Mlčení přichází jako první

Osudy tří žen různých generací v románu současné rumunské autorky

Mlčení dokáže často ublížit víc než slova nebo políček. Román rumunské spisovatelky Ioany Marie Stăncescuové sleduje osudy tří žen různých generací, jejichž životy poznamenaly nevyřčené křivdy a neschopnost spolu otevřeně komunikovat. Vypravěčka Dora tak balancuje mezi manipulativní matkou, dospívající dcerou, toužící po přijetí i nezávislosti, a svou vlastní nejistotou. V rodině, z níž muži odchází a kde se samota, odcizení a nenaplněné vztahy předávají z generace na generaci, se Dora naučila spíš snít než jednat. Když naváže internetový vztah s mužem jménem Toma, dostává příležitost změnit svůj život. Aby však mohla vykročit vpřed, musí se nejprve postavit minulosti a prolomit mlčení. Intimní a citlivě napsaný příběh o rodinných traumatech, strachu, lásce a hledání vlastního hlasu.

Stručná anotace

Román rumunské spisovatelky Ioany Marie Stăncescuové sleduje osudy tří žen různých generací, jejichž životy poznamenaly nevyřčené křivdy a neschopnost spolu otevřeně komunikovat. Vypravěčka Dora tak balancuje mezi manipulativní matkou, dospívající dcerou, toužící po přijetí i nezávislosti, a svou vlastní nejistotou…

Ukázka
(Více na stránkách nakladatelství Maraton)

Byla jsem s Flavií sama na úzkém pruhu země, který obepínal velkou jámu plnou špinavé vody. Bahno, v němž se zmítali čtyři černí psi. Spočítala jsem je, proto vím, kolik jich bylo, a řekla jsem Flavii: „Zůstaň u mámy, nedotýkej se jich, ať tě nerozsápou.“ Odkudsi přiběhla žena s rukama roztaženýma jako křídla a chtěla si k nám přisednout. Měla na sobě červené šaty s odhalenými rameny a podobala se mámě, ale i druhé tátově ženě. „Ne!“ vykřikla jsem. „Nepřibližuj se!“ Žena ustoupila stranou, lehla si na záda, ruce si složila pod hlavu a začala pozorovat oblohu. Slunce nebylo nikde vidět. Psi s uštvaným pohledem a vyplazenými jazyky zoufale hrabali tlapami, venku bylo teplo a zpívali kosi.

Flavia byla menší, než jsem si ji pamatovala, a její blond vlasy zesvětlely téměř doběla jako u Galadriel, elfí paní z Pána prstenů. Vzala jsem ji do náruče a kolébala si ji na nohou v naději, že usne jako kdysi v našich prvních společných letech, kdy se můj klid přenášel i na ni.

Nyní se mezi námi jako poryvem větru rozšířil neklid a odnesl nás každou na jiný břeh téhož ostrova. V noci bych jí byla řekla, že ji mám ráda, ale ti černí, promočení psi štěkali a kvíleli tak zběsile, že jsme se přes ten hluk neslyšely. A nebyl tam nikdo, kdo by nás ochránil. Vůbec nikdo.

Když zazvonil telefon, vstala jsem s obtížemi z postele.

Tělo jsem měla ztuhlé, vnitřní strany stehen bolely, jako bych je měla celou noc roztažené. Mobil jsem nechala nabíjet na malém stolku, na němž se pravidelně hromadí všelijaké drobnosti, které se nemůžu přimět vyhodit. Je to nízký stolek přiražený ke zdi s poškrábanou deskou a prohnutými nohami, mezi nimiž je zásuvka.

Volá máma. Nemusím ji slyšet, abych věděla, že je to ona. Cítím ji, stejně jako cítím blížící se déšť. Ve vzduchu visí něco těžkého.

„No tak, snad mi nechceš říct, že v tuhle dobu ještě spíš!“

Ani ji nenapadne se omluvit, raději se urazí. Slova jsou studená jako čepele nože přiložené rovnou na kůži, aby to neoteklo. „Volám ti jen proto, abych ti připomněla, že dneska v žádném případě nesmíš prát. Je svátek.“

Za okny se město pomalu probouzí. Na parkovišti před domem někdo vytáčí motor, po bulváru s rachotem projíždějí tramvaje, dítě pofňukává, chraplavý hlas nespokojeného muže zvedne ze země hlučné vrabce. Zpoza žaluzií stažených jako víčka se jen s námahou prodírá syrové ranní světlo a kreslí na navoskované dřevěné podlaze úzký pruh. Opřena jedním ramenem o zeď sáhnu naslepo na stolek po laciném plastovém vějíři s ulomeným žebrem a jednou rukou ho bezmyšlenkovitě rozevírám a zase sklápím. Nemám chuť na diskuse, ale na kávu.

„Jaký že je dneska svátek?“

Mámin hlas ožije, znamení, že se ocitla na známé půdě.

„V den Boží není radno se zaobírat špínou.“

„Fajn, mami, dobře,“ odpovím znuděně a položím zpola rozevřený vějíř zpátky na stůl vedle klíčenky s utrženým poutkem ve tvaru krokodýla.

Od té doby, co zestárla, spolu mluvíme celkem často a vždycky se pohádáme. Ale když ji neslyším příliš dlouhou dobu, je to, jako bych se zapomněla najíst. Svírá se mi žaludek a cítím prázdno.

„To je všechno. Promiň, že jsem tě rozladila svými hloupostmi,“ utrhne se na mě vyčítavě a dlouze si povzdechne, čímž zamezí jakékoliv odpovědi z mé strany, stejně jako si kdysi na venkově zarážela branku na zahradu velkým kamenem, aby mi ji vítr nepřibouchl přes prsty.

Taky si povzdechnu, ale ona se chystá zavěsit, dozajista dotčená, že chtěla udělat něco dobrého, a dopadlo to špatně.

„Tobě se nikdy nic nelíbí,“ opakuje mi.

„Ani tobě,“ vrátím jí to.

A mezi námi se začne plíživě rozlévat nespokojenost, tenký pramínek jako podzemní voda pohřbená pod vrstvami mlčení.

Flavia spí ve svém pokoji. Roste a spí. Zatím se zavřu v kuchyni a chystám se na svátek. Přejedu prsty po tlačítkách pračky – v koupelně na ni nebylo místo – a popojdu dál ke sporáku, kde v neděli, uložený v pekáčích, v jenském skle, v hliněných hrncích nebo ve formách na bábovku na mírném ohni pomalu narůstá rodinný duch a šíří kolem sebe vůni dobrého jídla a lásky. Pak přijde další týden a čas posedět spolu u stolu a pojíst v klidu mají už jen staří lidé a děti.

Tisková zpráva