Share

Všichni jste vítáni! Děti, posílejte nám obrázky na admin@superrodina.cz. Stačí uvést jméno a věk. Pokud se nám obrázek bude líbit, vystavíme ho na tuto skvělou hlavní stránku. Rádi se pochlubíme vašimi výtvory také na Facebooku, twitteru a google+. 

Posílejte fotografie svých „vynálezů“ – všechny děti rády tvoří, koumají, stříhají a lepí. Pochlubte se a pošlete nám své vyfotografované kousky na admin@superrodina.cz. 

Píšete rádi pohádky, příběhy? A nejen děti, i rodiče. Chcete zveřejnit nějaký příspěvek, určený právě dětem? Pošlete nám jen na admin@superrodina.cz. Hledáme maminky, babičky, tatínky, dědečky, strýčky a tetičky, holky a kluky, všechny, které baví svět a rozhodně se nenudí. Dejte o sobě vědět. Těšíme se!

Děkujeme všem, kteří již přispěli na tuto stránku. Jste úžasní!

_____________________________________________________________________________________________________________________

Budulínek – omalovánka Ivany Tučkové

Tudy se vrátíš na začátek stránky
_____________________________________________________________________________________________________________________

 

Kdo je Kanafásek? Nejlepší “uspávač” dětí na světě. A nyní i v nové obrázkové knížce.

Zdroj obrázků: Albatrosmedia, a. s. Článek o knížce – stačí kliknout na obrázky nebo na úvodní nadpis.

Tudy se vrátíš na začátek stránky.

_____________________________________________________________________________________________________________________

DALŠÍ OMALOVÁNKA OD IVANY TUČKOVÉ – POŠLETE NÁM SVÉ OBRÁZKY

Byla jednou jedna krásná dívka a ta se jmenovala Sněhurka. O své kráse však nevěděla nic, bylo to hodné a skromné děvče, které každému pomohlo v nouzi a umělo se radovat ze života. Podobné vlastnosti její macecha však neměla. Nejraději trávila všechny volné chvilky u zrcadla, fintila se a naslouchala lichotivým slovům. A protože zrcadlo bylo kouzelné, mohla se ho neustále žárlivě ptát: „Zrcadlo, zrcadlo, pověz mi, kdo je na světě nejkrásnější!“

A kouzelné zrcadlo jí také vždycky stejně odpovědělo: „Ty, královno, jen ty jsi nejkrásnější…“

Až do chvíle, kdy Sněhurka rozkvetla v dospělou dívku, překypující úchvatnou krásou.

Pak dodalo: „Ale Sněhurka je mnohem krásnější.“

Královna žárlivostí zrudla, dupala vzteky, prskala, lomila prsty a pak ji napadl šílený nápad. Může zůstat tou nejkrásnější. Jen když se zbaví Sněhurky.

A tak požádala svého sluhu, aby vyvedl Sněhurku do lesa a tam se jí zbavil. Protože však byla neskonale krutá, nařídila mu, aby jako důkaz splnění svých slibů přinesl Sněhurčino srdce. Sluha se vyděsil, ale více se bál královny. Co by se stalo, kdyby neposlechl?

Celý zarmoucený odvedl nic netušící Sněhurku až do hlubokého lesa. Zde vytáhl z pochvy ostrý nůž, zvedl paži, ale pak se rozplakal. Tohle přece nemůže udělat! Copak by mohl zabít tak hodné a hezké děvče?

Přiznal se jí, že ho k tomu krutému činu dohnala žárlivá královna. Ale také jí poradil, aby se již do zámku nikdy nevracela, protože jí tam hrozí nebezpečí. S pláčem utekl a královně pak předložil jako důkaz králičí srdce. To zlé maceše stačilo.

Zatím vystrašená dívka bloudila lesem, až natrefila na chaloupku. Uvnitř byl neskutečný nepořádek. A stůl se sedmi židličkami. A ložnice se sedmi postelemi. Copak tu bydlí za nepořádné děti, napadlo Sněhurku. A dala se do uklízení. Za nedlouho se chaloupka třpytila čistotou. Sněhurka ještě uvařila polévku, trošku pojedla a únavou padla do postýlek.

