Share

Stáhněte si celou omalovánku I. Tučkové

Jak vnímáte pohádky? Doprovázejí nás od dětství, doprovázeli naše rodiče, prarodiče, jejich pra-pra-pra-pra-rodiče… Těžko bychom asi nalezli jejich absolutní počátek, nicméně předpokládá se, že jejich kolébkou byla Indie. Někteří odborníci přikládali větší váhu a autentičnost pohádkám řeckým, orientálním či keltským.

Mohly vzniknout z jakýchsi zbytků pravěkých mytologií, jimž se přidalo něco, co je pro pohádky, přinejmenším ještě ty klasické, typické – morální aspekt. Dneska u řady pohádek již jaksi uniká. Často se jedná o nekonečnou mnohadílnou animovanou zábavu plnou zbrklostí a šíleností a pražádného ponaučení. Je to dobře či nikoliv?

Osobně si nemyslím, že je to na škodu, pokud sama pohádka nevyzdvihuje nějaké skutečně negativní vlastnosti a chování jako za heroické a hodné napodobování. Člověk se může prostě jen bavit.

Říše pohádek leží daleko a hluboko a vysoko a je plná mnoha rozličných věcí: lze tu nalézt všeliká zvířata a ptáky, bezbřehá moře a nespočet hvězd, krásu, jež očarovává, a na každém kroku nebezpečí, radost i smutek, ostré jak meč. Člověk se snad může považovat za šťastného, že do té říše zabloudil, avšak samo její bohatství a podivuhodnost poutají jazyk poutníka, jenž by o nich chtěl vyprávět.“ Pohádkovou říši „nelze polapit do sítě slov, vždyť jednou z jejích vlastností je nepopsatelnost, i když ne nepostřehnutelnost.“ To jsou slova  J.R.R. Tolkiena.

Pohádka sama o sobě jako „výchovný prostředek“ také nebyla vždy přijímána bez výhrad. Někdo rád dětem dopřával magické příběhy či je strašil – vždyť klasické pohádky jsou na dnešní vkus jaksi „morbidnější“ – aby děti poučil a jim se podružně rozšiřovala fantazie a paměť. Avšak broje proti „rafinovaným kulturním jedům, jejichž prostřednictvím si dítě zvyká na to, že pravda je lží“, jak řekl J. Petrbok v roce 1913, se v tom nejlepším pro společnost také hlásily ke slovu. A nebyly to zrovna slabé ohlasy. Měly i své následovníky.

Máme sebrat dětem pohádku a potažmo tak Ježíška, čerty a mnohé tradice, propojené s pohádkovými bytostmi, jen aby dítě už odmala pochopilo realitu života? Nebylo „mateno“, co je fikce a co skutečnost a snad se tak lépe připravilo na těžký život či určitá zklamání?

Určitě ne. Věřím, že jsme natolik „dospělí“, že dovolíme dětem zůstat dětmi.

J. Petrbokovi ani jeho pokračovatelům se zrušit pohádky nepodařilo. Podobné zlepšováky, jak vychovávat děti, byly vymýšleny i za socialistického realismu. Pohádky z jejich pohledu byly kruté, či nemravné a odváděli školáky od skutečného světa.

Stáhněte si celou omalovánku I. Tučkové

Marná snaha všem kazi-pohádkářům. Dnes máme pohádek více než kdykoliv předtím v historii. Mnohdy ponaučení z pohádek je ve výchově dobrou radou nad zlato. Můžete domlouvat capartovi, že to či ono se nedělá, ale někdy celý problém pochopí, až když ho vidí jako komplexní příběh, jako pohádku se svými dopady pro hlavního hrdinu. Vždycky má však šanci změnit se či něco změnit a „žít šťastně až navěky.“

Klasické pohádky právě většinou začínají větou „Bylo nebylo“ a končí „a žili šťastně až navěky“. Každý příběh je časově ohraničený: začal a skončil. Nerozvětvoval se, po zdolání nějakého problému jako by byl hrdina ponaučen do konce svého života, dozrál a nic zlého se mu již nikdy nepřihodilo. Měl štěstí – ponaučení přišlo vždy v dětském nebo velmi mladém věku, dozrál v dospělého, oženil se či vdala a pak už nehrozilo žádné nebezpečí. Sňatkem se stává člověk dospělý a ve světě dospělých se žije šťastně až do smrti.

Pokud je mezi čtenáři nějaký kulturní antropolog či zasvěcený fanoušek pohádek a může toto téma ještě celosvětově rozšířit, napište na admin@superrodina.cz. Jedná se o střípky, které nemohou zohlednit úhly pohledu na pohádku například v Africe, mezi „Indiány“, australskými domorodci a dalšími kulturami.

Kde se však přetrhla tahle tradiční nit a jeden příběh se rozvinul v celý seriál různých dobrodružství téhož hrdiny? Klasické tradiční pohádky toto neumožňovaly. Jejich autor byl neznámý a přenášely se pamětí z generace na generaci. Pak přišli na řadu sběratelé „báchorek“ jako v našem případě například K. J.  Erben či Božena Němcová. Ti ještě nemluví o pohádkách, ale o báchorkách. Pohádkami je nazýváme až od 20. století. Slovo samo o sobě nebylo žádným novotvarem. Používalo se již řadu století, ale v jiném kontextu. Kdybyste strojem času vstoupili do středověku a vyžadovali pohádku, dostalo by se vám teologické disputace.

Seriálové příběhy se zpopularizovaly až ve 20. století s autorskými pracemi, ale některé světlušky přišly už i mnohem dříve. Vzpomeňme třeba jen na Alenku Lewise Caroola (Alenčina dobrodružství v říši divů nebo v Zemi za zrcadlem z druhé poloviny 19. století).

Osobně podporuji delší příběhy, rozvinutější. Jednak se dítě navyká na širší obsah, na samotnou četbu knihy a více si obohacuje svou fantazii. A všechny pohádky také nemusí končit šťastnou svatbou, jíž se kruh uzavírá a pak už se nic neděje.