Pokračování: Na památku z minulosti do budoucnosti

Čtení na pokračování, díl osmý

Předchozí díl zde

„Teda, Markét, ty válíš!“ plácla mě Alča po zádech.

V tu chvíli jsem si vzpomněla. „Marku, pojď stranou. Ještě něco mám.“

„Co máš?“

„Důkaz!“

Vzpomněla jsem si, že mi zbyla v kapse jedna koruna, co jsem dostala zpátky, když jsem ve škole platila za kino. Položila jsem ji Markovi na dlaň.

Marek na ni zíral s úžasem. Otáčel ji na obě strany. Pak vytáhl z kapsy svou jednu korunu. Na jeho minci klečela žena, po boku měla rýč a sázela malý lipový stromek. Na mé koruně pod velkou číslicí byla vyobrazena jen svatováclavská koruna.

„Ta moje je o kousíček větší!“ poznamenal Marek. „A je hezčí! Ta tvoje … je opravdu pravá?“

Přikývla jsem. „Můžeš si ji nechat. Ale schovej si ji do pokladničky. Nikomu ji neukazuj.“

„Dobře. Tak jaké to bude v budoucnosti? Pojedu k moři?“

Usmála jsem se. „To já nevím, doufám, že jo. Protože teď se to dá. Teda v mé době.“

„A to i do Itálie? Do Francie nebo do Ameriky?“

Přikývla jsem.

„A vezmete mě tam k vám?“

„To nepůjde.“

„Proč to nepůjde?“

„Slíbili jsme to. A navíc myslím, že i my už budeme muset jít. Opravdu.“

Marek smutně sklopil oči. „Tak dobře, asi to opravdu nejde. Ale chtěl bych vám dát něco na památku, aby až se vrátíte k sobě do budoucnosti, jste na mě nezapomněli.“

Vytáhl z plátěné placaté tašky, co celou dobu nesl přes rameno, malý dřevěný meč, který se tak akorát vešel do dlaně.

„Vyřezal jsem ho sám. Z takového špalíčku, co se loni odřízl od vánočního stromku, protože se už nevešel do stojánku.“

Byl trochu šišatý se zakřivenou špičkou, ale hladký bez třísek a omalovaný barvičkami, aby vypadal jako opravdový.

„A počkej!“ ještě vyndal z tašky sešit, co si nosil na kroužek radioamatérů, vytrhl z něho papír a napsal na něj celé jméno a adresu.

„Kdyby jste se přeci jenom zase vrátili do minulosti, ale zbloudili třeba na jiné místo, abyste mě snadněji našli. Nebo mi pošlete dopis!“

Už byla docela tma. Na podzim a v zimě slunce zapadá mnohem dříve. Zděsila jsem se.

„Alčo, domů se dostaneme zase jen přes ty kouzelné stopy. Jenže se bojím, aby byla škola vůbec ještě otevřená.“

„Je tma! To jsme nedomyslely, Markét. Co si teď počneme? Nemáme tu ani kde přespat.“ Alča vypadala docela vystrašeně. Není divu. Pro samou záchranu psího tuláka málem nezachrání sebe!

Marek byl dost zvědavý, kam máme namířeno. A popravdě si to představoval jako z nějakého slavného filmu, že já a Alča máme někde zaparkovaný stroj času, nebo nás pohltí obrovský kámen z vesmíru a černou dírou se přesuneme k sobě domů. Jenže přes všechnu zvědavost je nemohl sledovat. Už bylo opravdu pozdě. Seděl za stolem, večeřel a věděl, že si pak musí dělat úkoly. Jeho mamka viděla, že je jako tělo bez duše, a i když na něho mluvila, byl myšlenkami někde jinde. Možná jí to bude jednou vyprávět. Kdo ví, snad za pár let. Nebo si to nechá všechno pro sebe. Navždycky.

Já s Alčou jsme zatím přiběhly ke škole. Už z dálky bylo vidět, že se v některých učebnách svítí.

Štěstí nám opravdu přálo. Ve škole se konala nějaká schůze. Všechno se teď točí kolem revoluce a lidé se scházejí, kde se jen nejlépe dá. A proto byly i vchodové dveře odemčené. Proklouzly jsme rychle do budovy; i po chodbách se svítilo. Cestu do tělocvičny jsme si pamatovaly. Tam ale už byla černočerná tma. Jen skrz okna se táhly proužky světel z rozsvícených pouličních lamp. Dalo nám to docela práci najít, kde je ukrytý teleportační kanál. Jedna druhé na záda, chvíli stát nehnutě. A…

Další pokračování zde

obrázky: pixabay.com