Mirákl, Tankový prapor, Příběh inženýra lidských duší… Připomínáme si výročí úmrtí Josefa Škvoreckého
3. ledna si připomeneme výročí úmrtí Josefa Škvoreckého, „předního v řadě českých spisovatelů, kteří dosáhli mezinárodní pozornosti díky disidentské literatuře, vydávané tváří v tvář komunistické cenzuře,“ tak popsal Škvoreckého NYT loni začátkem ledna.
Významnost jeho osobnosti je neodmyslitelná. O jeho úmrtí se zmiňovala řada světových i menších deníků a magazínů.
Nechci tu neuměle suplovat hodiny českého jazyka a literatury. Všem nám jsou bezesporu známi jeho Zbabělci s autorovým alter-egem Dannym Smiřickým, Tankový prapor, Prima sezóna, Mirákl, Příběh inženýra lidských duší a tak dále. Překládal Chandlera, Hemingwaye, Faulknera a další.
Podle jeho námětů také vznikaly scénáře. Nejznámější je nejspíš Tankový prapor.
Zatímco před několika desítkami let vlastnit jeho knihy byla neuvěřitelná vzácnost s máločím dnes srovnatelná – snad jen s vlastněním originálního kusu uměleckého díla – a někteří nadšenci přes kopíráky opisovali příběhy Dana Smiřického, dnes si již můžete koupit, co chcete. Něco si ale přeci za peníze stejně nikdo z nás nepořídí – nové povídky a příběhy z pera literárního génia, Josefa Škvoreckého.
Uměle sešité sešívačkou s překlepy, takový byl jeden z prvních Dany Smiřických, který vstoupil do naší domácnosti. Byly to části. Nedovedu si ani v největší fantazii představit dobrovolníka, který by na psacím stroji dokázal přepsat těch mnoho set listů; vždyť jednotlivé díly celé pentalogie obsahují přes 300, 500, 600 stran!
Právě držím v ruce Příběh inženýra lidských duší, který má přes 670 stran. V roce 1984 Josef Škvorecký napsal o svém románu:
Pokrývá asi třicet pět let života, příběhy se odehrávají v různých a velice sobě nepodobných místech na zeměkouli, v Čechách, v Německu, ve Spojených státech, v Kanadě. Zdálo se mi, že chronologické zachycení osudů na pozadí naší doby, kde šílenství války a místní despotové se zmocňují celých zemí a kontinentů, je neadekvátní. Joseph Conrad, jeden z vůbec nejlepších moderních autorů, zavedl do psychologického portrétování, jehož jcílem je větší verisimilitude, hlubší realismus, metodu „úmyslného zmatku“ (deliberace confusion). Přemýšlel jsem o Conradovi a meditoval jsem o politických dějinách své země. Hlavou se mi honily stovky historek, tucty bezdějových dějů; odmítaly srovnat se do přehledných vzorů. Nahodil jsem epizody, konverzace, images na kousíčky papíru, pak jsem se usadil na podlaze, a jako kdybych dával dohromady gigantickou skládačku, začal jsem těmi útržky minulosti šoupat. Rozdělil jsem je podle kontrastů, podle podobností, spojil jsem je tónem a smyslem; pokoušel jsem se stvořit svět ze zmatku svého života a našeho zmatečného století. Nakonec se jakýs takýs obraz vynořil. Spojil jsem úmyslný zmatek navzájem nesouvislých epizod pomocí několika sérií chronologicky seřazených dopisů od pisatelů z různých životních situací, přepsal jsem fragmenty z papírků na stránky na stroji, a měl jsem tak před sebou kostru příběhu. Pak jsem tu kostru začal oblékat do masa slov. Povedlo se mi to? Bylo by sotva vhodné, abych to sám posuzoval.
