Šílená babička do každé rodiny! Milé rodinné komedie, které vykouzlí úsměv na tváři

Ať žije retro dovolená!

Není nad výlet do přírody – a podzimní prázdniny jsou k tomu jako stvořené. Lucka s dětmi a svou tak trochu šílenou matkou vyráží na pár dní mimo město. Na jedno poklidné místo, kde by člověk spíš chytnul klíště nežli mobilní signál. Sama dříve jako dítko školou povinné vyrážela s mamkou na nespočet podobných výletů. Ale s dospělostí, zdá se, jako by docela zapomněla, že méně je někdy více. Protože ty nejlepší zážitky a vzpomínky pramení z maličkostí. V tomhle je její mamka přebornice.

Ale – být šílená – to není žádná diagnóza. Babička není (ještě) zralá na svěrací kazajku. Je jen tak trochu střelená, svérázná, umí si užívat život plnými doušky a ničemu se nebrání. Jenže podle měřítek své dcery, jejíž život běží podle přesně zaběhnutého řádu, šílená jí bezpochyby připadá. Které dítě by ale nechtělo právě takovou babičku? Je plná energie, nevydrží na jednom místě, křičí na lesy, když vítá nový den. Kdepak lavička v parku a krmení holubů! Ani náhodou! Procestovala půlku Evropy, pořídila si tetování. A Vencu! Ne, tak se opravdu nejmenuje její milenec. Venca je bígl, jenž se narodil v laboratorní kleci.

Po úspěchu předchozí knížky Šílená babička vychází její pokračování. Letní prázdniny rodinka přežila víceméně ve zdraví. Někdo více, jiný méně. Létem to ale nekončí. Zatímco ještě před pár měsíci byla Lucka se svou mamkou v minimálním kontaktu, teď to vypadá, že jí zase nakukuje až do kuchyně. Naštěstí jen, když je online.

Má to svá plus: Lucka odmítá, aby se časem proměnila v zapšklou ropuchu. A zlepšuje se! Přinejmenším to pořád opakuje. Vydává se (opatrně) vstříc novým zážitkům v přesvědčení, že co by se vlastně mohlo stát v líném 21. století. Přesto to nepodceňuje a zabalí spoustu obvazů a náplastí; člověk nikdy neví. S její matkou obzvláště. Ale ne nadarmo se říká, čemu se člověk chce nejvíc vyhnout, k tomu má nejvíc nakročeno.

Navzdory všemu si stejně Lucka jako každá ženská k sobě přeje někoho, s kým by mohla být šťastná i jako žena. Jen aby se jí do toho zase nenavrtala její matka! To je pak těžký. Někdy je jak tajfun, to by odradilo každého.

Ukázka

Mamka si zabalila svůj oblíbený batoh, ten samý, který jsem v srpnu, když byla u nás naposledy, měla v úmyslu vyprat. Jenže jsem neuspěla. Původní design značně překrýval prach a drobné flíčky, což jsou prý vzpomínky z cest, a proto byl pro mamku svým způsobem cennější. Někdo si na památku z dovolené přiveze magnetky, já mám taky Eiffelovku na lednici, ale moje mamka spíš podivně tvarované kamínky, mega šišky, jaké u nás prý nejsou běžně k vidění, a jako bonus na batohu fleky od kafe či zmrzliny. Když jsem ji na jeden takový flek nad pravou kapsou upozornila, řekla: „Jo, to bylo tenkrát v Amsterdamu, taková malá kavárnička – a tam ti přišla skupinka mladých lidí… A to si představ, všichni mluvili česky!“ Jeden flíček a na stole byl půlhodinový příběh. Podotkla jsem, že vypraný batoh by byl hezčí. Odpověděla: „Nebyl.“ Holt je to batoh s vlastní pamětí a osobností, to já nemůžu pochopit. Přikývla jsem, měla pravdu. Nepochopím.