S Cibulkou v pyžamu — nejen o Jiřině Jiráskové.

Když psal Aleš Cibulka o Jiřině Jiráskové, už se mu neklepala kolena strachy. Mnoho let již byly přátelé. Tehdy si zavzpomínal na její 75. narozeniny a neobvyklý dárek. Jiřinka dostala chlapa. „A nebyl to chlap ledajaký – byl to malíř pokojů,“ píše ve své knize A. Cibulka, „musím tady upřímně dodat, že Jiřina se nejdříve trochou vyděsila, že jde o nějakého luxusního gigola, a když se z něj vyklubal šikovný řemeslník, docela si oddychla.“

Čas nelze zastavit. Když vycházel Cibulka v pyžamu, nikdo nemohl tušit, že paní Jiřina Jirásková za ne tak dlouhou dobu již nebude mezi námi. V publikaci je v nabídce na třináct rozhovorů z oblíbeného rozhlasového pořadu Tobogan plus dodatek: autor slibuje „tucet veselých odhalení“. A na závěr odhaluje i sám sebe.

Celá kniha však není jen přepisem rozhovorů tak, jak proběhly v rozhlasové stanici. Jsou zde i příběhy, když si Aleš Cibulka vzpomene na zážitky s tou či onou osobností, fotografie s komentáři, pro kulináře výborné recepty, a to, co mi připadá na knize nejvíce důvtipné – dodané komentáře „obětí“ rozhovorů. Touto trošku ironickou poznámkou chci jen říci, že v Cibulkovi v pyžamu měli účastníci rozhovorů či aktéři příběhů možnost se na závěr k předchozím stránkám vyjádřit, a tím buď autorovi dát za pravdu, či nikoliv. Ale spíš než popírání šlo o přátelské šarvátky.

Pro představu, například Jiří Strach k příběhu o sobě dodává: „Tahle historka je celá pravdivá. Ach jo. Co k tomu dodat? Nic. Lze si snad odnést jediné poučení – příště nic nevyprávět Aleši Cibulkovi, ani kdybych si měl klouby ukousat. Nevíte dne ani hodiny, kdy to sepíše do své knihy.“

Veronika Žilková se těší, až Aleš Cibulka zestárne a napíše knihu „Cibulka bez slupky“. (Teď jsem tu trochu zafabulovala já. Samozřejmě se paní Žilková netěší na Cibulkovo stáří, ale na to, že by mohla vyjít v jeho pokročilejším věku kniha právě s tímto titulem)

Michal Jagelka nazývá svého partnera „sedmilhářem“ ohledně historky se Celine Dion. A popírá, že by před Celine dělal pukrle. „Já??? To teda nevím. Měl jsem jen křeč v noze, pokud vím. Nějak mě chytla – ta křeč – , no. Ale pěkně jsme si nakonec s tou zpěvačkou popovídali. Jen škoda, že to nebyla Madonna.“ (proč Madonna? Podívejte se sem.)

A dozvíte se některé další zajímavosti – věřím, že s jistou dávkou potutelného smíchu samotného autora. Například, víte, co je to pilarismus? To byste se divili. Je to jakýsi náhled do fotografické budoucnosti Evy Pilarové a definice její techniky a stylu.

Dostane se vám do ruky oficiální úřední potvrzení, že Eva Pilarová, cituji „nikdy neprováděla malou potřebu z balkonu GRANDHOTELU PUPP v Karlových Varech“. A mnoho dalšího – černé na bílém.

Ale vraťme se na chvíli k paní Jiřině Jiráskové. Historka z knihy je trochu veselá a trochu „bolavá“. Dárek malíře pokojů přijala paní Jirásková ráda a zvolila si patřičný odstín. Když však vyšla ven, aby vyvenčila svého buldočka, zakopla o obrubník. S pořádnou dávkou nadhledu píše Aleš Cibulka:

Nakonec nevím, jestli bulvár, ale tuhle historku najdeme v knížce Cibulka v pyžamu. Kolem se prý seběhla spousta zvědavců. Přijela sanitka. Paní Jirásková si ještě zdravou rukou lehce pročísla vlasy a zeptala se: „Pánové, který z vás je lékař?“ Nebyl ani jeden a odvoz do nemocnice odmítla. Nicméně ji přesto jeden ze saniťáků vzal do náruče a odnesl do vozu. Lidé jásali a podle slov Aleše Cibulky jim dali přednost i před Otázkami Václava Moravce (odehrávalo se to v neděli po poledni). Odmítli však vzít do vozu Aleše Cibulku, protože mu nic není. „Pánové, tak já mu tedy něco rychle zlomím, ať může se mnou!“ zařvala paní Jirásková. A Cibulka mohl do sanitky. Překvapila však saniťáky, kteří prý vůbec nevěděli, koho vezou, i další odpovědí hned po té, co se po ní dožadovali průkazu pojištěnce. „Pánové, vy když jdete s košem, tak si s sebou berete průkaz pojištěnce? Já teda ne.“ Následně vyžadovala spustit houkačku, neboť prý umírá. A semlelo se toho mnohem víc. I to, že zdravotní sestra u rentgenu žádala Aleše Cibulku, aby paní Jiráskové sundal podprsenku.

Víte, po přečtení celého příběhu jsem trochu pookřála. Všude jako by zavládlo takové vnitřní smutné ticho po té, co umřela paní Jirásková. A přitom to byla taková rázná a hlučná dáma. Když čtu ony řádky výše, představuji si její výrazný hlasový projev a mám pocit, jako bych zírala na nějaký český filmový trhák než na životní příběh. Nechce se mi už vzpomínat potichu, ale spíš s tou kapkou u oka od smíchu, když si představím její pevnou náturu, se kterou těžko zvládali jednat i stokiloví chlapi.

Chtěla bych pokračovat dál, ale už jsem se rozepsala víc, než mi přísluší. Pokud tedy někde narazíte na Cibulku v pyžamu, přečtěte si, jak to celé bylo s Jiřinkou Jiráskovou, ale i s dalšími (např. s Radimem Uzlem, Hanou Hegerovou, Ladislavem Županičem, Zitou Kabátovou, Hanou Maciuchovou, Jiřím Štěpničkou a dalšími). A na závěr pak mnou nejoblíbenější kapitolu – zpovídání samotného Aleše Cibulky, s přídavkem fotografií, které nikde nevygooglujete (z domácího archivu).