Share

Tomio Okamura, Umění žít. Nakladatelství Fragment, 2012.

Umění žít má být knihou zamyšlení nad mnoha věcmi, ale je hlavně ostrou kritikou řady celospolečenských problémů a také hledáním jejich řešení.  Tomio Okamura přichází v abecedním pořadí s tématy, u kterých cítí nutnost říct svůj postoj. A skutečně se vyjadřuje bez servítek. Můžete s ním souhlasit nebo polemizovat, ale rozhodně co mu nemůžete upřít je, že přistupuje ke čtenáři bez přetvářky. Kdyby tohle bylo dílem politické manipulace, pak je Tomio Okamura nejgeniálnější manipulátor.

Jenže ty problémy tu skutečně jsou.

“My lidé máme v povaze nevidět věci nepříjemné. To není můj názor, ale poznatek exaktní vědy. Lidé podvědomě vytlačují nepříjemné informace. Teď například s plnou vážností vám říkám, že ve věznicích sedí nejméně tisícovka nevinně odsouzených Většina z vás, kdo tuhle větu přečte, ji přejde. Třeba s tím, že to přece není pravda, a zapomene na to.

Proč? Proto, že by to nebyla pravda? Že byste byli přesvědčeni, že naše justice je neomylná a neúplatná? Ale kdeže – naopak každý z vás se do soukolí nespravedlnosti v našem státě už dostal buď sám, nebo zná případ velké křivky ve svém okolí. Jenže navzdory pravdě a faktům raději nevidíme. Je to takový obranný mechanismus v nás. Kdybychom viděli svět v pravém světle, asi bychom se zbláznili. Představa, že v tenhle okamžik i díky naší lhostejnosti trpí ve vězení nevinní lidé, mnozí z nich jso bití, týrání a mučení svými spoluvězni, to by pak chtělo hodně velkou otrlost, abychom zůstali nečinně sedět. Jenže to my přece chceme – sedět v klidu. Takže je lepší se uklidnit tím, že to přece nemůže být pravda. Že ve věznici se nikdo netýrá, neznásilňuje, že tam jsou skutečně jen vyvrhelové, kteří si případné mučení zaslouží. No, jak chceme. Ono je to tak, že jednou na mnohé z nás to kladivo nespravedlnosti dopadne. A pak už je pozdě volat, já jsem bez viny. Jsem oběť. Protože i ostatní se chovají po našem vzoru a jsou k volání o pomoc hluší.” (93)

Umění žít nebudete číst jako poklidnou četbu k odpolednímu kafi, protože vás bude dráždit a budete chtít o obsahu s někým mluvit. U mnohých vět máte pocit, že jsou „obecně známé“, evidentní, zřejmé, ale proč tolik provokují? Protože se o nich „jen“ ví, ale nemluví nahlas.

Může to být zapříčiněno našim selektivním výběrem priorit, strachem, lhostejností či leností (?). Tomio Okamura se otevřeně pouští do „velkých ryb“ a v některých případech svůj názor prezentuje s takovou odvahou, že si v duchu říkám – jak bude reagovat druhá, „napadená“ strana? Doba „pokročila“ nebo se spíše „zlomila“ v páteři strachem od věčně zdviženého prstu varování, co vše se nesmí (navzdory neustálému omílání skutečností, jako že je demokracie a svoboda slova, abychom na to snad nezapomněli). Jsou to pravdy, které se neočekávají, že by byly vyslovené a tištěné od veřejných osob. Ať už jde o obyčejné potraviny, kde jmenuje některé konkrétní „šmejdy“ a machinace supermarketů. A nebo „ostřejší“ témata jako korupce, kriminalita, justiční omyly, eutanazie a tak dále. I v kapitole o korupci čtete znovu skutečná jména s nelíbivými přívlastky – „gauner“.

Hovoří o nutnosti decentralizace společnosti k její lepší soběstačnosti. V desateru politika „oprašuje“ učivo měšťanské školy z roku 1936. Cituji, co mne nejvíce z tohoto téměř 80 let starého učiva zaujalo: „Jsi starostou i těch, kteří tě nevolili.“ Či k současnému neblahému stavu zadluženosti a „neustálému-kamsi-mizení-veřejných-financí“ pak je šitá na míru tato učebnicová citace: „Obecní majetek spravuj a nakládej s ním opatrněji a úzkostlivěji než se svým vlastním majetkem. Když prohospodaříš svůj, bude to Tvoje škoda, ale když promrháš obecní, ztratíš čest.“ (15) Čím to, že tato slova jsou naším politikům na hony vzdálená?

Ale aby člověk mohl dobře žít, základním atributem je právě ta čest. Jenže – „Který chlap dnes dbá na svou čest? A ostatně, kolik mužů je dnes skutečnými chlapy? Skutečného chlapa nedělají ani gule ani rolexky, ani drahé auto. Jen jeho činy. Ne nadarmo říkají Angličané, že cesta pohodlí málokdy bydlí se ctí pod jednou střechou. Na tuhle premisu muži dneška z velké části rezignují.“ (11)

Škoda, že není prostoru probrat více, neboť reakce na Okamurovu knihu by možná vydaly co do rozměrnosti minimálně na stejně obsáhlý text, ale tedy jen okrajově. K dalším tématům, jimiž se zabývá, patří EU a ekonomická krize, KSČM, legalizace měkkých drog, právo na práci, trest smrti, veřejné zdravotnictví, práva zvířat, k emocionálně silnějším pak důchodci a důchodová reforma a tak dále.

Umění žít není příliš silná kniha co do počtu stran, ale co do obsahu. Budete ji totiž číst „s vášní“. Nevím, zdali to bylo autorovým cílem a úmyslem, ale tak to je. Jsou to naše témata, naše otevřené a hnisající rány a jsou probírané bez akademického odstupu, politikaření a různého balastu, který nakonec běžná témata umí akorát odtrhnout od života, udělat z nich abstraktní problémy a čísla. Tohle je život a je umění ho žít.

Publikace je doplněna trefnými vtipnými ilustracemi Pavla Kantorka.

Další knihy, jejichž autorem je Tomio Okamura a vyšly v nakladatelství Fragment jsou zde.

  1. lenka urbankova says:

    Velmi trefne myslenky a pravdive ale bude nesmirne tezke povstanout z popela jako bajny Fenix,protoze lidi jsou zniceni moralku,zavisti adt.Zmizela hrdost ceskeho naroda a pracovitost a hlavne odpovednost,za sebe sama.Preji Vam p.Okamura hodne sily ,hlavne te dusevni a velmi dobre vybirejte lidi,ktere budete mit kolem sebe.L.U.dekuji

Comments are closed.