Lehké procitnutí po přečtení Machovy knihy: Jak vystoupit z EU.
Tímto textem přistupuji k Tobě, milý čtenáři, možná ze stejné pozice jako jsi Ty sám. Současný názor na EU mám v sobě již jaksi rozpolcený – bije se tam o sebe příliš „proti“ proti ochabujícímu „pro“. A tak jsem příspěvek pojala s lehkou nadsázkou, nikoliv jako erudovanou recenzi Machovy publikace. Já, jakožto běžný Euro-Evropan zmítaný, ba dokonce dezinformovaný různými informacemi, hledám některé body a odpovědi v této knize, kterou bych pro větší přehled, kde (a v čem) žijeme, vřele všem doporučila v téměř rovnocenné rovině jako je povinná školní četba. Domnívám se, že klasická recenze by již nebyla na místě, neboť původní vydání knihy vyšlo již v roce 2010. Nyní nakladatelství Dokořán nabízí rozšířené nové vydání, které si můžete aktuálně koupit u všech dobrých knihkupců. Redakce Superrodina – MB
Vstupovali jsme do EU s nadšením. Euforie, že se konečně smíme plnohodnotně vrátit do Evropy, postupně vystřídaly rozpaky a není výjimkou, že je slyšet také opodstatněná nevole.
Zejména v současné době, kdy už jsme znovu prohráli tak banální záležitost s názvem výrobku. Lidé si nejednou klepou na čelo, komu v EU vadí například pomazánkové máslo. A pochopitelně se český smysl pro humor nezapře a reagujeme po svém – vtipy. Dnes jsem jeden moc hezký zaznamenala: „Žádám, aby Evropská unie zakázala Británii používat pro motýly termín butterfly, neboť neobsahují 80 % mléčného tuku.“ Můj manžel je zase autorem tohoto: Přijde stará paní do obchodu a ptá se prodavačky. „Dobrý den, kde máte prosím marmeládu?“ Prodavačka si přiloží ukazovák na rty a s vyděšeným výrazem šeptá: „Pššššt, to se nesmí říkat, to nám EU zakázala.“ 😀
Kdy nám ale skutečně dojde humor, těžko říci. Kdybychom se mohli vrátit v čase zpátky a znovu rozhodnout o vstupu, co byste nyní uvedli v referendu?
Ať by to bylo znovu evropské nadšení – stále ho v jisté dávce sdílím a věřím, že byrokraté se jednou mezi sebou vzájemně utlučou razítky a formuláři a bude od nich pokoj – nebo skepticismus, jisté je, že běžný občan neměl a dosud ani nemá mnoho informací z chodu takového velkého aparátu.
Navíc v roce 2003 jsme ani neměli šanci k masovému zhoustnutí euroskepticismu. Vladimír Špidla se postaral o náš entuziasmus – vyčlenil ze státního rozpočtu 200 milionů korun na „komunikační strategii“ (propagační kampaň) před konaným referendem. Petr Mach k tomu říká: „Došlo tak k dosud bezprecedentnímu zneužití peněz daňových poplatníků k jednostranné propagaci jednoho politického postoje, k počátku úpadku naší nově nabyté, a tudíž dosud křehké demokracie. Hlavním mottem kampaně bylo nepokrytě slovo „ANO“ v logu se žlutými hvězdičkami v modrém poli – symboly Evropské unie.“(Mach, 25)
Ale budiž! Zneužívání státních peněz se stalo nejen v naší zemi jakýmsi územ. Kdo mohl tušit, že jednou ten monstrózní aparát přijde s regulacemi ohledně králíků, cukru, zákazu kulatých žárovek, rtuťových teploměrů…
„Podle Evropské komise podléhá nějaké evropské regulaci již polovina všeho zboží na trhu EU. Tento poměr se rychle zvětšuje. Jak uvádí Evropská komise v návrhu nové směrnice, „spotřebitelé často nedokážou správně posoudit, jaký výrobek je úspornější… Článek 94 a 95 Smlouvy umožňuje Evropské unii regulovat záležitost, jejichž předmětem je fungování vnitřního trhu. To se vztahuje na všechny aspekty výroby, na výrobky a na spotřebu v celé EU.“ Nová směrnice, kterou předkládá Evropská komise Radě, má umožnit Komisi regulovat celou novou obrovskou škálu zboží, od oken po záchodová splachovadla. Každá takováto regulace omezuje spotřebitelskou volbu a vytlačuje levnější zboží z trhu.“ (Mach, 85)
Ale i kdyby… Vstupovali jsme do společenství, které mělo nějaká pravidla. Ty se však postupně začala měnit, rozšiřovat, hutnět, houstnout a degenerovat (jak jinak vidět některé politicko-ekonomické posuny, připomínající snahu o jakýsi regulovaný centralizovaný socialistický model s kapitalistickými prvky).
EU svůj protekcionismus halí do poslání hájit „evropské hodnoty“ a „evropský sociální systém“. Snahu dirigovat a stanovovat podmínky ostatním označuje jako odhodlání zavést „společná pravidla“ namísto „bezbřehého liberalismu“. Jak uvedl dlouholetý komisař pro zahraniční obchod Evropské unii Pascal Lamy: „Věřím, že nemáme na výběr – musíme prostě násilí trhu omezit pravidly. Věřím, že právě Evropa je pro nás hlavním mechanismem pro zavedení takových pravidel a limitů pro vymezení pozitivní disciplíny na trhu. Mám na mysli to, co jsme si zvykli v Evropě nazývat „Soczialmarkwirtschaft“, jako systém, který klade lid před tržní počty.“ Takto líbivě ovšem evropští vůdci jen popisují ideologii, jejímž ústředním bodem je ničení konkurence prostřednictvím regulace. (Mach, 89).
