Share

„Když mi zemřel kocour, dlouho jsem cítila jeho přítomnost. Spadl z devátého patra paneláku, nějak se předtím dostal na balkon. Asi nebyly dobře dovřené dveře. Když jsem se vrátila domů, viděla jsem ho na chodníku u domu. Muselo se to stát jen několik vteřin nebo minut předtím, ještě dýchal. Odvezla jsem ho na veterinu, nedokázali ho ale zachránit. Druhý den jako by se vrátil: cítila jsem, jak se mi otřel o nohavici. Jako kdyby prošel kolem mě. Vždycky to tak dělal. Strašně mě to vyděsilo,“ vypráví jedna žena z Pardubic. A není jediná, která po smrti své milované kočky zažila tuto zvláštní zkušenost.

Franny Syufy na svém blogu před několika měsíci položila podobnou otázku: Mají kočky duši?

Kočka v domácnosti již dávno ztratila svou pozici obyčejného zvířete nebo lovce myší. Stala se členem rodiny a většinou si podmanila naše srdce a city.

Franny Syufy, spisovatelka na volné noze, není pochopitelně jedinou, která si myslí, že kočky a také jiná zvířata mají duši. A jako správné kočkařce se jí líbí známé prohlášení:

Nechci se dostat do Nebe, pokud by tam moje kočka nemohla být se mnou.

Nelze sice nijak vědecky dokázat existenci nějakého Nebe a o posmrtném životě se vedou také diskuse, přesto jedno je zřejmé: ti, co se zamilovali do svých koček nebo psích mazlíků, jejich ztrátu nebo odloučení nesou těžce.

Čtenáři blogu cats.about.com emotivně reagovali na slova o kočičí duši. Například Sonia píše: „Věřím, že kočky mají duši.“  A následuje vyprávění o její ztrátě. Sonia byla právě v zahraničí, zatímco doma zemřel jejich sedmnáctiletý chlupatý společník „Když jsem se vrátila, byla už pět dnů mrtvá. Kdybych se vrátila o týden dřív, viděla bych ji naživu. (…) Následující pondělí mě v pět hodin ráno probudilo škrábání na polštáři a poté objímání. A pak si lehla vedle mě. Navštívila mě a škrábala mě na ruce (…) Někdy se probudím a slyším její dech a její tíhu na svých zádech nebo ruce. Zemřela 30. března a je to víc než měsíc (komentář z května 2011) a stále přichází. Myslím si, že ví, že jsem někdy v noci plakala. Myslím si, že mě v noci uklidňuje, protože některé noci nemohu spát nebo pláču. Mám moc ráda její návštěvy. Když byla naživu, chodila se mnou spát. Její ztráta, to je jako ztráta dítěte (…)

Jiný čtenář Edward k tomu dodává: „Věřím, že kočky mají duši,“ a zmiňuje, že kočky mohou vycítit nebezpečí, nebo štěstí. Přítomnost kočky v bytě dělá podle Edwarda lidi šťastnějšími.

Můžeme souhlasit a nemusíme. Dokud člověk nemá zkušenost se ztrátou milující osoby nebo zvířete, těžko lze pochopit pocity jakýchsi „návratů“ našich milovaných.

Přichází zemřelí jako duchové nebo si všechno namlouváme ze stesku, z touhy po jejich návratu?

Právě k tématu koček a jejich blahodárného vlivu na naši psychiku vyšla řada knih, z nichž právě Franny Syufy, „kočičí spisovatelka“, některé uvádí.

Dusty Rainbolt je autorkou knihy Ghost Cats (Kočičí duchové), která není hororovým čtením, ale plným příjemných skutečných příběhů o tom, jak zemřelé kočky navštívily své lidi. Jejich návrat má vždy nějaký důvod.

David Evans napsal „Does God Every Speak through Cats?“ (Mluví Bůh vždy skrze kočky?). Je to spíš takové nábožensky laděné čtení o Evansovi, který dříve nenáviděl Boha a kočky. Jednou se na jeho dvorku objevila zatoulaná kočka, která změnila jeho pohled na svět, a tudíž i na Boha.

Gary Kowalski se svými dvěma kolegy je autorem Souls of Animals (Duše zvířat): V knize, která vyšla také v češtině, si pokládají otázky: Proč sloni pohřbívají své mrtvé? Co znamená ptačí zpěv a jeřábí tanec? Znají zvířata rozdíl mezi dobrem a zlem? Ví, co je to úcta a úžas? Jejich příběhy jsou propojené s vědou a autoři chtějí dokázat, že zvířata nejsou necitliví tvorové, že nepostrádají intelekt, ale jsou to myslící a cítící bytosti s vlastním vnitřním duševním životem.

