Chovanci – Alegorický román vězněné ruské autorky Ženi Berkovičové

Román je fantastickou alegorií, kterou sama autorka označuje jako „vězeňskou pohádku“. S vtipnou nadsázkou, jazykovou invencí a satirou ztvárňuje život za mřížemi – ovšem z perspektivy zvířat. Alegorická bajka tematizuje svět ženské věznice (Mňauznice) skrze příběhy zvířecích obyvatel – především koček, ale i vran, psů či krys. Hlavní postavou je svobodomyslný Kocour (Don Kočleone), který vede gang ve vězeňském dvoře.

Jeho život naruší příchod bílé vrány Irči – naivní, dobrosrdečné a hluboce lidské postavy, která si s sebou nese otisk svobody i zranitelnosti. Do děje vstupuje i šlechtěná britská kočka Šanelka, která do vězeňského prostředí přichází hledat svou zatčenou paní. Spolu s Irčou a Kocourem se vydávají na zdánlivě nemožnou misi: zachránit člověka z vězení. Tato cesta se stává jakousi metafyzickou poutí, v níž se prolíná náznak orwellovské satiry, dětské pohádky i ruské grotesky.

Ukázka
(více na stránkách nakladatelství Maraton)

„Pusík?!! Pusíček? Puštík, hergot!! Puškin! Pucholt! Puch! Pukavec! ÁÁÁÁ!!!“

Kocour řval, jako kdyby mu řezali ocas. Ještě k tomu tupým nožem. Tím, který strážný Vasja už tři měsíce slibuje nabrousit, ale pořád se k tomu nemá. Teď se s ním dá sotva uříznout kus salámu, natož kočičí ocas. O salámu se Kocourovi zdálo už sedm nocí v kuse. Dneska taky. Co je dneska za den? Pátek.

A co se člověku zdá v noci na pátek, to se splní. Alespoň podle té blondýny z dvaasedmdesátky. Té blondýny, co se právě rozhodla dát Kocourovi – kdepak kus salámu, ale jméno!

Jméno! A ještě tak pitomý: Pusík! Jako by snad nebyl Svobodný Kocour, ale nějaká peršanka s rozpláclým čumákem v růžovém obojku! Jako by byl nějaký maltézák nebo krysařík, co se třese na pavoučích nožkách a omdlí, když se na něj prdne!

Kdyby měl Kocour ve zvyku se mýt, už by letěl k nejbližší vodě, aby ze sebe tu potupu smyl. Ale Kocour takový zvyk neměl, neměl ani vodu, a tak jen zakroutil kulatou palicí a znechuceně se otřásl.

Kocour byl bílý, s rezavým ocasem. Byl je klíčové slovo. Matně si pamatoval doby, kdy mu máma pokládala na záda těžkou (jak ta byla těžká!) packu, otočila si ho zády k sobě a umyla ho od hlavy k patě. Kocour na dětství vzpomínal nerad. Oslabovalo ho to, a tak nějak zdomácňovalo. Máma odešla už kdysi dávno na Velké Smetiště, kde žijí nejedlé a laskavé létající krysy a párky rostou rovnou na stromech.

Pak odešel i táta. Kocour zůstal.

Jo, zůstal! A už tu žil celou věčnost! A cítil se tu skvěle!

Bez všech těch ohavných jmen, přezdívek a jiných přívlastků!

A mýt se vůbec nepotřeboval, akorát by si zničil kamufláž!

Přesně tak. To není žádná špína, ale ochranné zbarvení.

„Rád bych viděl, jak si takový sněhobílý Pusík nebo Peršánek sežene něco k večeři a neumaže si u toho packy. Cha! Ostatně je načase se do toho pustit,“ pomyslel si Kocour. Otřel si špina… tedy ochranně zbarvený bok o břízu a zvedl se.

V tu chvíli bříza zakřičela.

„Írrrá!“ křičela bříza. „Írrrááááá!!!“

Kocour tady v podstatě slyšel už ledasco. Křik a nářky na něj žádný zvláštní dojem nedělaly. Když Arina z izolačky křičela na Olju z vedlejší cely, domácí krysařík by dostal infarkt.

Když matky z vycházkového dvora volaly na dozorce, z bříz padalo listí a usychalo za letu. Ale aby křičela sama bříza?

Něco takového Kocour ještě nikdy neslyšel.

