Share

Kolem nás jsou lidé, kteří neustále na něco nadávají, a málo jich, kteří se dokáží radovat z každodenních všedních věcí. Křik bývá však slyšet na rozdíl od spokojeného úsměvu. Tak nějak si na to člověk zvykne, ale nedávno jsem poznala jednu mladou ženu, jejíž křik je podstatně hlasitější.

Celý den sedí na sociální síti a v několika minutových intervalech jen zuří, jak bylo za minulého režimu lépe, jak všichni kolem lžou, učitelé lžou, politici lžou, všude je jen samá cenzura a kéž by se vrátila doba dávno minulá.

Člověk žasne – jak je možné, že někdo touží po tom, aby když přijde do obchodu, už odpoledne nebyl chleba? Po libovém masu a vůbec bohatém výběru si může nechat jenom zdát? Mdlá zelenina, omezený sortiment, v každém pátém bytě stejná obývací stěna? Proč touží po tom, aby si nemohla přečíst jakoukoliv knihu, kterou by chtěla? Cestovat po světě, sledovat pořady v televizi a internet podle libosti? Vzdát se třeba Facebooku, na němž je tolik závislá? Bát se říct nahlas ve škole a v zaměstnání svůj názor na některé situace v politice či v dějepise kvůli důslednému postihu? Rozloučit se s lepším postem, vysokou školou, maturitou, pokud člověk nebyl loajální k režimu? A tak dále a tak dále.

Vždyť to byla doba „ticha“ a „průměrnosti“.

Dlouho jsem přemýšlela, proč ta její nenávist dospěla až do takových rozměrů. Nehledě navíc k tomu, že si tím nonstop vztekem devastuje zdraví a ničí přátelství mnoha lidí, neboť do diskuse se s ní již zapojují jen podobně naladění jedinci.

Možná to je tím, že je nezaměstnaná. Předchozí zaměstnání nebylo šťastné: zaměstnavatel již nevydržel ustavičnou kritiku, místo aby oportunistka vykonávala svou práci. A tak v kraji, kde je vysoká nezaměstnanost se svou negativní povahou a nepříliš vysokým vzděláním práci nenašla. Tesklivě vzpomíná na krásné časy. Bylo to před rokem 1989: byla dívkou v rozpuku, dokončovala základní školu. Měla velké sny a plány. První platonickou lásku. Vše bylo krásné, protože nebyla zatížená žádnými povinnostmi, starostmi a užívala si dozrávajícího dětství. Navíc to bylo ke konci 80. let, kdy doba byla již uvolněnější; perestrojka přinášela své ovoce a lidé se smáli i s pohádkou s Čerty nejsou žerty, i když v ní slyšeli tolik skrytých významů. Město, ve kterém žila, kvetlo díky horníkům. Plná zaměstnanost, vysoké příjmy, táta tajemníkem.

Současná doba podle ní vyžaduje tvrdé změny: krvavou revoluci, pověšení všech politiků, znárodnění a pozvednutí pozice dělníků a rolníků. Něco mi to připomíná. A děsí mě to.

A tak jsem ji navrhla následující: chceš dobu totality? Dobře, můžeš si ji užívat sama pro sebe. Nechoď do obchodů po šesté večer a o víkendech. Když budeš nakupovat, ber jen to nejzákladnější. A pokud půjdeš nakupovat až po páté hodině, nevšímej si ani chleba. Tvař se, že tam není. Až budeš mít zaměstnání, nekritizuj, ale mlč. V případě, že to nevydržíš a budeš přesto spílat vůči vedení a „režimu“, sama se degraduj na nezaměstnanou „příživnici“, popřípadě na topičku, uklízečku, myčku oken a tak dále. Jdi do knihkupectví, ale kup si jen dětskou literaturu, můžeš si vzít také Jiráska nebo Němcovou. Zatoužíš-li po nějaké „zakázané“, půjč si ji od kamaráda a přepiš si ji na psacím stroji v případě, že ji budeš chtít mít stále doma. Pak ale kopii vlož na bezpečné místo. Nezapomeň kamarádovi za půjčení dát zajímavý proviant. Podmazávej kdekoho, aby si získala to, co je sice dneska lidem naprosto přirozené, ale ty si přece užíváš dobu dávnou minulou. Chceš si koupit libové maso na řízky? Obratem dej prodavačce za to dárek. Nehleď na to, že na tebe kouká jako na blázna. Dávej pozor na co a kdy koukáš na televizi. Přesto věřím, že díky retro pořadům, filmům pro pamětníky a aktualitám, natočeným před 25 lety, máš stále ještě nějakou šanci. Brzy však dojdou retro zprávy do bodového zlomu roku 1989; proto doporučuji si je raději preventivně již nyní nahrávat na video (je vůbec otázkou, zdali by jsi neměla z domova odstranit přebytečnou elektroniku a odpojit internet, abys nebyla pravidelně infikována západní dekadencí). Nejezdi na dovolenou do zakázaných zemí! Na mysli měj jen „povolené“ lokality. A nezapomeň sem tam nějakou sobotu vyběhnout před barák s hráběmi či smetákem a uklidit v rámci brigády okolí. Mládí sice nevrátíš, ale trocha té nostalgie ti zůstat může. Než to věčné nadávání.

Sára Resslová

  1. Lubička says:

    Zajímavý článek,nechtěla bych vrátit dobu před rokem 1989,dnes se nám všem dýchá nějak svobodněji.Někdy se sice zamyslím a vzpomínám na doby minulé a nejsou to ošklivé vzpomínky.Například to,že rodina držela víc při sobě,víc sme si pomáhali,televize měla dva kanály a to cenzůrované a tak sme po večerech hráli karty,různé společenské hry.Moje mamka co se týče jídla byla kouzelnice.Nedalo se sehnat toho hodně,ale dokázala z prdu udělat kuličku nebo jak se říká z ho…a pomeranč.Něchtěla bych vrátit tu dobu,ale někdy když otevřu schránku,ráda bych dostala hezký pohled k narozeninám nebo k svátku a ne vyumělkovaný email nebo sms.Mojemu synovi nekteré věci nejdou do hlavy,že to bylo takhle a tahle,že nebyli mobily a počítače,jsem tomu ráda radši budu žít přítomností a hledět do budocnosti než se vracet zpátky do minulosti.

Comments are closed.