Recenze: Tzvetan Todorov, Strach z barbarů

KNIHU LZE ZAKOUPIT V NAKLADATELSTVÍ PASEKA

Todorovův Strach z barbarů nepopisuje historický vhled do dob rozpínavosti antického Řecka či Říma. Nemylme se, symptomy barbarství jsou stále živé. Tzvetan Todorov mluví velice aktuálním tónem a rozebírá nejpalčivější problémy současného světa, zejména Evropy.

Jakmile skončila studená válka, na první pohled se mohlo zdát, že černobílé vnímání světa na přátele a nepřátele pominulo. Avšak brzy se objevil jiný problém – multikulturarismus. Pro někoho problém, pro jiného výzva, tak jako tak soužití mnoha národností sebou přináší určitá nová nepochopení a nežádoucí segregace.

Todorov, francouzský imigrant

Evropská unie je zaplavována miliony imigrantů, zejména z muslimských zemí. Právě Todorov, bulharský rodák, který se v dospělosti přestěhoval do Francie, vnímá otázku imigrace a začleňování se do nové společnosti a kultury citlivěji než jiní analytici.

Pocházel z komunistického Bulharska, které Západní svět vnímalo jako svého prvořadého nepřítele. Přestěhoval se do nepřátelské Francie a hledal  zde své místo a srovnával si v hlavě dilemata fakt a fikcí tak, jak mu byl svět předkládán a jak ho sám vnímal. Českým čtenářům se stává na základě jeho osobní zkušeností velmi srozumitelným; nehledě také k tomu, že kniha je psána velmi čtivě bez akademického tónu.

Muslimští imigranti ve Francii

[pullquote align=“left“]

„Kde končí barbarství? Jestliže toho, koho považujeme za svého nepřítele, bombardujeme, je to snad civilizovanější – nebo méně civilizované – nežli mu podřezat hrdlo?“ (125)[/pullquote]

Právě jeho nová země Francie je co do počtu muslimských imigrantů často vyhledávaným cílem. Už také proto, že přicházejí lidé z bývalých francouzských kolonií. Jaká je však čeká nová budoucnost? Je chyba v nezačlenění do rovnoprávného postavení na straně Evropanů nebo imigrantů? Je tu možný konsensus?

„Svatá“ Evropa?

Todorov ve své knize rozebírá obě strany – (křesťanská) Evropa není tak svatouškovská a muslimská kultura neznamená jen negativní element v evropské společnosti. A nemusí chodit ani do daleké minulosti – vždyť idea našich „dobrých úmyslů“ byla již zkalena mučením vězňů v Guantánamo, Abú Ghrajb či Bagrámu a tak dále. To vše konali ti Evropané, kteří se zaštiťovali dobrými úmysly šířit demokracii a mír v „nedemokratických“ systémech či v baštách terorismu.

Upozorňuje na evropské chyby, kdy sami mečem a silou šířili Evropané svou kulturu, kdy měli (a mnozí ještě dnes mají) pocit, že právě ta jejich „civilizace“ je ta jediná správná cesta společenského vývoje lidstva.

Neexistuje čistá kultura

[pullquote align=“left“]

„Žít ve své kultuře a nemuset se za to stydět je právě tak legitimní jako svou původní kulturu opustit a osvojit si jinou: obě zmíněné situace nám umožňují uvědomovat si vlastní existenci a zachovat si důstojnost.“ (76)[/pullquote]

Ale nemůžeme v jádru měnit druhé. Už ze samé podstaty chápání naší kultury jakožto homogenní neměnné jednotky – jako něco, co vyvěrá pouze a jen z evropských tradic. Všechny kultury jsou však „smíšené“, jak říká Todorov. I naše byla v minulosti a  v současnosti ovlivňována mnohými jinými. Evropa sama nevzešla z nějakého vnuknutého ze sebe vyvěrajícího ideálu. „Dříve než evropská kultura ovlivnila ostatní kultury světa, sama už vstřebala vliv egyptský, mezopotamský, perský, indický, islámský, čínský…“ (66)

A všechny kultury se neustále mění; neměnná kultura by byla mrtvá.

Kultura není nějaká definovatelná jednotka, použitelná jako jediné měřítko pro všechny obyvatele dané země. „…uvnitř jediného geografického celku existují složité kulturní stratifikace: je tu kultura dospívajících a kultura důchodců, kultura lékařů a kultura metařů, kultura žen a kultura mužů, bohatých a chudých…. Nikdy nemůžeme žít lidským životem, dokud nevznikne kultura.“ (65).

Člověk se do kultury rodí, přijímá svou prvotní identitu automaticky, nemůže ji ovlivnit, je „mu v dětství vnucena“.(64)

Muslimská společnost se svými šrámy

Nejedná se však jen o kritiku evropské společnosti. Na vině je i muslimská menšina, nezačleňující se plnohodnotně do většinové společnosti – rodiče jsou často nezaměstnaní nebo mají špatně placenou práci; žijí v předměstských panelákových bytech, kde celý den běží televize plná povrchních vzorů (vidí lidi, kteří mají běžně takové věci, jež si oni dovolit nemohou), děti nesetrvávají ve školách dlouho a brzy hledají práci nebo jiné uplatnění, aby získaly peníze.

