Share
Srdcem a očima

Kniha k dostání na qenda.bloguje.cz, stačí kliknout na obrázek, cena 139 Kč + 30 Kč poštovné.

Nabízíme několik ukázek z knížky Srdcem a očima. Knížku si můžete zakoupit zde.

Rozhovor s autorkou naleznete zde. Zajímají vás další témata? Paní Šťastná je autorkou seriálu o skafocefalii:

Přečtěte si příběh maminky: malému Ondrovi diagnostikovali skafocefalii.

 

Také rádi píšete či se jinak seberealizujete (ruční práce, hudba, sport) ? Chcete nám představit svou práci, ukázat nám svůj talent? Napište nám: admin@superrodina.cz.

Štrúdl

„Jů, mamka bude dělat štrůdl,“ zajásala jsem při pohledu na dva balíčky lístkového těsta a krabičku strouhaných jablíček, které se rozehřívaly na ústředním topení .

„ Príma,“  přidala se sestra Janča. „Tak to budeme spěchat domů.“ Pak jsme se rozloučily a odjely do Prahy. Když jsme se za čtyři hodiny vrátily celé vymrzlé a s prokřehlými prsty, čekaly  na nás čtyři dlouhé  voňavé a  krásně vypečené šišky.

„Teda mamko, ty se ti povedly,“ zavzdychaly jsme obě současně. „Tak já

postavím  na kafíčko.“ Zapnula jsem hbitě rychlovarnou konvici.

„Pozvala jsem Ivetu s Láďou, víte jak jsou na sladký ,“ řekla mamka a dala se do krájení pocukrované dobroty.

„Bezvadný,“ těšila jsem se požitkářsky na patičky. Čtyři šišky, to je osm patiček, Počítala jsem v duchu. Nejsem sice zastáncem obžerství, ale jak jde o patičky… Vzala jsem něžně do ruky vypečený koneček štrůdlu a přivřela labužnicky oči. Pak jsem se zakousla. Těstíčko se rozplynulo na jazyku, ale chuť… Někde je zrada – proběhlo mi hlavou ve vteřině.

„Ty mamko, jsi si jistá, že v těch krabičkách byly opravdu jabka?“ zeptala jsem se nedůvěřivě nic netušící mamky.

„ A co by tam asi tak mělo být?“ podívala se nechápavě. „Co se dává do štrůdlu?“

„ No já tam obyčejně dávám jabka. Ale tohle mi  jako jabko moc nechutná.“ Očichávala jsem zbytek patky  a tvářila se divně. „ A ani to jako jabko nevoní.“

„A jako co ti to voní?“ vyjela mamka. Viděla jsem v jejích očích, že bych v tom neměla moc šťourat.

„No,“  polkla jsem. „Promiň, ale jako… jako petržel.“

„ Cože?“  vyprskla smíchy Janča. „ Odkdy se dává do štrůdlu petržel?“

„ To není možný,“ zmrazila ji mamka pohledem a utíkala rozkrájet ostatní šišky. „ Vždyť já jsem přece petržel na mrazáku vůbec neměla,“ kroutila hlavou.

„ No tak asi měla,“ řekla jsem opatrně a žvýkala statečně zbytek oblíbeného

moučníku. „Tak si to tak neber,“ snažila jsem se ji utěšit. „Vždyť to zase není tak špatný,“  lhala jsem a spolkla skoro celé nerozkousané sousto.

„Ale to není možný,“ opakovala pořád dokola  mamka. „Určitě je to jenom v tom jednom a v těch ostatních budou jabka, uvidíte.“  Nebyly. Chudák mamka. Tolik naděje…

Když přijela návštěva, rozechvěle jsme čekali, co bude. A věřte nebo ne, dali si topinky. Když odcházeli, zeptala se mamka, jestli nechtějí kus toho štrůdlu s sebou. „No jasně,“ rozsvítily se Láďovi oči. „A koukej, ať nás neošiděj,“ řekl svojí ženě a pobaveně na mě mrknul. Vzal si balíček, zamávali jsme si a odjeli.

A od té doby jsme je neviděli …

Dvě malá křídla …

..tu nejsou, byla tu málem a nejsou…

Při této písni je mi pokaždé smutno. Ne vždycky jsem ale chápala o čem je. Když jsem ji slyšela poprvé, zaujala mě melodií, text byl srozumitelný jako celek. Křídla, máma, lékař, hřích?, nejsou, bloudí, kudy bloudí? A dál nic. Slzy v očích z nevysvětlitelného důvodu.

