Opraváři času potřetí. A rozhodně nezklamali!

Knižní série Opraváři času se dočkala třetího dílu. První dva předestřely téma – problém s cestováním v čase, vytvořily zápletku, kterou rozmotaly, přesto celkovou situaci zkomplikovaly, protože zahrávat si s časem není jen tak. Rozplétání celého průšvihu se věnuje třetí díl, který zároveň pootevírá dveře k samotným opravářům a jejich činnosti.

Maja a Mirek jsou teenageři, které svedla dohromady tak trochu náhoda, tak trochu osud, vlastně chyba, která by se nestala, kdyby… Chyba je v prvním díle napravena, ale protože jsou naši hrdinové mladí, postarají se opraváři, aby na vše zapomněli.

Jde doopravdy zapomenout?

Druhý díl z osobní roviny přejde k mladickému zápalu usilujícímu o záchranu planety. I tady mise dojde zdaru. Mirek se však ocitne v budoucnosti, protože není důvod, aby žil v minulosti.

Spokojí se romantický čtenář s tím, že se naši hrdinové se už neuvidí? Ani náhodou!

Hlubiny temné minulosti Mirka s Majou opět spojí a oni naplno pochopí, že opravdu nemohou beztrestně měnit minulost, byť by mohla vést k lepší budoucnosti. Bylo by tomu tak ale doopravdy? Naďa Reviláková svým příběhem vyvolává řadu otázek a vede k čtenáře k úvahám o tom, co by se stalo, kdyby se nepotopil Titanik, symbol 20. století a jeho technické skvělosti, kdyby nedošlo k sarajevskému atentátu, kdyby Adolf Hitler zasvětil život malbě, kdyby nedošlo k Vítěznému únoru. Příčina a následek. Dějiny jako lineární tok, daný a osudový. Kolik bolesti by vzniklo, kdyby…? Mnoho a mnoho, ne méně. Autorka ale mladého čtenáře šetří a nepředkládá mu apokalypsu. Zato mu velmi vstřícným způsobem předestře symboliku 20. století a historická fakta. Zejména popis Vítězného února v řadě osmičkových dat našich dějin mě potěšil. Naďa Reviláková totiž není přísný soudce presidenta Beneše, ale ani jeho obhájce. Ukazuje tehdejší odpor ke komunistickému převratu, i ochotu Čechů střílet do Čechů, postupnou ztrátu svobody a připomíná oběti komunismu, zejména pak Miladu Horákovou a její rodinu. Milada Horáková se tak stává symbolem všech popravených v politických procesech. Autorka tak přitom nečiní způsobem traumatizujícím, ale živě dějinným, protože ti, jichž se neblahý osud týká, to v danou chvíli ještě neví.

***

Najednou Mirek dostal nápad. Byl to chvilkový mo­ment, myšlenka. Šílená myšlenka, která patřila do šíle­né situace. Ale jaká situace mohla být šílenější než ta, v níž se právě ocitl? A tak se té myšlenky chopil a roz­hodl se, že ji použije jako štít. Když nic jiného není po ruce, i myšlenka může posloužit k obraně. Nebo alespoň k získání času, než objeví něco účinnějšího.

„Já vím, jak to bylo!“ otočil se na Buška. „Teď mi to došlo. Máte naprostou pravdu, přiznávám. To já nejspíš narušil chod dějin. Nikomu jsem nechtěl ublížit, věřte mi. Právě naopak. Jenže i když jsem dostal přesné in­strukce, co nemám dělat, nedodržel jsem je.“ Sypal ze sebe Mirek věty, které zatím nikomu nedávaly smysl.

„Dobře, dobře,“ pousmál se Bušek. „Nevadí, chlapče, důležité je, že nám povíš, o co jde. Když budeme vědět, co se stalo, dokážeme dějiny napravit. Tak, ven s tím. Co jsi udělal?“

„Já,“ soukal ze sebe Mirek a nenápadně pohlédl na Maju, která strnule stála a mlčky na něj hleděla. Pořád sice netušil, co mohli způsobit, ale rozhodně to nehod­lal zjišťovat teď a tady a zatáhnout tím Maju případně do maléru.

„Já totiž.“ Zase se odmlčel. Všichni čtyři, se kterými sem přišel – Maja, Elza, Bušek i Mojmír – na něj na­pjatě hleděli.

„Já totiž,“ zašeptal znovu Mirek a nešťastně sklopil oči k zemi v předstíraném záchvěvu studu. A pak ko­nečně řekl to, co mu leželo v hlavě:

„Potopil jsem Titanik.“

***

.

.

Je třeba zdůraznit, že dotyky s historickými událostmi nejsou pojaty školometsky. Jsou přirozenou součástí příběhu. Dovysvětlení pak nabízí stručné medailony na konci knihy. Dovedu si představit, že všechny tři dosud vydané díly by se mohly stát součástí seznamu doporučené literatury na základních školách, protože by dětem doplňovaly vědomosti o moderních dějinách, které ve školních osnovách nejsou příliš viditelné, ale jejichž znalost je celkem zásadní.

Kniha je i hravá. Stejně jako v předchozích dílech nechybí šifra. Opomenout nelze ani výtvarnou stránku. Ilustrace Marie Dobešové, které příběh doprovázejí, jsou pěkné, realistické a s příběhem souzní. Stejně tak tomu je v předchozích dílech, které ilustrovaly Natalie Pekof a Barbora Chlastáková.

Ráda bych závěrem ocenila i autorčin styl psaní, byť bych na několika málo místech uvítala jiný, řekněme víc stylisticky konsistentní výraz, a úsilí, s jakým udržela příběh pohromadě, protože hrátky s časem a časové smyčky jsou někdy tak zamotané, že jen pozorný autor, jakým Naďa Reviláková je, z nich dokáže vybruslit se ctí. Příběh je uzavřený, přesto s vrátky k dalším pokračováním. A protože Naďa Reviláková výlety do historie zcela zjevně miluje, můžeme doufat, že pro nás napíše další příběh. Nebo příběhy? 

O předchozích dílech jsme psali zde:

Chtěli byste někdy vrátit čas? – Dejte si pozor, aby on nevrátil vás!

  Jindřiška Kracíková