Bydlíme básnivě, jestliže jsme schopni „číst“, co zjevují věci

Christian Norberg-Schulz, Genius loci, Dokořán 2025

Mají-li výrazy obsah, mohou mít obsah i „shromážděné věci“.

Současná ztráta významů a s tím související vyprázdnění obsahu je důvod, proč Genius loci od norského historika a teoretika architektury Christiana Norberg-Schulze má stále co říct. Jde o silně filosofické dílo, které pracuje s vnitřní dynamikou měst a přírody, s postavením člověka ve světě a jeho potřebou „bydlet“ / „být“ na zemi, identifikovat se, prožívat. Přes tyto potřeby však dochází k odcizení.

Odcizení je podle našeho názoru především důsledkem ztráty identifikace člověka s přírodními a umělými věcmi, které tvoří jeho prostředí. Tato ztráta je rovněž překážkou v procesu shromažďování, a je proto základem „ztráty místa“, kterou dnes pociťujeme. Věci se stávají pouhými objekty spotřeby a po použití je odhazujeme; s přírodou obecně zacházíme jako se „zdrojem“. Jen když člověk znovuzíská svou schopnost identifikace a shromažďování, můžeme zastavit tento destruktivní vývoj. (s. 168)

Podívejme se na Norberg-Schulzův svět blíž, ačkoliv žádná recenze nemůže nahradit plnohodnotnou četbu jeho díla.

Co vlastně architektura znamená, autor odpovídá: „Architektura znamená zviditelňování genia loci a úlohou architekta je vytvářet místa naplněná významy a tak pomáhat člověku bydlet.“ (s. 5) Bydlet ve významu být na zemi, prožívat existenci v celé škále jejích významů. Genius loci (duch místa) byl podle Norberg-Schulze pro dávné předky protivník, s nímž člověk musel vycházet, aby vůbec mohl bydlet. Vztah sídla a krajiny je pak jako vztah figury a pozadí.

.

Architektura se snaží (nebo alespoň snažila) zvnitřnit prožívání světa, jevů, věcí, symbolu, prostoru… pomocí struktury místa jakožto existenciální dimenze, jako vnitřek a vnějšek. Horizontální linie spojují se zemí, vertikální s nebem.

Krajiny (místa) jsou romantické / chtonické, jsou ovládány živlem země, charakteristická jsou údolí, lesy, rychlé toky a člověk si v nich hledá skrýš (Norsko).

Krajiny jsou kosmické, jsou to pouště s jejich obrovským nebem, na němž si více než kde jinde uvědomíme pohyb Slunce, Měsíce a hvězd. Je to neohraničený prostor, kde oáza představuje prostor ohraničený, a tím i blízký.

A pak je tu krajina mezi severem a jihem, krajina klasická, která je jasně definovaná a vede k „shromažďování“.

Ve venkovské architektuře by měl být duch umělého místa úzce spjat s duchem přírodního místa. Naproti tomu v městské architektuře je tento vztah obsáhlejší. (s. 58)

Romantická architektura se vyznačuje mnohostí a rozmanitostí (středověká, středoevropská města). Kosmická architektura je typická uniformitou a řádem, je racionální (islámská architektura). Klasická architektura přináší člověku pocit přináležitosti a volnosti, je v ní obrazivost a řád (Řecko). Málokdy se ale krajina nebo architektura vyskytují v ryzí podobě. Obvykle na jednom místě najdeme víc prvků.

Christian Norberg-Schulz představuje tři prototypy krajin a jejich urbánní celky, v nichž přírodní a umělý genius loci prožívají harmonii.

Praha (romantická). Chartúm (kosmický). Řím (komplexní, klasický)

Praha je tajemné místo, v němž „každý starý dům zároveň tíhne k zemi i směřuje vzhůru.“ (s. 81) Je to místo, které vzniklo v bodě významného „uzlu“ cest směřujících z východu na západ a ze severu na jich, kde byl brod, plocha pro tržiště i svah / vyvýšené místo pro stráž a hrad. Tajemno Prahy navíc zvyšuje možnost průchozích dvorů, umožňujících dojít na místo bez nutnosti využít ulice.

V Praze se klasická architektura stává romantickou a romantická architektura vstřebává klasický charakter a obdařuje tak zemi zvláštním druhem nadreálné lidskosti. Obě se stávají kosmickými, nikoliv abstraktním řádem, ale jako duchovní úsilí. (s. 84)

Pražský genius loci snoubí v harmonii přírodní síly s umělým geniem loci hloubky, výšky i horizontálních linií. „Abychom plně prožili Prahu, musíme znát Čechy. Praha nemůže být pochopena izolovaně, ale jen jako ‚svět ve světě‘.“ (s. 99)

.

Chartúm je rozlehlý, plochý, jediným jeho strukturálním elementem je řeka, resp. soutok Bílého a Modrého Nilu.

Chartúmskou konurbaci určují do značné míry „poselství“ přicházející zvenčí: islámské, evropské a africké. Ale tato poselství byla přizpůsobena specifickým lokálním podmínkám, aby se mohla rozvinout lidská identifikace nejen kulturní, ale přímo spojená s místem. (s. 135)

.

Řím věčné město, které má identitu, kde ulice jsou koncipovány jako urbanistický interiér. Podstata římského genia loci je pocit zakořenění ve „známém“ přírodním prostředí. Tako syntéza chtonického a klasického tvoří podstatu římské „idyly“.

.

Christian Norberg-Schulz na konci 70. let 20. století zareagoval na trend moderní uniformní architektury touto prací, která navazuje na jeho starší dílo a zároveň přivádí některé myšlenky k hlubinám. Cílem je snaha zvrátit směr / trend nerespektující individuální charakter krajiny. Pojmenovává neuspokojivý stav věcí a upozorňuje na světlé momenty – zřídkavé, přesto pozoruhodné – a nabízí základní řešení, jež spatřuje v pochopení teorie místa. „Bydlíme básnivě, jestliže jsme schopni ‚číst‘, co zjevují věci, jež vytvářejí naše prostředí.“ (s. 169)

Třetí české vydání rozhodně zasluhuje pozornost, zejména pokud vám kniha dosud unikala a rádi navštěvujete nejrůznější města. Norberg-Schulz člověku až vnutí prožívat architekturu a její vyznění jako cosi živého, něco, co si zasluhuje péči a nutně vede k odmítnutí necitlivých, nerespektujích projektů, jakých jsme dnes svědky v míře větší než hojné. Není to snadné čtení, ani rychlé, zato hluboké a nosné.

Za co autor nemůže: Provedení knihy potěší krásnou vazbou, pevnými deskami, přebalem a záložkou, nicméně nenadchne už sazbou, která vede text do krajů, že zejména na začátku je třeba knihu rozevírat silou. Některé fotografie působí, jako by byly převzaty z původního vydání bez jakékoliv úpravy, což je při stavu současných grafických možností opravdu škoda. Stejně tak zarazí skloňování jména „Jupiter“, které implicitně odkazuje na planetu, ačkoliv je zde řeč o božstvu, což patrně mnoho čtenářů nepobouří a možná si toho ani nevšimne, i když na mysli vytane úsloví: Co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi.

Kniha by rozhodně neměla chybět v knihovně zájemců o architekturu ať už profesních, nebo laiků.

Jindřiška Kracíková