Co vůbec znamená být normální? Říká se, že každý je svým způsobem jedinečný. Jak potom lze definovat hranice? Stanovit, co ještě je a co už ne „normální“?

„Osobnost má jedinečné a relativně stabilní vzorce chování, vnímání, myšlení a chování specifické pro každého člověka. Mezi normálními a abnormální vzorci však není jednoznačná hranice,“ uvádí Tomáš Novák v knize Peklo v Duši, deprese a mánie (Grada 2016). „Lidé s abnormálními vzorci užívají nevýhodné, neadaptivní, neužitečné způsoby vnímání, cítění, myšlení, chování. Vytvářejí se u nich bludné kruhy, rigidní, absolutistické vzorce. V období stresu nebo zátěže se zvyšuje zranitelnost jedince. Pokračujte ve čtení zde