Líbí se vám nová hlavička Superrodiny? Návrh pochází z ateliéru JT Foto. Pojďte se podívat na další fotografie.

Pravidelní čtenáři SUPERRODINY zaznamenali, že před pár dny web radikálně změnil svůj vzhled. Vyměnili jsme hlavičku a oživili barevné pozadí z šedé na teplou oranžovou.

Připojte se k nám na Facebook. Hledáme zajímavé fanoušky, kteří se nebojí říci svůj názor. Sledujte nové informace, užijte si články a soutěže.

Nejsilnějším a nejdominantnějším prvkem nového vzhledu se stala právě originální fotografie na hlavičce, kterou pro Superrodinu navrhla paní Jana Trebichavská z JT Foto.

Hlavička chtěla vyměnit už delší dobu, ale nebylo snadné najít vhodný obrázek. Pak jsem spatřila na Facebooku na stránce své kamarádky velmi kvalitní a zajímavé fotografie z JT Foto. Moc se mi líbily, a proto jsem byla také velmi šťastná, že paní Trebichavská reagovala na můj požadavek a navrhla několik úžasných fotografií. Bylo velmi těžké mezi nimi vybírat.

Požádala jsem paní Janu Trebichavskou, zdali by nám neprozradila něco o své práci.

Redakce: Jak jste se dostala k fotografování?

JT Foto: Vždy jsem měla potřebu nějak se kreativně seberealizovat a právě fotografie mi nejlépe vyhovovala k vyjádření mých nápadů a vizí; i díky tomu, že velice ráda pracuji s lidmi. Je to pro mě možnost, jak být sama sebou a nenechat se strhnout stereotypem: rodina – práce.

Už jako malá holka jsem si ráda prohlížela v časopisech různé fotografie, které jsem si vystřihovala a schovávala do krabičky.

Fascinovaly mě různé pohledy a záběry, které fotografové dokázali zachytit.

Když jsem si ve dvaceti letech koupila starý bazarový fotoaparát (Yashicu na kinofilm), byla jsem v sedmém nebi :-)….fotila jsem prakticky všechno.

Jenže pak přišlo první dítě, druhé …třetí a na koníček nezbýval čas. Technika se rychle vyvíjela a já měla jen omezené možnosti.

Jenže focení mě pořád velmi bavilo a nechtěla jsem zůstat jen u „cvakání“ z kompaktu. A tak jsem si konečně zakoupila první digitální zrcadlovku. A tím to začalo.

Redakce: Co nejraději fotografujete? Lidi, přírodu, momentky? Vyjma fotografií na zakázku, najdete si také čas ve svém volnu pro vlastní focení? Experimentujete? Zkoušíte stále něco nového?

JT Foto: Ráda fotím vše. Už jsem se možná dostala do té profesionální deformace, kdy se dívám na svět kolem sebe hledáčkem fotoaparátu. Až si z toho má rodina dělá legraci. Ale nejraději ze všeho fotím lidi, obzvláště děti pro jejich bezprostřednost a spontánnost. Jsou prostě úžasné.

Volných chvil bohužel příliš nezbývá, ale pokud je možnost tak ráda experimentuji s modelkami v přírodě či v romantických objektech, jako jsou rozpadlé budovy apod. Jsou to chvíle bohaté na zážitky a o legraci není nikdy nouze.

Redakce: Slyšela jsem od jednoho profesionálního fotografa, že nedá dopustit na klasický kinofilm. Poptávka je však tak nízká a položila také Kodak. Co si o tom myslíte? A jaká je dnes dostupnost klasického kinofilmu? Mohou digitální fotografie plnohodnotně nahradit klasické kinofilmy?

JT Foto: Uznávám klasiku. Focení na kinofilm je podle mého názoru zatím stále nepřekonané, ale v dnešním digitálním světě je to náročné na čas a finance (pořizování filmů, vyvolávání apod.). Dostupnost kinofilmů je stále horší a stává se výsadou pro stále se zužující okruh lidí; podobně jako třeba klasické černé vinylové gramodesky.

Redakce: Čím se při focení necháváte inspirovat? Předpokládám, že mnoho témat je již „zajetých“, ale klienta vždy potěší, protože přicházejí s jeho tváří a osobností. A vytvářejí mu tak nové vzpomínky.

JT Foto: Inspiraci nalézám v tvorbě předních světových fotografů, ale skutečnost nakonec stejně vytváří zcela novou scénu a nové pohledy. Inspiruji se většinou až na místě v ateliéru, protože každé dítě i dospělý je naprosto osobitý a většinou předem nevím, kdo ke mně přijde.

Redakce: Máte nějaké fotografie, na které si i po dlouhé době vzpomenete, vybavíte si práci, kterou jste při nich dělala? Čím vás stále oslovují? Byl to výjimečný zážitek, prostředí, lidé, nebo jinak vyhraněná situace?

JT Foto: Každá fotografie si nese svůj příběh a vzpomínku. Je pravdou, že z těch silnějších jsou vzpomínky na fotografování aktu s jednou modelkou v poli vlčích máků. Vedla kolem malá, málo frekventovaná silnice, kterou jsme v zápalu focení ignorovaly, avšak hlasité troubení a řev z okýnek nás upozornil, že jsme vidět. Já se z leknutí přikrčila do velikosti brouka, modelka však zachovala chladnou hlavu a stála v tom poli, jen tak mávajíc šátkem, jak bohyně Afrodité… Jen štěstí, že se ta auta nevybourala!

POKRAČOVÁNÍ ČLÁNKU A DALŠÍ FOTOGRAFIE ZDE