Montana

Alexandru Popescu, Montana. Nakladatelství Maraton, 2025

Montana je strhující, silný román, který vás svým drsným obsahem už po pár stránkách doslova pohltí.

Novinář ve Velké Británii může být zajímavé téma, ale jakmile se vyprávění překlopí do Podněstří, už vás příběh nepustí. Mrazí. Svírá. Protože vám dochází, že takto by se klidně mohl doopravdy odehrát.

Svět je krutý. Není místem pro snílky. Hlavně ne tam, v Podněstří.

Montana je knihou o nelehkém dětství, místy svým způsobem snad i zdánlivě šťastném, pokud z toho mála umí člověk vytěžit vzácně okamžiky.

Je příběhem o vlastních prohrách, těžkých návratech a bolestných ztrátách.

Stejně tak může být příběhem o úspěchu, o tom, kdo se vymanil z chudoby, začal nový život. Jenže stejně v sobě nedokáže zapřít, kdo je a odkud pochází. Ani v novém prostředí, v kontaktu s jinými lidmi se málokdo dokáže oprostit od své minulosti a kořenů. Nejde jen o nostalgické vzpomínky, jako v tomto případě spíše o vyvěrající dopady psychické zátěže a traumat.

S Montanou stránku po stránce procházíte bídou, špínou, nestabilitou, balancující mezi životem a smrtí.

Domov na kolejích

Román se z velké části odehrává v okrajovém regionu východní Evropy, v Podněstří, známé taktéž jako Podněsterská moldavská republika, která je oficiální součástí Moldavské republiky. Fakticky se jedná o území, které je od občanské války v roce 1992 kontrolované separatistickou vládou, jež dlouhodobě podporuje Rusko. Je to o jedno z nejchudších území v Evropě, v němž žije méně než 400 000 obyvatel.

Ivan se narodil ve městě Bendery v Moldavské sovětské socialistické republice. Spolu s rodiči a sestrou bydlel na železnici. Doslova. Jeden nákladní vagon sloužil jako služební byt pro dvě rodiny. Celé této oblasti místní říkali „základna“. Byl to jejich domov, měli tu práci, hráli si mezi železným šrotem, dráty, s odhozenými nábojnice. Každodenní rutina. Těžké úrazy nebo smrt. Značné množství alkoholu. Ten byl všudypřítomný. Každý pil, muži více než ženy. Utápění frustrace v alkoholu často vedlo k hádkách a hrubostem. Ale tak nějak to bylo normální.

Pak přišla válka. Vojáci. Chaos. Smrt. I Ivanův otec byl zabit. Cosi pevně svíral ve své dlani. To něco, co pak matka zakopala ve sklepě. Co by mohlo být bezcenné, ale pro někoho to mělo silný význam. Kvůli čemu Ivan stejně jako jeho otec přišel málem o život. A co stejně tak dalo název celé knize.

Po rozpadu Sovětského svazu přišli místní o práci. Vše, co bylo možné rozmontovat, rozebrat, urvat, ukrást, se hodilo k obchodování. Dalším jistým výdělkem byla výroba místní lihoviny. Peníze se musely nějak vydělávat.

Návrat „domů“

V dospělosti, kdy už pracuje jako novinář ve Velké Británii, náhle po zprávě o hospitalizaci své matky odlétá „domů“. Hlavně proto, aby se s ní mohl alespoň ještě jednou setkat. Jenže ono už není žádné „doma“. Není tam to místo, kde vyrostl. Vrací se do zdevastované země, jež je ještě v horším stavu než byla za dob sovětské éry a kde platí jiná pravidla než v dalších částech Evropy.

„Viděl jsem kostry obrovských budov, ze kterých se všechno rozkradlo. Na místech, kde stávaly stroje a pracovali dělníci, rostly náletové dřeviny a plevel. Ze stropu visely ohnuté dráty a zrezivělé řetězy, které vydávaly ostré skřípavé zvuky při nárazových poryvech větru. Jako by mě někdo přenesl někam do Černobylu. Tmavě šedé mraky za soumraku nabízely groteskní podívanou. Místy jsem zahlédl potulné psy, špinavé a plné boláků. V hlavě mi znělo jediné: „Uteč! Uteč, co nejdál můžeš!“ Máma mi však pevně sevřela levou paži a pokoušela se zahřát. Ona byla mým průvodcem po těch ulicích bez života. (str. 188)

Rozpadající se budovy, bída, to je jen jedna strana šedivého světa

Na druhé straně jsou lidé, systém. Beznaděj se stupňuje. Ivan se postupně dostává do těžko řešitelných situací, z nichž stěží může uniknout. Je zatčen. Milicionáři s brigadýrkami na hlavě ho zavlečou na neznámé místo. Dávno není tím, kdo se tu narodil a žil. Jeho přítomnost spíš vyvolává více otázek: Z jakého důvodu by se sem vůbec chtěl někdo dobrovolně vracet? Pokud v tom není něco mnohem víc! Pracovat jako novinář v západních médiích a přijet do proruského Podněstří? Evidentní případ špionáže!

„Josane, sem se dostane spousta lidí, ale málokdo ven. … Ti, kteří nechtějí spolupracovat, se prostě vypaří, zmizí. (214-215)

Nakladatelství Maraton se to opět povedlo

Uvedlo na český trh knihu, která ve čtenáři opět nechá dlouhodobý otisk. Znovu se k ní budete vracet: ať v myšlenkách nebo znovupročítáním. Třeba se také s vděkem obrátíte sami k sobě, jak jste vlastně šťastní, že můžete žít jiný život než Ivan a mnozí další z Podněstří.

Další knihy, které mne z Maratonu oslovily, jsou například:

Život za život – příběh, v němž rodina přichází o syna, ale jehož orgány mohou ještě zachránit další životy. Je psaný fascinující stylistikou „mnoha slov“, místy s vámi emotivně třese, jindy je cíleně chladný, skládající se z fakt, které přes veškerou bolest za procesem transplantací stojí. Často si na knihu vzpomenu.

Naprosto silný příběh Odnes můj žal – Katěrina Gordějevová, ruská nezávislá novinářka ve své knize představuje osudy lidí, kteří byli zasažení ruskou invazí. Začala na ni pracovat hned po 24. únoru 2022 a poslední zprávy končí zhruba rok po té.

A nesmíme zapomenout na Hellu Aleny Machoninové, která získala Magnesii Literu. Knihu Step, Říkali mi Gojele, Autobiografie jednoho pařížského domu, Ledově modrou krev nebo Román Kůže.

MB