Teorie vzájemného třesku: Romantická komedie o neromantické bioložce

Jarmila Mlčoušková, Teorie vzájemného třesku, IKAR 2025

Jarmila Mlčoušková zvolila téma a prostředí, které dobře zná, příběh prošpikovala nejrůznějšími poznatky, zajímavostmi, žargonem, popkulturními narážkami a dobře trefnými hláškami.

E-mail navenek působí zdvořile a věcně, ale za tu dobu, co si spolu píšeme, jsem se naučila číst mezi řádky. Je mi jasné, že si Parker o mně myslí to samé co já o něm: že jsem arogantní a neschopná.

Následujících deset minut strávím bezvýsledným hledáním jeho fotky. Ne že by na jeho vzhledu záleželo, ale idiota, který dobře vypadá, vždycky snesete tak nějak líp. Bohužel se budu muset nechat překvapit, protože ten mizera nemá na univerzitní stránce žádnou fotku, kterou bych si mohla vytisknout a přilepit na terč.

Vypravěčka, doktorandka Nikol, je bioložka, jejíž projekt se dostal do bodu mrazu, což je způsobené rozdílnými výsledky experimentů a počítačových simulací modelů proteinových interakcí, které provádí doktorand Alan Parker z Cambridge. Kdo chápe, o co přesně jde, má výhodu a příběh si užije víc, než někdo, kdo vůbec nepobere, co vlastně hrdinové řeší za problém a že takový problém může tvořit gró jejich života. Pohybuji se někde mezi. Chápu řadu situací, tísní, průšvihů, které se v akademické obci dějí, ale že bych si konkrétně dovedla představit, jak interakce mezi proteiny vypadá, jak k čemu dochází a proč, to opravdu nemohu říct. Příběh se tím vším zaobírá poměrně důkladně, takže ano, je to nahlédnutí do života laboratoře, pro mne zdálky a skrze sklo. Líbilo se mi to. Je to ukázka, že sebevětší vědátoři, jejichž odborné zájmy se pohybují zcela mimo běžné povědomí, mají smysl pro humor, smysl pro věci běžné i povrchní, relaxují na hlasitou hudbu, vychlemtají litry vína, a ačkoliv jejich mozek řeší problémy na buněčné úrovni, obyčejné tělesné potřeby se nakonec prořvou do vědomí stejně jako u ostatních.

Nikol je trefná, vtipná, inteligentní, přesto…

Její jaterní jang lítá vzhůru při každé dobré hlášce někoho jiného a vždycky má chuť dotyčného praštit, bodnout pipetou nebo jinak mrzačit. To čemu by se jiný zasmál, bere jako útok na svou osobu, ačkoliv je to spíš její vnitřní postoj, než že by se tak projevila doopravdy. To kontrastuje s mnohem vyrovnanější mužskou postavou, o níž od začátku víme, že je to pan božský. Zatímco to, co je na něm k vidění, je čtenáři celkem jasné, co on vidí na ní, nevím doteď. Jediné možné vysvětlení mě napadá, že mu imponoval její chlad, přirozenost, bezprostřednost a že spolu sdílí poměrně velkou část svých světů, a hlavně – on má dojem, že ona má kapacitu na to rozumět mu. Protože ruku na srdce, takový Parker a jeho intelektuální svět není pro každou.

„Víš, mám pocit, že jsi můj dokonalý protějšek.“

Ty vole… To ho sem přitáhla, aby z něj přede mnou vymámila vyznání? Připadám si jako zpátky na střední. Nehledě na znechucení mi zatrne v hrudníku a napjatě čekám, co Parker odpoví.
„O tom pochybuju. Dokonalý protějšek je něco jako ekvivalent antičástice, takže až ho potkáš, oba společně anihilujete a ve spršce fotonů záření gama přestanete existovat.“

Příběh má podle mě několik slabin

První je silné zaujetí oborem a to takové, že může působit jako machrování. Opravdu na řadu věcí znalosti z gymplu nestačí a biologii jsme všichni nestudovali. Bylo by fajn uvědomit si, že každý expert může napsat větu, která bude působit umě. Např.: Moje útroby se cítily jako imperfektum konsekutivní slovesa mediae waw v hitpaelu. Většina čtenářů si nepředstaví nic, někdo se zamyslí a bude se snažit rozluštit, co jsem tím asi chtěla říct, někdo se zasměje anebo si řekne, že jsem trapná. A stejné je to i s řadou přírodovědných frází v téhle knize.

Druhou slabinu pro mě představuje větší množství jmen, která vůbec nemusela v příběhu zaznít. Pokud autor postavu pojmenuje, znamená to pro mě, že v příběhu bude hrát roli. Tady uklízeči a diplomantky či doktorandky z jakéhosi kanclu žádnou roli nehrají, a přesto jsem si jejich jména uchovávala, co kdyby ano. Někdy méně je více.

Třetí slabina je přiznané pohrdání humanitními obory

To je opravdu náběh na smeč, protože vzápětí se autorka ztrapní biologickou interpretací vampyrismu. Jakkoliv to zní pěkně, je to mimo. Původní upír /vampýr / revenant nebyl spojený s vysáváním krve, ani nebyl světloplachý. Byl hnusný, smradlavý, škodil, mlaskal z hrobu, jak si žvýkal rubáš, byl schopný přivolat smrt na toho, čí jméno vyslovil, ani z hrobu vstávat nemusel. Představa upíra, na niž autorka naráží, jako je Drákula (elegán sající krev, pohybující se nocí), je literární a z období romantismu, takže tvrdit, že lidem s genetickou mutací dávali ve středověku do hrobu na krk srp, je opravdu zavádějící. Chápu ale, že některé výzkumy v moři humanitních oborů, na něž autorka naráží, můžou působit legračně. Nic to ale nevypovídá o práci, kterou doktorand odvede a zvládne. Jinak kolísavá úroveň výstupů, a v tom s autorkou souzníme, je v každém oboru.

Celkově musím říct, že příběh je prima, je chytrý, obsahuje spoustu zajímavých poznatků, které, pokud jsem je pobrala, jsem si opravdu užila. Mockrát jsem se zasmála a např. anticenu k Nobelovce jsem si i dohledávala, protože to je opravdu sranda, a přitom ne povrchní. Jsem za čas, který jsem s příběhem Nikol a Alana Parkera strávila, ráda.  Byl nosný, obohacující, oddychový a opravdu vtipný. Kdyby se autorka rozhodla napsat britské pokračování, s chutí si ho přečtu.

Jindřiška Kracíková