Lidé v Praze očima Richarda Konkolskiho

Richard Konkolski 

Konečně jsem prošel všemi kontrolními úseky letiště. Po desetihodinovém cestování mě ještě čeká půlhodinová cesta v taxíku. Pak si konečně odpočinu. Když jsem se rozhodoval, kde budu v Praze přebývat, můj šéf (docela poťouchlý Amík, ale fajn chlap) nedokázal pochopit, proč nechci bydlet v luxusním hotelu přímo v centru města.

„Richarde, nemusíš se bát, že ti to ubytování neproplatíme. Ne že by pro nás bylo tvé psaní nějakým diamantem v černouhelné pánvi, ale ten hotel si fakt dovolit můžeš…“, snažil se šéfredaktor vtipkovat, když jsem mu řekl o mém plánu: s pomocí bývalého spolužáka jsem si totiž sehnal v Praze byt. Pro mé dočasné měsíční ubytování byla naprosto ideální garsoniéra v Dejvicích. Veliký prostorný pokoj byl stvořen pro podmínky mé spisovatelské a novinářské tvořivosti, výhled do tichého dvora naznačoval, že mě tady nikdo nebude rušit. Byla to vlastně jedna velká náhoda – hned jak jsem dostal nabídku napsat článek o Praze, volal jsem Tomášovi. Bohužel Tomáš mi s lítostí oznámil, že během mé návštěvy Prahy bude na služební cestě v Itálii. Okamžitě mi ale nabídl, že je nemyslitelné, abych spal někde jinde než v jeho staromládenecké garsonce v Dejvicích. Můj chabý odpor znamenal, že jsem se nechal lehce přemluvit. Cítil jsem, že v bytě mého kamaráda budu mít daleko kreativnější prostředí, než sice v luxusním, leč neosobně zařízeném hotelovém apartmá.

Samozřejmě, že jsem nemohl usnout. Ach ten časový posun!    Zapnul jsem svůj laptop. Zkontroloval jsem svou poštu. Pět nových zpráv!

Z pěti dopisů byl zajímavý jeden. Šéfredaktor nejmenovaného prestižního časopisu mě informuje, že článek o jednom americkém sportovci, který jsem napsal asi před půl rokem, mi vytiskne s laskavým svolením mé osoby.

Cituji:

„Vážený pane Konkolski, po zvážení všech pro a proti jsem se unáhlil v závěrech, že Váš článek je pro náš časopis nevyhovující. Pokud nebudete proti, rozhovor se sportovní hvězdou XY vyjde v pondělí bla, bla, bla…“

 Pěkný floutek, ten redaktor. Tři měsíce přesvědčuji pana Moora, že se mi podařil zajímavý rozhovor. Já jinak moc přes rozhovory nejsem, ale interview s basketbalovou hvězdou se mi docela, aspoň podle mého názoru, povedlo. Byla to taková ta situace, kdy si dva lidé kápli do noty. V mých očích se z primitivní hopsající primadony, skákající za kulatým nesmyslem od koše ke koši, vyklubal rozumný a citlivý člověk s životní filozofií, která mě u něj, namyšlené slavné hvězdy, překvapila. Můj kamarád tvrdí, že si získal mé sympatie zvláště tím, že znal mé knížky a nazpaměť citoval pasáže, které nazýval přídavnými jmény jako: fantastické, ohromné, bombastické. Ale já opravdu pocítil k tomuto basketbalistovi náklonnost, vycházející nejen z mého egoismu a z mé ješitnosti.

 A tak po třech měsících neustálého přemlouvání, že by pan Moore mohl udělat výjimku, začaly mou osobu řeči typu:

 „…vždyť Vám, takovému   pisatelskému formátu, to otiskne každý časopis, na který si v trafice ukážete…“, ubíjet. Není se co divit, že po jednom ranním rozhovoru s panem Moorem jsem v záchvatu zuřivosti zničil nejen telefon, jenž zprostředkovával rozhovor mezi mnou a tím idiotem, ale i nástěnnou reprodukci, kterou jsem zrušil přímým zásahem ze tří metrů níže jmenovaným telefonním přístrojem.

 Jenže časy se mění a já v New Yorku nastupoval do letadla německé společnosti Lufthansa s tím, že se pan Moore určitě ozve. Indicií byla výrazná zpráva v novinách, že právě slavný basketbalista XY, který v minulé sezóně nastřílel rekordní počet bodů, spáchal sebevraždu. A jako na potvoru, tedy pro pana Moora, byl poslední rozhovor s kontroverzním sportovcem právě ten můj. Tedy, né že bych takový konec onomu basketbalovému géniovi přál, ale věděl jsem, že se teď milý šéfredaktůrek drbe za ušima, má tiky v obličeji a pronáší cosi nereprodukovatelného a přitom myslí na článek od…hádejte koho?

 Odpověděl jsem panu Moorovi, že o článek opravdu (jak on mi několikráte zdůrazňoval) mají zájem všechny americké časopisy i deníky, a tak mi nezbývá nic jiného než požadovat neobvykle vysoký honorář. Částku, kterou jsem za rozhovor chtěl, jsem lehce nadhodnotil a tučně zdůraznil. „Tak, a teď jsem na tebe zvědavý, redaktůrku“, nahlas jsem si pomyslel se škodolibým úsměvem ve tváři.

 Po prohlédnutí došlých zpráv jsem konečně po krátké době i usnul.