   Až po letech jsem pochopila o čem je a od té doby je pro mě ještě křehčí. Křídla jsou ruce, které mohly být a nikdy nebudou. Už nikdy. Zoufalá mamka. Už navždy. Pokaždé se zamyslím do hloubky toho všeho a je mi těžko. Vybavím si svoje dítko, přehraji si dobu, než přišlo na svět a říkám si, jak to bylo všechno báječné. A přitom určitě stačilo tak málo, aby z jakéhokoli důvodu bylo všechno jinak a místo štěstí a radosti mě pronásledoval smutek a bolest. Těžko se mluví o pocitu, který se ve mně odehrává při každém setkání s touto písní. Je to zvláštní, nepotkalo mě nic takového, můžu si blahopřát, ale obsah se mě dotýká jakoby osobně.

   Moji velmi dobrou kamarádku to potkalo. Je to nedávno, kdy byla nadšená a svítila, když mi říkala, že čeká miminko. V slzách jsem ji objala a moc jí to přála. Ten pocit, jak v ní roste nový život. Navíc ona k tomu má muže, který  při ní stojí, což já jsem neměla. Začala jsem se těšit, ale cosi mi říkalo, že je ještě moc brzy. A potom se něco stalo.

 „Je to špatný,“ volala mi celá uplakaná. „Já jsem o něj přišla, je mi to tak líto,“ vzlykala a já neměla slova, kterými bych ji podržela.

 „Mě taky, věř mi to, strašně líto,“ bylo jediné co jsem dokázala říct a pak jsem se rozplakala. Cokoli bych řekla, by bylo na nic. Je mladá, říkala jsem si. Zvládne to. Až se dá dohromady a všechno přebolí, bude mít určitě krásné, zdravé a silné děti. Ale ten plamínek najednou zhasnul. A píseň mi zní v uších. V těch čtyřech slokách je tolik bolesti a žádné tiché místo. Jen klín, o kterém zpívá Helenka Vondráčková. Vím úplně jistě, že bych to nikdy nechtěla prožít. Stačí tak málo,  jen nadechnutí či oka mrknutí a všechno, úplně všechno může být vzhůru nohama.

   Vždycky už budu se zvláštní úctou a zatajeným dechem vnímat o někom zmínku první a zmínku poslední…

Ona

Je nemocná. Ví to. Je statečná. Mluví o tom otevřeně. Snaží se žít čestně a štve ji, že ostatní to šidí. Dneska se mě zastala. Co zastala, pohádala se. Kvůli tomu, že někdo řekl něco ošklivého o mém synovi. Kvůli tomu, že to navíc byla lež, se v ní vařila krev. Nesnáší lež a bojuje proti ní. Ví totiž o životě svoje. Ví, jaké jsou ty pravé hodnoty. Ví, čím si prošel můj syn. Bránila ho. Bránila mě. A bránila by každého jiného, kdyby jí za to stál. Kašle na slepičí pomluvy a je schopná říct cokoli komukoli do očí. A pak si za tím stojí. Protože ví, že není čas na nějaké hlouposti.

Je nemocná a ví to. „ Mám rakovinu, no,“ řekla mi tenkrát  otevřeně aniž by se zachvěla nebo klopila oči. „ Mám ji a žijeme spolu.“ A mě se v hlavě zapnul strojek. Spustil mi film z mého vlastního života. O tom, kolik nedůležitých věcí pro mě bylo důležitých, kolikrát jsem brečela, a přitom jsem nevěděla, jestli to má cenu … Ona ví, co má cenu. Pro ni má největší cenu život. Někdy se mi zdá, že o něm lidi ani netuší. Ale bez něj je nic. Tma. Tečka. Stop.

Je nemocná. A nebojí se. Ona prostě ví, že na strach není čas. Často jí v duchu děkuju, že mi to všechno o sobě řekla. Nemusela. Vůbec mě neznala. A přesto to udělala. Jsem jí vděčná. Ona to neví, možná to ani netuší. A když to někdy vypadá, že horší už to být nemůže, že se kazí na co sáhnu, vzpomenu si na ni. A najednou mě ty malichernosti nemůžou rozházet. Mám sílu jít dál a vím, že může bejt i hůř.