Šílená babička: Užijte si ukázku zdarma!

TAKŽE S I TO ZR E K A P I TU LUJME. . .

Mamka obvykle nic neplánovala dál než na pár hodin dopředu. Člověk by měl žít přítomností, říkala často. Divím se, že jsem vůbec vystudovala, jelikož i samotná příprava jsou vlastně plány. Ale na to mamka tvrdila, že jsem přirozeně inteligentní (pochopitelně po ní), tudíž se mohu jakémukoliv cíli postavit čelem, a pokud do něho vložím svou maximální vnitřní energii, které mám prý požehnaně (opět narážka na genetiku), vždy to dopadne k mému nejlepšímu prospěchu. To znamená, že i když fakticky podle obecných měřítek neuspěju, podle těch přirozených byl jakýkoliv výsledek tím nejlepším a vždy o něčem vypovídal. Například o tom, že bych se měla ubírat jiným směrem. „Vesmír ti napovídá, že tohle není pro tebe, protože už má připraveného něco lepšího.“ A také: „Minulost je tu pro ponaučení a budoucnost ještě neexistuje. Proto musíš žít přítomností. Vše ostatní už není, nebo teprve bude.“

Pravdou je, že když jsem byla dítě, všechno, co mamka dělala, ta moudra, která říkala, mi vlastně strašně sedla a vyhovovala. Díky nim jsem se ze svých nezdarů vždy dost rychle oklepala.

Možná právě proto to byl ten nejhlavnější důvod, že když jsem to ráno odcházela, tak nějak jsem cítila, že vše bude v pohodě. Vždyť bylo dohodnuto, že pojedou jen do Stéblové. Budou se cachtat v písáku, a až se vrátím z práce, budou už zase vzorně sedět na gauči u televize, plavky budou viset na šňůře na balkoně a pod nimi nejspíš moje mamka v tureckém sedu naruby. Odcházela jsem tedy naprosto v klidu. A jak za mnou zaklaply dveře, mamka dopila zbytek smrduté tekutiny (určitě to bylo strašně zdravé). Venca zatím vytahoval děti z postele a svým mokrým jazykem jim omyl spící obličeje. Takový krásný budíček jim já nemohu nikdy dopřát, protože v žádném případě nejsem roztomilý slintající pes, jenž se srandovně batolí po dlažbě, ale pouze nejlepší matka na světě, což při mém ranním buzení nedokážou ocenit. Ale je jasné, že kdybych je budila olíznutím přes jejich krásné měkké dětské tvářičky, no, už ta představa nikomu nepřijde tak skvělá. K tomu by určitě Vojta ještě pištěl něco ve smyslu:

„Fuj, to je hnus!“ A hnal by se s takovým pokřiveným útrpným výrazem hned umýt. Taky výhra. Aspoň by vstal.

Při představě, že psi olíznou všechno, myjí se i tam a strkají čumák i tam a všichni víme, co to jedno i druhé tam pokaždé znamenalo, tak vážně nechápu, že jsou pejskaři tak naměkko, když je ta samá uslintaná růžová lopata přetáhne přes obličej. Jako pečlivá matka vždy s příručním vysavačem pro každý drobek a s dezinfekcí ve spreji na kuchyňské lince, v koupelně, na záchodě, v dětském pokoji a ložnici se znovu ježím a stěží ovládám, zatímco se mi v hlavě promítá drastický film naprosto nechutných bakterií, které vítězoslavně tančí na mém morálním pohřbu.

Takže potomci vstali z postele, babi jim připravila míchaná vajíčka, protože snídaně musí být výživná a bohatá na bílkoviny. Obě moje děti to běžně odmítají jíst, protože vajíčka lezou slepicím ze zadku a v takto připraveném stavu jim navíc připomínají již zrecyklované jídlo. Ale vzhledem k tomu, že se do toho samého s vervou pustil i Venca, až se mu žlutě prášilo od huby, Janča a Vojta se se stejnou radostí vrhli na svou porci, kterou si vytunili notnou dávkou kečupu a pepře.

Následně babi ze své tašky vytáhla dva malé balíčky, kterými se z pochopitelných důvodů předchozího večera přede mnou nechlubila, jelikož bych mohla mít námitky. Moje mamka, která žije jen přítomností, už i v ní předjímá, jak se její dcera v budoucnosti zachová. To není žádná věda, když se známe. Děti sice obvykle reagují na měkké dárky s určitou nelibostí, ale je třeba připomenout, že je předávala moje mamka – a od ní by nečekaly nic nudného.

Obě děti tedy vyfasovaly batikovaná trika vlastní výroby, která pro ně pár dní předtím svázala provazy a nabarvila. Po jejich hrudích a zádíčkách se tak paprskovitě rozprskávaly modré, růžové a světle zelené pruhy té nejdivočejší chemické květiny hrající si na nejsvobodnější s přírodou spjatý živel. Následně jim předala několik smývatelných tetování, jimiž si ozdobily paže od zápěstí až po ramena. Naštěstí vždy jen na jednu ruku.

„Tu druhou si pak vymalujete sami vlastními obrázky,“ dodala.

„A kam jedeme, babi?“ zeptala se Janča.