V tom domečku bydleli trpaslíci. Bylo jich rovnou sedm. Když se vrátili domů, nevěřili vlastním očím. Kampak zmizel ten jejich letitý zaprášený umouněný nepořádek? Kdepak jsou všechny ty rozházené a špinavé věci? Kdopak vymetl pavučiny? Kdo? Kdo? Kdo?

Podívejte se na další obrázky a nápady Ivany Tučkové

Podívejte se na další obrázky a nápady Ivany Tučkové

Prošmejdili celý dům a pak ji našli. Byla tak líbezná a ze spaní se usmívala. Jakmile otevřela očka, strašně se ulekla. Brzy se však všichni z překvapení vzpamatovali a Sněhurka svým novým malým hostitelům vyprávěla, co se jí stalo. Trpaslíci se rozhodli, že jí pomohou a ochrání. Od té doby spolu šťastně bydleli. Až do doby, než se královna dozvěděla, že byla podvedena.

Stále chtěla být nejkrásnější, a proto jí pořád Sněhurka stála v cestě. Napadla ji další krutá lest. Otrávila jablko, převlékla se za stařenku a vydala se k domku, kde bydleli trpaslíci. Když dorazila, bylo všech sedm mužíčků pryč. Jen Sněhurka zůstala v chaloupce. Zlá královna předstírala, že je vyčerpanou unavenou babičkou a hodné děvče jí pochopitelně pomohlo. Za odměnu dostala od maskované královny jablko. Jenže ouha – to bylo to očarované. Sněhurka se do něho zakousla a okamžitě padla do mdlob. Královna se smála a byla šťastná.

Po chvíli, když se domů vrátili trpaslíci, uviděli, co se stalo. Plakali, ale bylo již pozdě. A tak naložili Sněhurku na kočár a odváželi na louku, na krásné místo, kde zpívají ptáci a létají motýli, aby zde mohla odpočívat v pokoji. U jejího těla klečeli a z očí jim nepřestávali téct slzy.

Brzy jel kolem na koni mladý princ. Uviděl, co se stalo. A jakmile spatřil Sněhurku, ležící v mdlobách, poklekl k ní a políbil ji. A protože jeho polibek byl z opravdové lásky – však už ji znal z dřívějška – Sněhurka otevřela oči, do tváře se jí vrátila barva a usmála se. Trpaslíci radostí tleskali, jásali a tancovali. Princ chvíli držel Sněhurku v náručí a pak ji požádal o ruku. Brzy se vzali a byli spolu šťastní.

A co se stalo s královnou? Inu, nedopadlo to s ní dobře. Nikdy totiž nemáme druhému přát to nejhorší. Navíc krása je pomíjivá a není ani tak důležitá, kdežto dobré srdce je silnější. Štěstí totiž obvykle stojí někde jinde než před zrcadlem.

Text: MB

Tudy se vrátíš na začátek stránky.

_____________________________________________________________________________________________________________________


Ukázka z knihy Jak maminka vylezla na věž:

Pohádka: Jak se maminka proletěla se slavíkem

„Jsem natolik ulítaná, že se stěží držím na nohou,“ prohlásila maminka, která se právě vrátila z práce. Holčička s chlapečkem jí rychle přinesli sklenici vody a tatínek přistavil židličku. Vypadala unaveně, proto jí vůbec nevyčetli, že přišla pozdě.

„Jste moc milí, za to vám prozradím, kde všude jsem lítala a s kým,“ zašvitořila, jakmile popadla dech a sedla si. Rodinka už byla zvyklá na její neuvěřitelné příhody a těšila se na mámin další příběh.

Dnes mě v rozhlase navštívil tak slavný zpěvák, že jen když vyslovím jeho jméno, všichni budete vědět, o koho jde. Měl mi povídat o nových písničkách.

Jenomže sotva se o jeho příchodu dozvěděli novináři, seběhli se zblízka i zdaleka a obklíčili nás na chodbě.

„Mistře, jakou písničku máte nejraději?“ pištěla dáma s péry v drdolu a samou nedočkavostí se natřásala jako přerostlý pštros.

„Musím si sáhnout na Karla!“ zajíkala se jiná novinářka a těmi pštrosími péry se ovívala, aby samým vzrušením neomdlela.

