Víte, jak se dělá evoluce? Nebo ji snad děláme my?

Kniha „Jak se dělá evoluce“ psaná lehkým a vtipným jazykem představuje dostatečně podrobně, a přitom srozumitelně vědu, která často trpí svou zdánlivou popularitou. Každý k ní má co říct a kdekdo má dojem, že jí v nějaké míře rozumí.

Evoluci, ve smyslu změny a unikátní historie, má jakýkoliv pozorovatelný objekt, nejen živá příroda, ale třeba také vesmírná tělesa, kameny, sněhové vločky. Biologická evoluce navíc posiluje vlastnosti, které jsou organismu užitečné pro přežití. Pozorujeme tedy kolem sebe jevy, které obstály. Ukázaly se v nějakém smyslu jako účelné. I přesto, že evoluce je takto všudypřítomná a jistě byla pozorována už dříve, jako myšlenkový proud byla pojmenována až v 19. století.

„Titul ‚Jak se dělá evoluce‘ je tak dvojsmyslný: zajímá nás nejen to, jak se evoluce sama od sebe ‚dělá‘, ale také (ne-li více) to, jak ji děláme my. Chtěli jsme ukázat evoluční biologii jako obor, kde jsme sice odsouzeni k životu mezi hypotézami spíše než mezi ‚fakty‘ – stejně jako v jiných vědách, ale na rozdíl od většiny jiných věd si toho jsme a musíme být stále vědomi, neboť evoluci nelze přímo uvidět, ale pouze (re)konstruovat z toho, co uvidět lze.“

V rámci uvedení do problematiky popisují autoři okolnosti vzniku teorie přirozeného vývoje a připomínají (dějinné) souvislosti, za kterých ji Charles Darwin pozoroval a popsal. Což dobře koresponduje se samotnými základy teorie přirozeného vývoje: „Kdybychom chtěli něco označit za základní myšlenkový rámec současné biologie, jenž určuje, jak se ptáme a jaký druh odpovědí hledáme, byl by to právě způsob vysvětlování současných jevů pomocí jejich minulosti.“

Organismy nejsou puzeny snahou se zdokonalit. Motorem vývoje je jednoduše právě přirozený vývoj. Autoři zde připomínají známou teorii Červené královny, tedy nutnosti být tak rychlý (dobrý), jak je to jen možné, a to nikoliv kvůli postupu, ale aby organismus nezaostal, nezahynul. Evoluce tedy není pokrok, ale správné řešení momentálních problémů. Schopnost inovovat.

Častým omylem je, že organismy jsou zainteresované na svém přežití; ve skutečnosti jim jde o rozmnožování. Tato motivace pak vysvětluje jinak těžko pochopitelné strategie chování jako třeba spolupráci, altruismus či podvádění.

Jako dosud značně neprobádané téma se v knize „Jak se dělá evoluce“ představuje sex. Přes všechny komplikace je vhodnou evoluční strategií, ale proč, se vědci dosud jen dohadují.

„Genetickou kvalitu je třeba signalizovat takovým způsobem, který je náročný, tedy hodnověrný a nefalšovatelný, poněvadž jinak by se mohli najít podvodníci“ – to je příklad enormně vyvinutého paroží jelena, které je prokazatelně spíše hendikepem než konkurenční výhodou. U lidí je v knize tato nevýhoda vtipně popsána jako testosteronová demence. Tedy chování, které nutí mladé muže dokazovat své kvality chováním ohrožujícím je samotné. Jako paradox se může jevit i kultivace činností, které zdánlivě nemají na přežití vliv: „Řada činností, které člověk provozuje, je z hlediska přežití zcela nepodstatná, ale právě tyto zbytečnosti, do nichž je třeba investovat spoustu energie a času, svědčí o skrytých schopnostech jejich nositelů. Schopnost řešit diferenciální rovnice nebo skládat symfonie je jistě z hlediska přežití k ničemu, nicméně skutečnost, že člověk schopný řešit diferenciální rovnice se ještě k tomu dokáže i jakžtakž uživit, svědčí o něčem mimořádném.“

