Hudba je božské umění

Byl Wolfgang Amadeus Mozart největším skladatelem své doby? Měl talent od Boha? Rozhodně, o těchto tvrzeních se nedá pochybovat. Přesto se však najdou tací, kteří si dovolí o nich pochybovat a dokonce za pomoci historické fikce donutí přemýšlet i divadelního diváka. Ale vlastně vůbec není jisté, jestli je o fikce. Co když se to všechno stalo? Britský dramatik Peter Shaffer vložil podobnou polemiku do své hry Amadeus. V novém nastudování ji nyní uvádějí v pražském Divadle na Vinohradech.

Amadeus je hrou o rivalitě, o souboji geniálních mozků, z nichž pouze jeden však věděl, že je součástí jakéhosi souboje. Amadeus je rovněž niternou zpovědí zoufalstvím a špatným svědomím zmučeného dvorního skladatele Salieriho, jenž se před smrtí svěřuje s hroznou pravdou… Salieri zabil Mozarta. Historicky to samozřejmě nikdy nikdo nedokázal a ani dokázat nemůže, ale buďte si jisti, že budete Salieriho z duše nenávidět za to, že se rozhodl Mozarta zničit. A proč? Jednoduše proto, že je mu jasné, že Wolfgang již ve velmi mladém věku dokázal levou zadní to, co si Salieri musel vydřít a krutě vybojovat s okolím a nepřízní osudu. A stejně nebude nikdy tak dokonalým komponistou, jakým byl Mozart.

Shafferova hra Amadeus představuje stylizovaný souboj dobra a zla, zároveň však krásný a barvitý obraz velkého a bezprostředního mladého muže (jenž je dokonalý umělec a otevřený i přímočarý člověk, přesto však nedokáže najít slušně placenou práci, aby uživil svou ženu) na jedné straně a vypočítavého a nesnášenlivého, navíc hluboce průměrného skladatele (kterému se však úspěch lepí na paty jako žvýkačka na chodníku) na straně druhé. Jejich rivalita se stupňuje až k dech beroucímu závěru, k výjimečnému Requiem. Zda nádherná skladba vznikla tak, jak si představuje Shaffer, to už nechám na vaší fantazii.

I když Peter Shaffer pojmenoval svou hru Amadeus, mohla by se klidně jmenovat Salieri, protože právě tento muž je hlavním hrdinou, vypravěčem a strůjcem všeho. Kdyby se však jmenovala Salieri, nikdo by na takovou hru nepřišel. Ptáte se proč? Přeci proto, že Salieriho si dějiny vůbec, ale vůbec nepamatují… Smutná pravda přesně ve stylu Shafferova vyprávění.

Amadeus je oblíbenou látkou, textem inscenovaným za poslední roky již v několika různých provedeních po celé republice. A pokud jste nezavítali ani na jednu divadelní verzi, jsem si skoro jista, že jste viděli slavný, cenami ověnčený snímek Miloše Formana. Proto si myslím, že pustit se do nové inscenace vyžaduje odvahu a odhodlání. Jestli se toto obojí Divadlu na Vinohradech vyplatilo, ukáže až divácký úspěch inscenace. Ve svém nastudování v režii Martina Čičváka však vsadili na několik trumfů, především na herce, kteří se svých rolí chopili s vervou, a mistrovství sobě vlastní vtiskli i svým postavám. Největší prostor dostává přirozeně ústřední trojice. Ondřej Brousek pojal svého Mozarta jako potřeštěného floutka, který si sice dělá starosti se životem, ale vlastně na ně nemá čas, neboť mu v hlavě zraje další skladba. Brousek rozhodně dokazuje, že je skvělým klavíristou a budete hledět s otevřenými ústy, v jakých pozicích a polohách dokáže Mozartovy skladby přehrát. Jak jsem předeslala, Salieriho v podání Jiřího Dvořáka budete z duše nenávidět. To vám však nezabrání v uznání, jak minimalisticky a jemně svého hrdinu předkládá divákovi. A jeho konečné obnažení, niterné smíření se vším, vám možná přivodí i husí kůži. Konstance, jak ji vidíme v podání Ivany Uhlířové, je dokonalá. Naprosto skvěle je vidět celý vývoj její hrdinky… Z mladičké a rozjařené slečinky se stává vyrovnanou vdanou paní, aby se propadla do zoufalství hladu a chudoby, z níž ji její milovaný Wolfi nedokáže vyhrabat. Je dokonce tak na dně, že se poníží a nabídne se velkému Salierimu za vidinu pracovního místa pro Wolfiho.

Dalšími výraznými postavami se, díky režisérově a zřejmě i dramaturgově koncepci, stali čtyři Větříčkové. Větříčkové, kteří bývají obvykle jen dva, fungují jako Salieriho posluchači, naslouchají celému jeho vyprávění a v určitých chvílích mu dokonce pomáhají přenést děj o kus dál. Na Vinohradech se rozhodli obvyklou dvojici zdvojnásobit a Větříčkům svěřili i vlastní úlohy… Tři z nich (Luboš Veselý, Václav Svoboda a Marek Holý) se stali hlasy císařského komořího, ředitele opery a prefekta knihovny. Pánové, kteří císařské přisluhovače hrají, jsou totiž zcela němí a své hlasy vložili do výše zmíněných Větříčků. Čtvrtý Větříček, Daniel Bambas, dostal nelehký úkol a v Amadeovi představuje mimo Větříčka rovněž operního pěvce. Musím říct, že smekám klobouk i čepici nad tím, jak se s předváděnými operními party popasoval. Možná při poslechu jeho přednesu nebudete ani věřit, že je čistě činoherním hercem.

Nelze nezmínit zajímavě a nezvykle pojatou scénu Toma Cillera. Jednoduchá, zdánlivě minimalistická scéna, sestávající především z hudebních nástrojů pro Mozarta tak typických, se v jednu chvíli dokonale přemění… Symbolicky tak Salieriho a Mozarta uvrhne na pomyslnou šikmou plochu, z níž již není návratu.

Stejně jako Mozartovi Pražané rozuměli jeho hudbě, která měla vždycky příliš mnoho not, rozumíme dnes siru Peteru Shafferovi a jeho hře. Amadeus je křehkým a velmi dobře vystavěným dramatem, na něž se vyplatí vyrazit, ať jste viděli už kolik chcete verzí a film znáte nazpaměť. Jsem si téměř jista, že i v té nové, vinohradské inscenaci si najdete nějaký ten svůj střípek, nějakou svou notu Mozartova života, která vás zahřeje a potěší divácké srdce.

AMADEUS, Peter Shaffer
Hrají: Ondřej Brousek, Jiří Dvořák, Ivana Uhlířová, Luboš Veselý, Václav Svoboda, Daniel Bambas, Michal Novotný, Marek Holý, Dana Marková/Josefína Voverková, Karel Leixner, Ivo Jirásek, Lumír Suk/Jan Zajíček, Miroslav Berka, Karel Basák/Lukáš Wágner
Kostýmy: Marija Havran
Scéna: Tom Ciller (dle koncepce Martina Čičváka)
Dramaturgie: Milan Šotek
Režie: Martin Čičvák
www.divadlonavinohradech.com

[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words’]