Share

 

Se smrtí spisovatele a prezidenta, pana Václava Havla, si mnozí pokládají otázky, jaká bude budoucnost bez tohoto velkého muže?

Poslední čas nějak plynul v trapných pletichách politiků. Jako bychom si již zvykli na ten strnulý pochod, věčná osočování, spekulace, podivné finanční machinace, korupce, ekonomické poklesy, zdražování a okrajování lidské důstojnosti v podobě zdravotní a sociálních reforem.

Umřel člověk, který bojoval proti nespravedlnosti a za lidská práva. Doma i na celém světě.

S jeho smrtí se mnohé znovu v našich myslích probouzí, navrací a začíná si některé věci uvědomovat z jiného úhlu.

Jaká bude budoucnost?

Vzedme se opět národ a půjde s cinkajícími klíči protestovat proti současné garnituře?

Existuje několik bodů, které mají jisté aktuální načasování.

Možná

… se lidé semknou a budou chtít zřejmou politickou změnu, která by respektovala všechny lidi rovnocenně,

… vyjdou do ulic 17. listopadu dvacet tři let po sametové revoluci, možná se vzedmou před Svátky 18. prosince 2012 ku prvnímu výročí Havlovy smrti,

… posmrtně dostane Václav Havel Nobelovu cenu za mír.

Povedou myšlenky Václava Havla k osvobození lidí v nedemokratických systémech?

Je to až dramatická a děsivá souvislost, kdy pár hodin po sobě zemřeli dva absolutně politicky a lidsky smýšlející lidé.

17. prosince zemřel Kim Čong-il, považovaný za velkého diktátora a tyrana severokorejského národa. Pod jeho vládou jsou lidé separovaní před celým světem, paranoidně vystrašení z nebezpečného a krutého okolí, žijící v nuzných podmínkách a často o hladu.

A na druhé straně 18. prosince zemřel člověk, který hájil svobodu, lidská práva a pravdu a lásku pro každého jednotlivce.

Ti, co věří v určitá „znamení“, musí pochopitelně tuto dramatickou souvislost brát vážně. Kolik s z ní vezmeme?

Kam budou směřovat naše kroky?

Pokud máte pocit, že tahle slova pro Vás něco znamenají, že mají svou sílu, prosím, sdílejte článek.

Děkuji všem, kteří vzpomínají na Václava Havla v dobrém, kteří uctívají jeho památku a drží se jeho myšlenek.

Vzpomínáte si na tato slova?

„Nejsem si jist, zda Česká republika má nějakou svou zvláštní ideu, kterou lze jen tak říct nebo dokonce vyhlásit. Jsem si však jist, že mnoho velkých mužů a žen naší historie různým způsobem formulovalo soubor moudrých principů vzájemného soužití, k nimž je dobré se vždy znovu vracet, které je třeba si připomínat, rozvíjet, šířit či promítat do svých životů a do své práce. K těmto principům patří odpovědnost nejen za sebe a k sobě, ale i za své spoluobčany a k nim, nejen za svou obec či stát a k nim, ale i za širší lidská společenství a k těmto společenstvím. Česká otázka je otázkou lidskou, říkával Masaryk. Myslím, že nemusíme mluvit v každé větě o národu či národních zájmech, ale o to víc bychom se měli zabývat svými bližními, ať už v naší ulici či kdesi na druhém konci světa. Ano, našim národním zájmům vskutku asi nejlépe posloužíme, když se prostě budeme dobře chovat k sobě navzájem, k zemi, kterou obýváme, jakož i k jiným národům, a když budeme nepředpojatě přemýšlet o lidské historii, lidském údělu i lidském poslání na tomto světě. Kéž by tedy pokora, zájem o druhé, lidská odpovědnost, smysl pro spravedlnost a solidarita byly tím, co lze nazvat ideou českého státu!“ Řekl při Novoroční projevu prezidenta republiky Václav Havel v roce 2003 a na závěr dodal: „Vážení spoluobčané, milí přátelé, kéž by tato země byla už natrvalo a stále zřetelněji hezkým a slušným domovem nás všech, kéž bychom na ni mohli být stále hrdější!“