EU zakazovala sanování krachujících států. A ejhle! Začalo krachovat Řecko a už se hledal způsob, jak mu pomoci a tuto pomoc zlegalizovat. Smlouva o fungování Evropské unie v článcích 124 a 125 zakazuje selektivně úvěrovat členské státy a rovněž uvádí, že neodpovídá za dluhy států. Jak se tedy nakonec stalo, že Řecko dostalo peníze? Došlo k zneužití článku 122, který dovoluje vložit do státu peníze v případě, že „členskému státu z důvodu přírodních pohrom nebo mimořádných událostí, které nemůže ovlivnit, obtíže nebo je-li z téhož důvodu vážně ohrožen závažnými obtížemi, může Rada na návrh Komise poskytnout dotyčnému členskému státu za určitých podmínek finanční pomoc Unie.“
Že by se všem vzájemně propojeným byrokratům najednou v hlavách rozsvítilo a uvědomili si, že svými zásahy absolutně bourají tržní systém a chuť podnikat? A že na druhou stranu mnoho běžných lidí přemýšlí, jak by se celému daňově těžkopádnému a regulacemi hustému obručí vyhnulo?
Ti z movitějších hledali způsoby, jak co nejméně okrájet své finance, a tak je začali vkládat do zemí mimo EU, například do Švýcarska, Lichtenštejnska a jinam. Stále narůstající počet odlivu kapitálu nenechalo EU chladnou a donutila daňový švýcarský ráj, aby odváděl z každého vkladu 35 % do EU. „Když si tedy Němec uloží 100 tisíc eur do Švýcarské banky a získá úrok 5 tisíc eur, Švýcarsko musí strhnout daň 1750 eur a peníze poslat německému ministerstvu financí.“ (Mach, 101). Eh.
Co udělali Němci? Místo klasických vkladů se rozhodli zakládat nadační fondy v zahraničí, jejichž úrok těmto daním nepodléhal. „Německá vláda neváhala nasadit agenta své tajné služby do lichtenštejnské banky, aby ukradl bankovní data, na jejichž základě začala stíhat vlastní občany.“ (Mach, 101). Naštěstí se Lichtenštejnsko vůči takovému kroku ohradilo. Jsme malý, ale stále suverénní stát, který nechápe určité metody velkého tak zvaného demokratického státu, tak by se dala shrnout slova prince Aloise.
Jenže odchody z EU rostou. Nejen kapitálu, ale i lidí. Stále více Francouzů a Němců odchází do ciziny mimo EU. Francii opustil i Alain Delon a francouzští politici z toho byli patřičně v rozpacích.
„Počet Němců, kteří denně dojíždějí do Švýcarska za prací, od roku 2004 do roku 2009 stoupl z 35 tisíc na 45 tisíc, počet francouzských gastarbeiterů vzrostl za stejné období z 90 tisíc na 114 tisíc. Počet Francouzů trvale žijících ve Švýcarsku vzrostl od roku 2004 do roku 2008 z 69 tisíc na 89 tisíc. Počet Němců, kteří trvale žijí ve Švýcarsku, vzrostl za stejné období ze 146 tisíc na 235 tisíc.“ (103).
Zajímavá čísla.
Ale EU není zase tak „špatná“. Některé věci, které Petr Mach vidí jako nevýhodné, se mi zamlouvají nebo s nimi souhlasím. Například mi velmi vyhovuje volný pohyb. Petr Mach uvádí, že na nevýhodu Schengenu upozornil už problém s kanadskými vízy. Kanada nás mohla omezit, ale my jsme s ní samostatně vyjednávat nemohli. Podle Petra Macha Česko bez Schengenu by vyjma samostatného vízové vyjednávání umožnilo účinněji dostihnout zločince, kteří by chtěli opustit ČR, a chránit data našich občanů. Já se však domnívám, že dráb EU v rámci své kooperace účinněji chytne mezinárodního zločince.
Petr Mach říká, že ano, a navrhuje i postup, z něhož vyplývá, že by nakonec Česko bylo ve výhodnější pozici, než je nyní. Vzrostla by jeho suverenita a mohlo by se postupně zbavit některých opravdu hloupých regulačních nařízení.
A není to jen fakt, že to „lze“ – vyjma možnosti, že by se EU rozpadla sama. Celá Machova kniha je plná velmi zajímavých informací, dat, citací a postřehů. Po jejím přečtení už nebude mít pocit, že jen tak tápete v mašinerii evropského byrokrata. Tenhle moloch prostě potřebuje své ovečky poslušné a seřazené do šiku, jinak by nefungoval. Optimismu vám však rozhodně nepřidá.
První vydání si můžete (a nejen toto, i další publikace) volně stáhnout na stránkách Petra Macha, ale papír je papír, že. Druhé rozšířené vydání s novými kapitolami si nyní lze zakoupit v nakladatelství Dokořán.
superrodina
Píši do několika médií a chci udělat maximum pro www.superrodina.cz, která by se měla stát jedním z nejčtenějších médií na českém internetu. Věřím, že i mnozí čtenáři se rádi budou spolupodílet na tvorbě tohoto specifického média.
