Share

Všichni poznáme, když nemáme dostatek spánku. Ale kolik spánku opravdu potřebujeme? Dříve platila teorie, že pokud spíme čtyři nebo pět hodin denně, naše rozpoznávací funkce zůstanou neporušené. Naše tělo se jednoduše přizpůsobí pro menší množství spánku.

Připojte se k nám na Facebook. Hledáme zajímavé fanoušky, kteří se nebojí říci svůj názor. Sledujte nové informace, užijte si články a soutěže.  Superrodina je na Facebooku

Ale tato myšlenka byla založena na studiích, ve kterých vědci během dne poslali ospalé subjekty domů – kde si mohli zdřímnout nebo si dát kafe.

David Dinges, vedoucí laboratoře na Pennsylvánské univerzitě, zabývající se spánkem, vypracoval další výzkum v roce 2003. Dinges a hlavní autor Hans Van Dongen rozdělili desítky subjektů do tři různých skupin: někteří spali čtyři hodiny, jiní šest a další osm hodin a to po dobu dvou týdnů v jejich laboratoři. Každé dvě hodiny během dne výzkumníci testovali schopnost subjektů udržet pozornost a to známým měřením psychomotorické bdělosti neboli PVT, které je považované za zlatý standard měření ospalosti.

Během PVT muži a ženy seděli před počítačovou obrazovkou a po dobu deseti minut stiskávali mezerník, jakmile uviděli záblesk čísel v náhodně zvolených intervalech. Dokonce i půl sekundové zpoždění odezvy může znamenat ospalost, to znamená, že by člověk mohl upadnout do mikrospánku.

PVT je zdlouhavé, ale jednoduché. Je to opatření pro trvalou pozornost a používá se například u pilotů, řidičů nákladních vozidel, astronautů apod. Pozornost je také klíčem k vnímání během dlouhých jednání, pro přečtení článku jen jednou místo pětkrát nebo pro řízení automobilu.

Není divu, že ti, kteří měli osm hodin spánku, sotva jejich pozornost během této čtrnáctidenní studie zaznamenala nějaké zakolísání. Skupiny se čtyř a šesti hodinovým spánkem měly PVT výsledky, které se postupně snižovaly s každým dnem po sobě. Ačkoli čtyřhodinoví spáči měli dost špatné výsledky, respondenti s šestihodinovým spánkem se také postupně v plnění úkolů zhoršovali. Do šestého dne 25 procent sledovaných se čtyřhodinovým spánkem nakonec u počítače usnulo. A na konci studie byly jejich výsledky tak mizerné, jako kdyby k testům usedli poprvé.

Respondenti s šestihodinovým spánkem nedopadli o nic lépe – během dvou týdnů se jejich schopnost zapamatovat si čísla nebo symboly postupně velmi zhoršila. Pletli se jim mezi sebou. Totéž platilo pro sčítání nebo odečítání, čímž se měří rychlost a přesnost. Všichni s šestihodinovým spánkem říkali, že jejich kognitivní schopnosti byli na takové úrovini,  jako by byli opilí.

Zatímco Dingesův výzkum byl v plném proudu, jeho kolega Gregory Belenky, ředitel divize pro neurovědu ve výzkumném institutu Walter Reed Army v Silver Springu v Marylandu, rozjel podobnou studii. Úmyslně omezil subjekty lichými hodinovými intervaly spánku – tři, pět, sedm a devět hodin – tak, aby společné studie nabídly úplnější obraz o omezení spánku. Belenkyovi výsledky u devítihodinových spáčů jsou podobné jako u osmihodinových, zkoumaných Dingesem. Ale u skupin se sedmihodinovým spánkem byly po tři dny zaznamenány zpomalené reakční doby na PVT. Po čase se však tyto hodnoty stabilizovaly jako na začátku.

Podle výzkumu nadace Národní spánek (National Sleep Foundation) Američané průměrně spí 6,9 hodiny. Což znamená, že ať se nám to líbí nebo ne, nemyslíme tak dobře, jak bychom mohli.

Samozřejmě naše životy stimulujeme víc než ve spánkové laboratoři: máme kávu, jasná světla, sociální šum v zaměstnání, což jsou všechno taková „protiopatření“ k ospalosti. A tak si můžeme dovolit dělat svou práci déle než v laboratorních „nudných“ podmínkách.

Belenky řekl, že poznávací deficity nevidíme první den, ale projeví se během pěti až sedmi dnů.

A není jasné, zdali se můžeme spolehnout na víkendy, abychom doplnili spánkové deficity. Dinges se pustil do dalšího výzkumu, aby zjistil, kolik nocí je potřeba, aby se vymazal spánkový dluh. Nicméně  z posledních studií zatím vyplývá, že v mnoha případech to jedna noc nezachrání.

Samozřejmě ne každý spáč je stejný: Dinges zjistil, že někteří lidé, kteří potřebují osm hodin, se budou okamžitě cítit jako zmlácený po čtyřhodinovém spánku, zatímco jiní zvládnou několik nocí se čtyřhodinovým spánkem relativně bez újmy, přesto však se jejich výkonnost postupně nakonec stejně zhorší. Jen malá část populace – odhaduje se zhruba 5 procent, nebo dokonce méně – z nějakých genetických důvodů zachovává svou výkonnost i s pěti nebo méně hodinami spánku. (A rovněž je i malé procento, kteří vyžadují 9 nebo 10 hodin.)

Pro většinu z nás je osm hodin spánku naprosto dostačující a šest hodin nic moc, ale co kdybychom to nějak rozdělili? Jaká je hranice, při které kognitivní funkce začínají vyvěšovat varovný prapor? Odpovědi jsou zatím neznámé. Třeba se výzvy chytne další vědec a sponzorovaný výzkum. Líbilo by se vám účastnit se výzkumu, který studuje spánek?