Autoři se zabývají i neustále propíraným tématem párovosti a promiskuity: „Nelze ani zapomenout, že samice z opakovaného páření získává jakési vedlejší hodnoty, počínaje proteiny z ejakulátu a konče různými dárky. (U lidí je tento jev poněkud zakryt faktem, že ženy s vysokým počtem sexuálních partnerů, které si z doprovodných dárků udělaly živnost, omylem nepovažujeme za jednu z variant normálního spektra lidského sexuálního chování.) Dobře je to vidět na úžasném příkladu ťuhýků šedých (Lanius excubitor): samci nosí samicím kopulační dary v podobě uloveného zvířátka, a jako značná část pěvců, i ťuhýci kombinují monogamní manželství s nevěrou. Ti, kdo se někdy dostali do podobné situace, asi nebudou překvapeni výsledky pozorování (Tryjanowski a Hromada, 2005): milenka někde za křovím dostává před pářením darem myš nebo ještěrku, manželka se může těšit leda tak na brouka, a ještě bude ráda (pokud některá samice nedostane nic, je to bez výjimky manželka).“

Podobně představují vztah promiskuity a péče o potomky: „Pohlavní výběr je silnější u druhů s jednopohlavní péčí o potomstvo, obvykle samičí, výjimečně samčí (třeba u mořských koníčků a příbuzných ryb, kde při páření nepřecházejí spermie do těla samice, nýbrž vajíčko do těla samce, takže těhotný je nakonec otec – a podílejí se na tom kupodivu stejné geny jako u lidí), protože tam jsou investice do potomstva výrazněji vychýlené na stranu jednoho pohlaví. Tam, kde nejen matka, ale i otec investují do svých potomků (obrana teritoria, budování hnízd, obrana a výživa potomků), se investice obou rodičů sbližují a obě pohlaví jsou pak srovnatelně vybíravá. Možnost kompenzovat nízkou kvalitu jedné partnerky a následující nízkou kvalitu potomstva získáním mnoha dalších partnerek v takovém případě prudce klesá.“

Evoluční optikou titul dále vysvětluje jinak běžně používané pojmy jako třeba protekce, spolupráce, selekce, pohlaví (a jejich počet) nebo třeba kultura.

Věnuje se i vztahu evoluce a dalších vědních oborů nebo tomu, jak pracovat s (novými) evolučními teoriemi.

Lehkost textu místy přechází do téměř bavičské polohy: „Soft verze kreacionismu (‚inteligentní design‘, ID) se proto tváří civilizovaně. Dává si pozor, aby ‚inteligentního designéra‘ nepojmenovala přímo, protože s tím by ji v Americe vyhodili ze škol (jak se zatím vesměs děje, neboť krycí jméno je tu poměrně průhledné), a naznačuje, že by to třeba mohl být i mimozemšťan. Jak známo, mimozemšťané se při vývoji Země tu a tam nachomýtli, například stěhovali sochy moai na Velikonočním ostrově a dodnes dělají kruhy v obilí; nicméně vzhledem k nevyváženému poměru křesťanů a ufologů v běžné populaci lze předpokládat, že ani většina kreacionistů nepředpokládá, že Stvořitel pochází z planety Coruscant. Teorie ID uznává, že svět je starý miliardy let, uznává, že evoluce jest, jenom popírá, že by mohla vytvořit něco nového. Kombinace ID a víry v dlouhodobou evoluci je zvláštně vnitřně rozporná. Měl-li inteligentní designér vytvořit bakteriální bičík i srážení obratlovčí krve, musel se tím zabývat v různě dávné minulosti neboli vlastně neustále. Inteligentní designér tedy nebyl dost inteligentní, aby své dílo nemusel po pár milionech let zase napravovat či doplňovat; pracoval tedy tak chaoticky a neplánovaně, jako by tu ani nebyl, vlastně úplně jako evoluce.“

Přes přístupnost a čtivost se ale rozhodně autoři nedopouštějí zjednodušování, aby se laikům podbízeli. I při náročných přehledech vývoje živočišných druhů však dokáží text udržet přístupný.

K atraktivitě zpracování výrazně přispívá i progresivní, až komiksová animace Jana Burdy. Dokonale v souladu s obsahem knihy je Charles Darwin zachycen v různých vývojových stádiích, tedy v různém věku.

„Jak se dělá evoluce“ se tak může stát nejen učební pomůckou ale i široce přístupnou populárně-naučnou knihou.

Tisková zpráva

[srp srp srp_number_post_option=’4′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words’]