„Dejte mi autogram!“ vřískal muž v barevném tričku a kroužil kolem zpěváka jako všetečný papoušek kakadu.

„Mně taky,“ ječela dívka a horlivě mávala rukama, až se málem vznesla nad zem.

Mezi tím vším pobíhal zuřivý fotograf a blýskal na všechny strany nejenom svým objektivem, ale i pohledem, protože jsme mu překáželi ve výhledu.

„Pusťte nás! Potřebujeme projít,“ volala jsem zbytečně, protože můj hlas v tom mumraji úplně zanikal. Byli jako smyslů zbavení a já si připadala, že stojím u stánku, kde rozdávají zmrzlinu zadarmo.

„Vůbec vám vaši slávu nezávidím,“ pípla jsem ustrašeně a přemítala, jak se z tohoto zajetí dostaneme.

Slavný umělec pokyvoval hlavou a vypadal, že je na takové chování zvyklý.

„Takhle to dopadne vždycky, jakmile se někde objevím,“ podotkl a situace se zhoršovala.

Dáma s péry v drdolu natahovala krk a štípala kolegyni do lýtka, aby jí uvolnila místo. Ta zase klovala do ramene muže v barevném triku, protože přes něj neměla dobrý výhled a ten na oplátku šťouchal do dívky, která stála těsně u nás.

„Asi naše setkání odložíme,“ prohlásil zklamaně můj host a bylo jasné, že musím něco rychle vymyslet. Jenomže nápady mi v tom zmatku a tlačenici úplně došly. Ať jsem dělala, co jsem dělala, nemohla jsem na nic přijít.

V okamžiku, kdy se k nám přihnal neomalený fotograf s velkým objektivem a praštil mě jím do hlavy, mi naštěstí svitlo.

„Zkusíme jim uletět,“ oznámila jsem zpěvákovi a ten se na mě podíval nadmíru překvapeně, protože lítat neuměl.

„To je prosté. Představíme si ptáčky, které známe nejlépe, a proměníme se v ně,“ vysvětlila jsem mu. On se zamyslel, šibalsky se pousmál, zavřel oči a řekl: „ Jednoho ptáčka bych si uměl představit docela dobře. Mnohokrát jsem vyhrál v  každoroční soutěži o nejlepšího zpěváka sošku Zlatého slavíka a takových sošek mám doma docela pěknou sbírku. “

Pak si stoupl na špičky a odrazil se od země. Než jsem vykřikla údivem, zamával křídly a vznesl se do vzduchu jako malý slavíček. Kroužil mi nad hlavou, zatímco ostatní novináři si pro samé hašteření ničeho nevšimli.

Zadržela jsem dech, zavřela oči a vzpomněla si na vrabčáka, který nám den co den poskakuje na dvorku u krmítka. Zatřepala jsem se, a až na druhý pokus vzlétla. Byla jsem totiž od rána dobře nakrmená.

Poněkud těžkopádně jsem zamířila za slavíkem, který právě hledal otevřené okno, aby vyletěl ven z budovy rozhlasu.

„Vrkú, tudy Mistře,“ povykoval šedivý holub, který seděl na střeše a pyšně nadouval volátko, „Vrkú, jsem vaším velkým fanouškem.“

„Děkuji,“ zašvitořil zpěvák a dostal se ven. Byla jsem těsně za ním a křidélkem ukázala na nejbližší strom: „V té zelené koruně se schováme, tam nás nikdo rušit nebude.“

Slavík souhlasně pípnul a společně jsem dosedli na mohutnou větev.

Ale jak jsem se mýlila! V každém košatém stromě jsou přece ptáci! Ještě jsem ani nestačila vytáhnout ani mikrofon, abych mohla nahrávat rozhovor s Mistrem, a už tu byla sýkorka se žlutou náprsenkou.

„Píp. Vidím dobře?“ ptala se a nevěřícně mrkala černýma očkama.

„Ano sýkorko koňadro, vidíš dobře, ale teď nás rušíš, pracujeme,“ odvětila jsem, ale už mě neposlouchala.

„Holky, kde jste kdo! Sedí tu Mistr Slavík,“ pískala ze všech svých ptačích plic a její kamarádky se postupně snášely k nám na větev.

