Knihy

Vnučka pana Linha: bude vás bolet u srdce. Na tuto knihu nikdy nezapomenete.

Share

Připojte se k nám na Facebook  Superrodina je na Facebooku

Philippe Claudel, Vnučka pana Linha, Paseka 2012

Romantický trpký jakoby „němý“ příběh o neblahém osudu několika málo lidí, v jejichž kruhu nevinně roste malá dívka.

Starý muž z jiného konce světa odjíždí se svou vnučkou do cizí země. Pečlivě se stará o novorozeně, které nečekaně přišlo o rodiče. Linh našel jejich matku a otce, svou snachu a syna, v kráteru bomby. Všichni, kdo pana Linha znali, již nežijí. Kdyby neměl vnučku, byl by na světě již zcela sám.

Ale i když nový život začíná, nepřináší sebou mnoho radosti. Cizí země je chladná, nevoní jako domov, nerozumí jí.

Stará se o křehké dítě a pozoruje svět kolem. S ostatními z noclehárny, byť pocházejí z jeho rodné země, si nerozumí. Víc opuštěný se snad ani nemůže cítit. Kdyby v očích malé holčičky se tolik neodrážela tvář jeho syna. Kdyby mu tolik nepřipomínala vzpomínky na jeho snachu. Kdyby tu nebyla, už by ten život za nic nestál.

Obě ženy už jsou u dveří. Podávají mu ruku. Pan Linh jim ji stiskne, pak se ukloní a přitom stále drží v náruči spící dítě. Teď musí myslet na to, aby holčičku nakrmil. Zamíří do rohu místnosti, který mu přidělili. Položí Sang diu na matraci. Svlékne ji. Malá otevře oči. Zazpívá jí písničku. Pak ji převlékne do lehkého oblečení, do bavlněné košilky, kterou nosila doma. Košilka už je úplně vybledlá. Pan Linh ji každé ráno vypere a pověsí ji k radioátoru. Do večera je košilka suchá. (42)

Na lavičku, kam si v parku sedává, si jednou přisedne cizí muž. Začne na Linha mluvit. Linh mu však nerozumí. Z cizí řeči se byl schopen naučit jen „Dobrý den“. Mužův hlas je příjemný. Jeho společnost je pro Linha příjemným společenským vzkříšením. Povídají si – každý ve své řeči, vzájemně si nerozumí, ale je jim spolu dobře.

Pan Bark, přísedící na lavičce, není tak náhodným sousedem. Osud je spojil s minulostí, aniž by to tušili.

Pan Bark sebou nese těžkou vinu – byl jedním z těch, kteří bojovali v Linhově zemi.

Je to setkání dvou protikladů… Možná kdyby Linh jeho slovům rozuměl. Jenže nemá lepšího přítele a nakonec se stane tím vyhledávaným a posledním, koho Linh v cizí zemi spatří.

“Tohle není obyčejný pramen,” vysvětlí pan Linh tlustému muži. “Vypráví se, že jeho voda přinese zapomnění každému, kdo se jí napije. Dá mu zapomenout na všechno zlé. Když někdo z nás ví, že umře, odejde sám k prameni. Celá vesnice ví, kam jde, ale nikdo ho nedoprovází. Musí cestu podstoupit sám a sám na tomto místě pokleknout. Napije se vody z pramene, a jen co se napije, jeho paměti se ulehčí. Zůstanou v ní jen hezké okamžiky a krásné hodiny, všechno příjemné a šťastné. Ostatní vzpomínky, ty, které drásají a zraňují, které se zarývají do duše a sžírají ji, ty všechny zmizí. Rozplynou se ve vodě jako kapka inkoustu v oceánu.” (105)

Bude vás bolet u srdce při čtení Vnučky pana Linha. Život je nespravedlivý, život je krutý, život je trpký. Život sebou přináší další život či nové přátelství; život také umí být krásný, hledající, nalézající. Děti jsou krásné.

Dočtete knihu a budete o ní přemýšlet. Budete se vracet k panu Linhovi. Budete chtít zastavit auta na silnici, když zběsile přebíhal za svým přítelem. Možná budete mít pocit, že byste chtěli změnit minulost. Kdyby…

Philippe Claudel je silný autor. Přečtete si Vnučku pana Linha a budete si chtít přečíst všechny jeho další knížky.

KJARA

Píši do několika médií a chci udělat maximum pro www.superrodina.cz, která by se měla stát jedním z nejčtenějších médií na českém internetu. Věřím, že i mnozí čtenáři se rádi budou spolupodílet na tvorbě tohoto specifického média.

Share
error: Obsah je chráněný autorskými právy