Ta bříza byla vůbec nějaká divná. Smrděla. Odporně smrděla na celý dvůr barvou. Už ráno ji až po korunu natřeli na bílo. Holky z pracovní čety, takzvané Pracantky, byly celé nějaké rozhozené a vzteklé, natíraly rychle a ledabyle, a dokonce Kocourovi ani nepřinesly žádnou pozornost. Patlaly bílou barvu z kýblu na kmen, tiše se dohadovaly o „páté směně“ a „veliteli“ a pak odešly. Kocour se chtěl okamžitě od té smradlavé břízy vzdálit, jenže zrovna v tu chvíli vedli kolem tu ženskou z dvaasedmdesátky a ta k němu… natáhla… ruce… a tím svým protivným hlasem… „Pusíku!“

Kocour padl na zadek, zavyl, vycenil zuby – prostě ho chytil amok. A tak tu sedí už třetí hodinu a snaží se dát dohromady.

Dal by si kousek salámu, sakra.

„Írrráááá!“ zaječela znovu bříza.

„Zmlkni! Strom nemá co mluvit!“

„Sám seš strrrom, trrroubo!“

„To jsem to dopracoval,“ pomyslel si rezignovaně Kocour.

„Nejdřív mi vlepí jméno a teď se tu hádám se stromem. Asi bych měl vyrazit na marodku, ať mi prohlídnou palici.“

Kocour slýchal, že tu někteří schválně předstírají, že jsou blázni, aby se dostali do nemocnice, a ne… kam je odsud vlastně posílají, když jim tu skončí doba pobytu? O to se Kocour ze zásady nestaral. Někam je prostě pošlou. Někoho na pět let, někoho na deset. A někoho domů, ale to jen výjimečně.

Ještě jako kotě jednu takovou simulantku viděl na vlastní oči. Tiskla se na mříže v okně a hlasitě mňoukala. Dlužno říct, že to znělo celkem věrohodně. Máma s tátou tehdy ještě neodešli na Velké Smetiště a často si mezi sebou něco vyjasňovali, takže měla dost příležitostí něco okoukat. Ale stejně jí neuvěřili, zůstala tu trčet ještě skoro rok a pak odjela.

Někam.

„Írrrááá!“ s novou silou zakvílela bříza a Kocourovi se and hlavou ozvalo podezřelé praskání. Jako by ten strom padal.

Kocour od něj rázem odskočil skoro na tři metry a přitiskl se ke zdi vycházkového dvora. Tam položil ocas na zem, zapřel se všemi čtyřmi packami do asfaltu a zvedl hlavu. A vtom ho uviděl. Toho, co křičel a předstíral, že je bříza.

Rozhodně to byl pták, ale nějaký hodně divný pták.

Za prvé byl bílý, a bílí ptáci se tu jaktěživ nevyskytovali.

Za druhé neseděl na stromě, nevznášel se nad ním ani pod ním neposkakoval jako každý normální pták, dokonce i ten bílý. Visel na kmeni břízy, jako by se na něj přilepil. Což, jak se ukázalo, nebylo vůbec jenom jako. Ten pták se skutečně přilepil na kmen a úplně s ním splynul, proto měl Kocour dojem, že to křičí sám strom. A teď s hrozným praskotem odtrhnul jedno křídlo a snažil se odtrhnout i to druhé.

Od zobáku až po ocas byl pokrytý čerstvou, smradlavou bílou barvou. Pták ještě jednou zakřičel to svoje írrrááá a odlepil druhé křídlo. Teď vypadal jako obrovský strašidelný motýl, co sedí břichem na stromě a máchá ve vzduchu křídly.

„Tak moment,“ zabručel Kocour. „Kdo-je-to-Íra?“

„Íra jsem já, ty idiote,“ vykřikl pták a pokusil se odlepit břicho.

„Tak proč sakra voláš sama sebe, ty idiotko?!“

„Protože je to moje jméno! A jsem na něj hrdá!“

„No, jestli nemáš nic lepšího, tak to chápu,“ znechuceně řekl Kocour a otočil se ke stromu, řekněme, zády.

Přilepený pták je mimochodem ideální oběd. Ale takhle divného, a navíc smradlavého ptáka by Kocour nesežral, ani kdyby umíral hlady. Horší je už jenom pangas, kterým tu krmí lidi. Škoda že si na to vůbec vzpomněl, ještě se mu udělá zle.

„Nepotřebuješ nějak pomoct?“

Fakt by měl vyrazit na marodku. Právě totiž nabídl pomoc smradlavému, vzteklému, nabarvenému ptákovi.

On, Svobodný Kocour, který už s mateřským mlékem nasal hlavní pravidlo tohohle místa: „Každý sám za sebe!“

Ale tuhle ohromující myšlenku už nestačil domyslet. Pták vítězoslavně zakřičel, škubnul sebou a s rámusem spadl z břízy.

Zatraceně. Je na mém území. Teď jí budu muset vysvětlit, co a jak, a zároveň zjistit, co je zač. Už to nebyla otázka dobročinnosti, ale všeobecné bezpečnosti – a Kocour se pustil do vysvětlování.

Tisková zpráva