„Na jedno místo, kam jsem jezdívala s vaší maminkou, když ještě byla malá.“

Ve vlaku se naše batikovaná parta stala středem pozornosti.

Nejen kvůli křiklavému hippie zjevu, ale také proto, že babi vytáhla ukulele a spustila květinovou hymnu San Francisco, kterou se Venca snažil doprovázet štěkotem a vytím, jak nejlépe uměl. Obě děti klátily nohama a pobrukovaly, jako by toho všeho byly součástí již od narození. Naštěstí to bylo jen dvě zastávky, tudíž přídavky se nekonaly, nicméně jejich narychlo založená kapela sklidila od ostatních aplaus a moje mamka pochopitelně pochvalu, jaká je úžasná babička, kterou by mým dětem mohli všichni závidět.

Vencovi jaksi působilo problémy vyskočení z panťáku, ale Janča se soucitně ujala pomoci. Natahovala ruce, aby jí skočil do náruče. Pes to sice pochopil, ale v důsledku jeho krkolomnosti a hmotnosti oba žuchli na zem. Venca pak radostně, jak to zvládl, ještě chvíli přešlapoval předními tlapami po jejím břiše, mrskal ocasem, následně ji přišlápnul i zadními tlapami, než se zastavil na cestě.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se nejlepší babička na světě.

„Jasně!“ vykřikla radostně Jana, postavila se a oklepávala si předek, kde ji předtím promačkával svérázný bígl, zatímco zadek měla od lopatek po lýtka od kamínků celý šedivý, ale co oči nevidí…

Paní průvodčí ještě zamávala, dveře panťáku se zavřely a tři výtečníci pokračovali v cestě. „Tady dřív byla pěkná pěšinka. Tudy jsme se dostávali na jedno tajné místo, o kterém ostatní neměli ani tušení,“ říkala babi, „a tak jsme měli prostornou čistou pláž jen pro sebe.“ A vedla vnoučata krajinou zarostlou keři, včetně pichlavého ostružiní, které se jim šlahouny omotávalo kolem nohou.

„Babi! Ta masožravá kytka ulovila Vojtu!“ křičela Jana. Moje matka se ohlédla, aby spatřila na konci své řady, jak Vojta hrdě jako chlap ani nedutá, i když měl na krajíčku a kvůli ostružiní se nemohl pohnout z místa.

„Počkej!“ vykřikla rázně, jako když dává povel psovi, vytáhla z postranní kapsy kraťasů skládací nůž a pustila se do odřezávání větví.

Nebylo pochyb, že si tak u dětí zvýšila prestiž na úroveň akčního hrdiny, který si za všech okolností ví se vším rady. A kdyby tu na ně náhodou zaútočila divá zvěř, tak nebylo pochyb ani o tom, že by nad ní babi rázně zvítězila. S vysokou pravděpodobností by jí k tomu stačila jen jedna ruka, zatímco tou druhou by nožem odsekávala liány útočné masožravé rostliny.

Všechno vypadalo bezvadně. Dokud nedorazili na plánované místo, které se nejspíš za ty roky profláklo, a z romantické osamělé krajinky se stal plac osázený turisty. V tomto dni naštěstí jen jedním karavanem, dvěma lehátky, slunečníkem a hlavně odpadky, ponejvíce zmačkanými plechovkami od piva a limonád.

Zklamání z dětských tvářích babi obratem vysála akcí zvanou „Odnes špínu zpátky do korýtka“. Do odhozeného pytle opatrně nasbírali to, co se válelo všude kolem, zatímco Venca s vyplazeným jazykem odpočíval ve vysoké trávě u kraje cesty. Jakmile měli splněno, vydali se směrem ke karavanu, jehož osazenstvo zatím v klidu trávilo svou dovolenou venku. Jakýsi muž s výrazným obvodem pasu, kvůli němuž si nemohl vidět ani na špičky bot, se hluboko propadal do lehátka. V ruce držel plechovku piva, v uších měl vražená sluchátka. Pravděpodobně si z mobilu pouštěl hudbu.

Přes sluneční brýle by stejně nebylo poznat, jestli místy sleduje svou družku ve vodě, nebo prostě jen usnul, neboť ani ta ruka s plechovkou se nehýbala. Vojta hlídal, Jana číhala v zákrytu za karavanem, hned vedle Venca. A babi vyrazila s pytlem, který měla v úmyslu vysypat uvnitř u jejich jídelního stolu. Jenže evidentně nikoho nenapadlo, že břicho mobilního domova hlídá ospalý rotvajler. V klidu odpočíval a lhostejně ignoroval všechny okolní vzruchy, protože si byl jistý efektem prvního dojmu, jakmile by na nezvaného hosta vycenil své obrovské bílé špičáky.

Více v knížce 🙂

Martina Boučková, Šílená babička, nakladatelství Cosmopolis, 2024.

Anotace: Rodiče si nevybereš, někdy se před nimi ani neschováš.
Lucie potřebuje o prázdninách pohlídat děti. Předpokládá, že ideálním řešením by mohla být jejich babička, jenomže… její máma je tak trochu jiná!
Zůstalo v ní totiž kus nespoutaného rebelství z mládí, které strávila v době, kdy hippie zažívalo největší…