V češtině pak vyšla řada zajímavých knih, například:

Michaela Klevisová, Čekání na kocoura (nakladatelství Motto, 2012) – jedná se o soubor povídek nejen o kočkách, ale hlavně také o „kočkařích“, o lidech, kteří jsou tolerantní, vnímaví a jimž do života vstoupil tento čtyřnohý přítel. „Vyhovuje jim kočičí láska, láska bez závislosti, oddanost bez oddanosti. V partnerství s kočkou nedostanete nic zadarmo. Ale proč byste také měli? Trpělivost přináší růže. Když se budete snažit, kočka vás odmění velkou láskou, důvěrou a spoustou radosti. A ucítíte souznění,“ uvádí recenze. (Ukázka z knížky zde)

Helga Hofman vydala knihu „Co nám říká kočka?“, v níž seznamuje člověka s kočičí řečí. Nejde jenom o předení, mňoukání a prskání. Kočky využívají rozmanitou tělesnou řeč, jíž chtějí mnohé sdělit. Anotace knihy říká: „Odhalte tajemství kočičí řeči a naučte se správně interpretovat každé jejich jednání. To do vašeho vzájemného vztahu vnese harmonii. Tento rádce řady JAK NA TO objasňuje, jak kočky komunikují mezi sebou, jak mluví se svým člověkem a jak vy můžete přispět k tomu, aby vám kočky rozuměly. Řada cenných tipů a nápadů vám pomůže vyhnout se nedorozuměním ve vašem každodenním soužití.“

Mohl by vás také zajímat: Dewey – Kocour z knihovny, který okouzlil celý svět od Vicki Myronové.

„Jedno chladné zimní ráno jde Vicki, vedoucí malé iowské knihovny, vybrat ze schránky vrácené knihy a objeví v ní droboučké, na kost promrzlé kotě, které tam někdo předešlou noc vhodil. Vytáhne zubožené zvířátko z hromady těžkých svazků, a jakmile se jí schoulí do náruče, je rozhodnuto. Kocourek pojmenovaný Dewey podle slavného amerického knihovníka se stane trvalým inventářem knihovny a postupně si získá srdce velkých i malých čtenářů. Kniha se po vydání stala okamžitě světovým bestsellerem. Prodalo se jí kolem milionu výtisků, práva koupilo téměř třicet zemí a jeho osud zaujal natolik, že se chystá i filmová verze.“

A hlouběji do historie je pak zajímavým titulem Kočka ve starém Egyptě od Jaromíra Málka. Anotace knihy: „Postavení kočky ve staroegyptské domácnosti a společnosti. Kočka se jako aristokrat mezi domácími zvířaty pyšní vznešenými předky. Tyto krásné a sympatické bytosti představují žijící pouto mezi staroegyptskou civilizací a naší dobou. Kočky byly jedním z nejdůležitějších a nejváženějších zvířat Egypta a byly vzývány jako projev bohyně Bastety. Zobrazení koček se objevují na stěnách hrobek, sochách, papyrech, špercích, ostrakách a rakvích po celém Egyptě, v Pozdní době bylo pohřbíváno obrovské množství mumifikovaných koček. Na základě rozsáhlé škály pramenů zkoumá Jaromir Malek význam koček v egyptském životě, náboženství a umění.“

Z homeopatického hlediska se pak zvířecí duší zabývá kniha Gisy Genneperové a Rolfa Kamphausena, Zvířata zrcadla lidí (Metafora, 2012).

„Domácí mazlíčci se postupem doby, domestikováním a hlavně osobním a citovým kontaktem s lidmi stali více než „zvířaty“. Postoupili do jakéhosi mezistupně; už nedokážou plnohodnotně existovat bez nás a mezi divoká zvířata také nezapadnou. V naší blízkosti se zvířata stávají inteligentnějšími, ale stejně tak náchylnějšími k civilizačním chorobám. Podle autorů publikace, veterinářů G. Genneperové a Rolfa Kamphausena, je jejich inteligenční úroveň rovna zhruba úrovni dva a půl ročního dítěte.“ (celý článek zde.)

V neposlední řadě by vás mohla zaujmout publikace: Markéta Matějková, To je kočka napsala o kočičích depozitech. Prodej knih navíc podporuje občanské sdružení Kočičí naděje.

Jak vnímáte vztah zvířat a lidí, respektive domestikovaných zvířat, zejména koček a psů? Zažili jste již ztrátu své kočky nebo psa? Myslíte si, že zvířata mají svou „duši“?

Nejnovější příspěvky na webu:

[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words‘]

foto legální fotografie z fotobanky www.pixmac.cz
foto legální fotografie z fotobanky www.pixmac.cz