[pullquote align=“left“]

„Odříci se nesná-šenlivosti neznamená, že musíme snášet všechno. Má-li výzva k toleranci vyznít věrohodně, musí vycházet z nesmlouvavého konsensu v tom, co je v určité společnosti považováno za nepřípustné. Tento základ zpravidla vymezují zákony dané země, k nimž přistupují některé hodnoty mravní a politické, nefor-mulované výslovně, ale přijímané všemi.“ (18) [/pullquote]

Zároveň reakce této menšiny bývá někdy přehnaně popudlivá, jakmile se evropská většina zesměšní nebo postaví proti jejich hodnotám. Jedním z příkladů z nedávné doby jsou přehnané reakce na dánské karikatury.

Kritika Huntingtonova Střetu civilizací

Todorov provedl hlubokou kritiku Huntingtonova Střetu civilizací, ale i několika dalších literatur, které často velmi zjednodušují, generalizují či „přesouvají“ termín kultura v souvislosti s „civilizací“; často s pocitem vlastní „západní“ nadřazenosti nebo generalizace muslimské společnosti pouze na „islám“, jako by tito lidé, jenž je více jak miliarda, se po celé dny nezabývali ničím jiným než islámem – jako by nekonali žádné jiné skutky.

 

Mezi odlišnými kulturami – v tomto případě Todorovem definované jako vzájemně se promíchávající ze zemí „strachu“, kam řadí Západní společnost, a ze zemí „zatrpklosti“ (muslimské obyvatelstvo) – je potřeba nastavit dialog a překonat manicheismus.

[pullquote align=“left“]

„Jestliže shledáme, že islámská kultura (za předpokladu, že jde o jednotnou a homogenní entitu) nedala světu Michelangela nebo že v zulské kultuře se nezrodil žádný Tolstoj (jak nedávno podotkl romanopisec Saul Bellow), není to lež, ale mnoho nového se tak nedozvíme: všichni víme, že to, co nazýváme románem v pravém slova smyslu, je žánr vzniklý v rámci evropské tradice zároveň s vzestupem individualismu, právě tak jako renesanční sochařství a malířství. Právě tak platí, že zulská i perská kultura znají žánry a výrazové formy, o jakých Evropané nemají ani tušení.“ (56)
Právě proto také nezapomínejme, že Evropa má své vědce, díky nimž mohla vzniknout atomová bomba, svržená na japonská města. [/pullquote]

„Jestliže nejsme ochotni zpochybňovat své vlastní jistoty a všechno, co nám připadá samozřejmé, dočasně věci posuzovat z hlediska toho druhého – i kdybychom tak měli zjistit, že z tohoto pohledu má pravdu –  pak dialog probíhat nemůže.“ (215).

Nesmíme se nadřazovat nad ty druhé s vědomím, že právě mi ztělesňuje právo, ctnost a univerzalitu. Todorov zpochybňuje i právo na vojenské vměšování, které „může také způsobit, že ideály hájené lidmi Západu – svoboda, rovnost, laicita, lidská práva – budou vnímány jako pouhá zástěrka jejich chuti vládnout, a tím i zneváženy“(215) právě z důvodu provalených antihumánních činů ve věznicích. „…svobodu nelze prosazovat donucováním ani rovnost podrobování si druhých.“ (215)

Pokud je člověk stále na okraji společnosti, je automaticky považován za toho horšího a méněcenného, nemá přístup ke stejným hodnotám jako většinová společnost, bude se izolovat. Nikdo nemá zájem donekonečna slyšet, že je outsider. Pocity méněcennosti, nepochopení a nenávisti vedou jen k zločinnosti a k vandalismu – k ničení toho, co je mi upíráno. Opačným pólem je morální podpora a přátelství. Dívat se na něho stejným pohledem jako se díváme na „svého“ člověka, protože k němu přistupujeme už bez předsudků.

TZVETAN TODOROV, STRACH Z BARBARŮ – knihu rozhodně doporučuji. Naleznete v ní mnoho zajímavých a čtivých analýz, které vycházejí z historické a současné zkušenosti. Budete nuceni si sami sobě klást otázky. I když v naší společnosti není muslimská menšina v tak silném zastoupení jako ve Francii, téma a obsah knihy je více než prvořadé. Za prvé – jsme součástí Evropské Unie, jsme rovněž zapojeni do boje proti „islamisitckému“ terorismu. Za druhé – v naší společnosti existuje jiná silná – romská – menšina a vztahy mezi majoritní a minoritní společností v těchto dnech se právě zejména v oblasti Šluknova vyhrocují. Kniha přináší stejné poselství pro jakoukoliv společnost, ze které se menšinová společnost izoluje a v zásadě zůstává většinovou nepochopena, rovněž také negativní přijímání většinové společnosti menšinovou, její izolace a důvody nárůstu kriminality. Je třeba umět najít společný konsensus a dokázat ze vzájemného soužití vytvořit to nejlepší. Pořád máme jedno společné – jsme lidé.