Vodičkova ulice v Praze patří k těm známějším. Nachází se vedle Václaváku, který této ulici přidává dostatečně na ekonomické atraktivitě. V této rušné ulici sídlí prodejna s fotografickými potřebami a právě v této prodejně potřebovali, týden před Vánocemi, brigádníka do skladu na výpomoc. A jelikož jsem měl za úkol napsat pro New York Times článek s příznačným názvem „Lidé v Praze“, nenapadlo mě nic jiného, než prostřednictvím brigády proniknout do mezilidských vztahů v jedné fotografické filiálce. V České republice jsem už nějaký ten rok nebyl. Proto bych si připadal směšně, kdybych měl americkým čtenářům psát o něčem, co se mi mou nepřítomností hodně vzdálilo! A tak jsem šel cestou průzkumníka-brigádníka píšícího o tom, co zkusí na vlastní kůži.

Mé první pocity z nové práce byly spíše rozpačité – asi hodinu jsem čekal ve skladu plném fotoaparátů, až si mě někdo všimne. Skladník ve mně pravděpodobně viděl konkurenci, a tak jeho první reakce nebyly zrovna z těch nejpřívětivějších. Stál jsem tam jak tvrdé Y a čekal jsem, až mě zaměstná. Bylo vidět, že mé rozpaky nad tím, že nevím, co mám dělat, mu dělají dobře.

Nevím, zda vyčkávací manévry, podpořené spíš nevstřícným chováním, se dají generalizovat na všechny české pracující, kterým někdo nasadil nového kapra do rybníka, každopádně ze skladníka Josefa jsem první den v práci měl pocit, že právě já jsem onen trn v jeho oku.

Po prvním pracovním dnu v mém novém zaměstnání se cítím jak školák se špatnými studijními výsledky. Pepík se na mě celý den rozčiloval, proč krabice dávám tam a ne jinam. Zásadně mě oslovoval „ty vole“ nebo „ty krávo“. Skladník Pepíček zjistil, že má najednou nad někým moc a že může dávat rozličné úkoly. Jaké ale tyto úkoly mají smysl, s tím už si hlavu moc neláme.

Ještě jsem ale nevysvětlil, jak jsem k této „zajímavé“ práci přišel. Jedna personální agentura sháněla brigádníka po internetu. Takže viděl jsem, telefonoval jsem a zajistil jsem si vše ještě v USA. Smlouvu s agenturou zprostředkující práci jsem podepsal necelou hodinu před nástupem do mého „nového“ zaměstnání.

Několik dnů mi trvalo, než jsem si na novou společenskou úlohu zvykl. Doufal jsem, že se mi čas strávený brigádou odvděčí dostatkem zajímavých témat, která budu moci použít ve svém připravovaném článku. Čas po práci jsem vyplnil mapováním okolí a vytvořením „bojových základen“. Základny jsem si vytvořil tři: můj dejvický byt, knihovnu Klementinum a koutek s počítačem ve skladu fotografické prodejny. Ve skladu ale mám na práci na počítači asi sedm minut, což je doba, po kterou Pepíček vychutnává svou américkou relaxační cigaretku.

Prvních pět dnů ve městě bylo vyloženě oťukávacích. Učil jsem se jezdit v metru (i když si myslím, že pořád disponuji dobrou češtinou, nebyl jsem schopen z instrukcí na automatu pochopit, kterou jízdenku si mám koupit). Snažil jsem se také přijít na to, co platí na Pepíka skladníka (ano, dobře tušíte, jsou to ty americké cigarety), a seznámil jsem se v knihovně s půvabnou, tak dvacetiletou dívkou. Já tedy moc nejsem na nějaké rychlé navazování kontaktů, ale když to modrooké, hnědovlasé, štíhlé neviňátko drželo knihu s názvem „Sedm dní“ od Richarda Konkolského, tedy mou prvotinu, nemohl jsem se „líbezné holubičky“ nezeptat:

 „Jak se vám ta knížka líbí?“

 Dívka se rozpačitě podívala na mou tvář.

 „Zvláštní“, odvětila nejistě. Měla při tom lehce přivřená víčka. Pohled, kterým mě obdarovala, mě zaujal. Okamžitě jsem měl touhu tento spontánní rozhovor mezi ní a mnou udržet nekonečně dlouhou dobu. Samozřejmě přesně tak, aby to vypadalo pokud možná co nejvíc přirozeně a nenuceně.

„Co je zvláštní, já nebo ta kniha?“, snažil jsem se zavtipkovat.

„Víte tady ten autor…“ , zamyslela se,

„…tady ten autor je daleko víc populární ve světě, než u nás.

A možná i proto v Čechách vyšla jen jeho první a zároveň jediná knížka.“

„Hmm, jeho jméno zní dost polsky“, snažil jsem se levnou provokací zjistit všechno, co o mně ta mladá žena ví.

„Né“. Znělo to velmi káravě.

„Je ostuda, že Čech nezná svého slavného krajana. A i proto, že slavných světových krajanů-literátů máme poskrovnu!“, řekla dívka už odměřeně a dala se pomalou chůzí vstříc nitru knihovny.

Mrzelo mě, že nepochopila můj vtip. Ale přišlo mi trapné teď říct zádům té dívky (které se nebezpečně rychle vzdalovaly)- to je vtip!

„Já nejsem Čech, jsem africký student studující u Vás v Čechách postgraduál“, snažil jsem se naposledy v legračním tónu zaujmout tu mladou dámu. Jen tak mimochodem se otočila, pousmála se (opravdu) a dál pokračovala za svým cílem cesty.

Po dvoudenním vyjednávání jsem konečně prodal panu Mooreovi článek o sportovci xy. Oboustranně výhodný obchod!

Pokračování  Pokračování – Lidé v Praze očima Richarda Konkolskiho 2.

Autor:  Adam Škapa, email: adam@cernobilysvet.cz