U Špinavé Kachny: Absurdita, literární koktejl a to něco, co vás chytne a nepustí
Michal Jelínek, U Špinavé Kachny, Cosmopolis, 2026
Kniha u Špinavé Kachny je svým způsobem naprosto svérázný mix, kde se setkáváte s paralelními světy, podivnými akademiky, byrokratickým aparátem Úřadu pro Stabilitu Velesvěta, onou hospodou u Špinavé Kachny, která nemusí pokaždé vypadat stejně a mít tutéž obsluhu, jako se taktéž může měnit i počet kachen.
Na první pohled vás bezpochyby k trefnému názvu zaujme naprosto excelentně povedená obálka hospody: U Špinavé Kachny. Nabízí se přímý pohled na dveře s těžkým zámkem, rozsvícenou lampou a před nimi (kupodivu či nikoliv) stojící kachnou. Tato působivá kombinace taktéž perfektně přitáhla i mou pozornost s tím, že jsem si nutně a bezodkladně potřebovala tuto knihu přečíst. Čekala jsem třeskutou komedii, kdy budu při čtení vyprskávat smíchy. To se sice nestalo, nicméně přestože kniha minula mé původní očekávání, stejně mě svým způsobem chytla a nepustila.
Respektive: mé čtení mělo své vlastní „etapy“ od pochybností až po oblíbení textu. Na začátku bych to nečekala, ale teď vím, že tuhle knížku si nechám nastálo v knihovně, protože některé tituly je dobré si přečíst i víckrát.
Zpočátku jsem si totiž kladla otázku, co tím autor vlastně chtěl říci. Jestli to není až příliš bláznivé a je-li celý koncept udržitelný. A i když jsem byla na vážkách, zdali pokračovat, stejně mi to nedalo. Cosi někde v hlavě mě otravně kousalo a donutilo ke čtení se vrátit. U Špinavé Kachny je totiž takové „specifické“ čtivo, o němž – i když se tomu bráníte – stejně nakonec přemýšlíte, až se přistihnete, že knížku znovu otvíráte a hltáte další řádky.
Takže pak už to šlo samospádem
To, co mě na textu upřímně nejvíce bavilo, byla právě košatá, ba potrhlá stylistika s různými slovními hříčkami.
Anotace uvádí, že kniha je pro fanoušky Terryho Pratchera a bláznivých jiných světů, kteří mají smysl pro nadsázku – a pro vědce, kteří už někdy přišli o grant. Je to prostor pro absurdno a nalézání témat i v prostředích – jako v byrokratickém aparátu – , které principiálně zavánějí nudou, ale i z toho se dá vykřesat jiskřivá přirovnání.
Ukázka
Pokud by v Ústavu Výzkumu Teoretické Polykosmologie existoval nějaký žebříček lidské výstřednosti, Nullmacher a Ohnulstrom by měli luxusní skóre i v takto originálními osobnostmi přetékajícím prostředí. A i když zde byla celá oddělení vhodná pro kvalifikaci v lize organizovaného šílenství, nacházelo se zde celé patro, které svou tesilovou supersilou patřilo do extraligy.
Mluvíme samozřejmě o Oddělení Technické Podpory Výzkumu, které zabíralo kompletní suterén, kde vedle sebe pracovali strojní i elektrotechničtí inženýři. Zde se letovalo, svářelo a různě kutilo, ale hlavně konstruovalo nezjistitelné množství různých experimentální, vědeckých přístrojů – dle toho, jak Nullmachera a Ohnulstroma napadlo, a jak dovolil momentální rozpočet. Pravdou ovšem je, že ani v podstatě neexistující rozpočet nemohl tvůrčí zápal technického personálu zastavit.
Inženýři, známí svou neochotou přerušit výrobu čehokoliv, ať už to fungovalo, nebo ne, nalézali pro potřebné součástky a konstrukční materiál neobvyklý zdroj na komunitní skládce hned za plotem ústavního dvorku. A tak mnoho vysoce sofistikovaných přístrojů, jako byl třeba Grafický Záznamník Fluktuací Hmoty Mezi Vesmíry, obsahovalo překvapivě dobře fungující komponenty zrozené z trosek dětských kočárků, lampových televizí a žehlicích prken. (36-37)
Celý příběh je sám o sobě originální, svérázný, ba seriózně bláznivý. Docela šikovně vás zaujme a vy si to pak skvěle užijete.
A snad i proto, že pracuju v korporátu, jsem někdy měla pocit, že mi jsou některé příměry a popisy více než povědomé. Ono to vypadá, že některá ta setkání u kávoru či podobná „duchaplná“ všeodborná vyjádření jsou aplikovatelná nejen na akademické půdě. I v kanclu se najde člověk podobný Nullmacherovi, ten, který ví vše (o vesmíru), ale nic o tom, jak fungují lidé (a je dobré držet se od něho dál), a na druhém spektru zase roztržitému Ohnulstromovi. A taktéž že někdy to, co má svou pevnou realitu a pravidla se ve výsledku vzpříčí, ba zhroutí pod tíhou výjimek, až máte pocit, že žádná pevná pravidla či realita v tomto ohledu nefungují. Občas po setkání s kolegy mám podobný pocit, že každý jsme se nejspíš nacházel na jiném mítinku v jiném paralelním vesmíru. A když se pak na vás takový Nullmacher usměje a s lehkostí vás pozve na rychlou schůzku, pak máte neodbytný pocit, že jste blízko průšvihu. Ještě nevíte, o co jde, ale rozhodně si to odskáčete.
„Když vás někdo jako Nullmacher náhle pozve na soukromou schůzku, je to jako když gazelu pozve na oběd lev. Může z toho vzejít něco dobrého, ale statisticky to není pravděpodobné.“ (str. 75)
Celkově jsem si knihu užila a doporučila bych ji všem, kteří mají pocit, že ve spektru literárních nabídek jsou zabředlí v jakémsi stereotypu podobných příběhů, protože tady se na jasná pravidla a předvídatelnost spolehnout nedá. A možná taktéž po přečtení knihy si znovu prolistovat, pročíst prvních pár desítek stran a pořádně si utřídit to, nad čím zprvu mohl (šokovaný) čtenář překvapeně tápat, protože ono to všechno do sebe dobře zapadá. A navíc některé věty z knihy stojí za vytištění a připíchnutí na nástěnku.
Nic bizarnějšího jsem už dlouho nezažil. A to mám za sebou žlutého ninju, zářící teserakt a mizející zahranidce. Mluvím samozřejmě o mé obhajobě. Ale pojďme od začátku, neboť každá pořádná tragikomedie si zaslouží důstojný úvod.
MB
