Ty méně zřejmé už nevnímáme, přesto právě ty mohou být smysluplnější. Vzpomeňte jen na teroristický útok z 11. září 2001. Rodinám obětí se dostalo podpory, zároveň mnoho lidí dostalo panický strach z létání a rozhodlo se jezdit pouze auty, čímž se zvýšil počet autonehod. Těmto rodinám však už nikdo pomoc neposkytl.

Předpovídat je nemožné.

Existuje velmi zajímavý vztah mezi růstem poznání a růstem jistoty.

Myslíme-li si, že něco víme, naplňuje nás to prokazatelnou arogancí. Víme toho dost a ještě o trochu víc, a tato troška je dostatečně velká, aby nám to občas dostatečně zavařila. Jaký je rozdíl mezi tím, co si lidé myslí, že vědí, a tím, co doopravdy vědí?

Někdy hledáte něco, o čem jste přesvědčeni, že víte, že znáte (například cestu do Indie), ale objevíte něco zhola jiného, o čem jste neměli ani ponětí (cestu do Ameriky).

Denně stojíme před jistým druhem paradoxu. Prognostikové selhávají, dějí se nepředvídatelné dramatické změny. Nové technologie jsou buď vysoce přeceňované nebo naopak bagatelizované. Chceme-li předpovídat budoucí vývoj, musíme znát technologie, které se v budoucnu objeví. Nyní ještě nevíme, co budeme vědět.

%%wpcs-1651%%-date%%id%%