Josef Škvorecký, Mirákl – Román Josefa Škvoreckého Mirákl vznikal v letech 1969 – 1972 a byl vydán v roce 1972 v torontském nakladatelství Sixty-Eight Publishers. V románu jsou zachyceny události z let 1949 – 1970, a to technikou filmových střihů, pomocí nichž se vrací hlavnímu protagonistovi vzpomínky z různých období jeho života. Čtenář je nucen neustále sledovat různé linie příběhu, které se mezi sebou vzájemně prolínají. Vedle sebe jsou řazeny na různém počtu stran popsané události z různých časových období. (Zdroj Albatrosmedia)
Josef Škvorecký, Tankový prapor – Jeden z nejslavnějších románů Josefa Škvoreckého právě vychází v nakladatelství Plus. Absurditu, zuřivost i neschopnost totalitního vojančení, jehož jediným smyslem bylo ponížit, převychovat nebo zničit normální lidské životy, ukazuje Škvorecký jako grotesku, vyvolávající salvy smíchu nápaditým využíváním obecné češtiny a vojenského slangu. (Zdroj Albatrosmedia)
.
Josef Škvorecký, Příběh inženýra lidských duší. Ukázka:
Taková rána by asi notně otřásla mých profesorským sebevědomím, kdybych si byl to povolání vybral z vlastní vůle. Ale vybraly mi je okolnosti, takže jsem na Higginse jenom dostal vztek a napařil jsem mu – když se mu tedy Rudý odznak odvahy tak líbil – referát.
Ačkoliv se Higginsovi román líbil, pokládal za svou akademickou povinnost nikoli o něm mluvit, ale interpretovat jej výpůjčkami ze známějších interpretací. Nyní posluchárně, jako obvykle duchem ne právě přítomné, dokazuje, že Rudý odznak není vlastně vůbec román o válce, nýbrž o citové a myšlenkovém zrání mladého muže a o jeho cestě od idealizujících iluzí k poznání a plnému prožití zidealizované reality.
Moje první reakce je opět vztek.
„Tyk vy říkáte, že to není román o válce?“
„Není. Je o zrání mladého …“
„A o strachu.“
„Ano,“ připustí Higgins. „O strachu taky.“
„Ale ne o válce?“
To Higginse znejistí, ale rozhodne se lpět na auctoritates.
„Ne!“
„Vždyť se odehrává ve válce,“
„To…“, váhá Higgins, „není podstatné. Podstatné je, že líčí vývoj mladého muže od..“
„Přečtěte si tohle,“ cituju: „Uviděl jednoho muže, jak vylezl na plot, a vsedě rozkročmo vypálil poslední ránu na rozloučenou.“ Pasáž mi vždycky připomínala skon chudáka Hrocha, jak klečel s panzerfaustem vedle rozstřílené pevnůstky, a z německého tanku seskočil dlouhý tesák, klidně – ačkoliv kolem rámusila palba – se rozkročil, zamířil, z pušky vyšlehl drobný plamínek a výstřel na tu dálku nebylo slyšet. Hroch se skácel, tesák vyskočil zpátky na tank a vozidlo odrachotilo dál. Výstřel na rozloučenou… (ukázka str. 254)
ve dvou svazcích v torontském exilu díky jeho manželce, Zdeně Salivarové-Škvorecké. Román byl publikován celkově pětkrát, poslední vydání bylo (a je stále) možné zčerstva koupit před letošními Vánoci.
Hlavním hrdinou je znovu Danny Smiřický, tentokrát již v roli spisovatele a vysokoškolského profesora, žijícího v torontské emigraci. Časově se prolínají dvě hlavní linie: vrací se do období druhé světové války, kdy byl Danny nasazen v protektorátu do zbrojní výroby, podléhá láskám a prvním intimním zkušenostem, a druhá ze současnosti, kdy pracuje jako vysokoškolský profesor v Kanadě. Mentálně je vzdálenost mezi jím a studenty někdy skutečně propastná; jako by to byly dva světy: vzdálenost z jeho domoviny až na jiný kontinent, z totality do demokracie, ze strachu do svobodného myšlení a vyjadřování názoru, z opatrnosti do jisté naivity. Danny zažil jiné zkušenosti v jiné společnosti. Text je prokládán dopisy, někdy úmyslně plných hrubek. Ale jazyková specifičnost se projevuje i v dialektech, v kombinování češtiny a angličtiny apod.
Pokračování příště.
superrodina
Píši do několika médií a chci udělat maximum pro www.superrodina.cz, která by se měla stát jedním z nejčtenějších médií na českém internetu. Věřím, že i mnozí čtenáři se rádi budou spolupodílet na tvorbě tohoto specifického média.
Mohlo by se vám také líbit
Jak si nedělat starosti
Kurasova Poslední naděje civilizace