„Kdopak to je? A to snad né?“ zacvrlikal kos a údivem otevřel zobák tak doširoka, že mu z něj vypadla žížala, kterou si nesl k snědku.

 

„I ty, kose?“ povzdychla jsem a došlo mi, že ani na stromě nebudeme mít klid.

„Letíme si pro podpis,“ zašvitořil páreček vlaštovek a střemhlav se spustil do koruny stromu.

Zvěst o slavné hvězdě se mezi ptactvem bleskově roznesla, proto jich na větvi přibývalo. Vedle sýkorek poposedávaly vlaštovky ve slavnostním černém fráčku a sojky si kousek opodál načechrávaly modrá peříčka, aby se Mistrovi líbily.

„Obávám se, že ani tady nebudeme mít klid,“ zašeptal slavík a já mu dala za pravdu. Na větvi nás bylo moc a nebezpečně se prohýbala.

„Až tohle budu vyprávět svým dětem, neuvěří,“ štěbetala koňadra.

„Já ho viděl jako první,“ chvástal se holub své družce holubici a posadili se vedle nás. Větev nebezpečně zapraskala.

„No tak, přátelé, dohodneme se,“ zapěl slavík, „rozsaďte se po celém stromě a zklidněte se. Já vám zazpívám.“

Ptáci nadšeně zamávali křidélky.

„Pak nás necháte dodělat rozhovor,“ podotkl slavík.

„A podpisy nám dáte?“ vypískla koňadra. Zpěváček přikývl.

Opeřenci obsadili strom do posledního místečka a těšili se na koncert.

Mistr zpíval nejprve tiše, jako když zelené lístky hladí vánek, a sýkorky blahem přivíraly oči. Pak spustil hlasitěji, až se větve roztřásly a vlaštovky se nakláněly do stran, potom líbezně zatrylkoval a strom se  do taktu pohupoval s námi, a dokonce jsem ho slyšela i pobrukovat. Holubice položila holubovi hlavu na rameno a vlaštovka něžně dloubla svého milého do tvářičky.

Sotva umělec dozpíval, ptáčci splnili, co slíbili, a tichnouce zmizeli. Jen koňadra do Mistra trochu štípla, aby uvěřila, že je skutečný, a podala mu notýsek k podpisu.

Strom nás svými listy ochraňoval před případnými zvědavci, kos odháněl dotěrný hmyz a my jsme dokončili rozhovor.

Pak jsme slétli okénkem zpět do rozhlasu, otevřeli oči a proměnili se zase v lidi.

Novináři se ještě pořád hádali, a tak zpěvák zanotoval svou novou píseň.

Podívejte se na více informací o knížce: Karel Gott má svou pohádku! Pojďte se podívat blíže.

Překvapeně vytřeštili oči, úžasem otevřeli pusy a chvíli nechápavě zírali.

Dívka přestala mávat zběsile rukama a začala se jemně pohupovat do rytmu. Muž coby papoušek kakadu dvorně vyzval dámu s pštrosími péry na hlavě k tanci a oba se na sebe usmívali. Fotograf se Mistrovi ukláněl a úplně zapomněl fotit.

Jakmile zpěvák zmlkl, zůstali stát jako zařezaní. Ten toho využil a rychle vyklouzl z rozhlasu. Stačil mi ještě poděkoval za pěkný vyhlídkový let a povědět mi, že odteď bude sypat zrní do krmítek speciálně pro vrabčáky, protože mají dobré nápady.

Tudy se vrátíš na začátek stránky.

_____________________________________________________________________________________________________________________

DINA A TAJEMSTVÍ STARÝCH TENISEK

Nakladatelství JaS pro vás, děti, vydalo úžasnou knížku, plnou dobrodružství osmileté Diny. Všechno o knížce si můžete přečíst zde: Kolik váží anděl? Možná na to Dina přijde. Stejně jako na tajemství starých tenisek.

A k tomu něco navíc! Podívejte se na ukázku, určitě Vás bude Dina bavit:

„Tati, víš co! Přespíme venku! K tetě přece můžeme přijít až ráno. Já ještě nikdy, ale nikdy v životě v noci venku nenoclehovala. Spousta dětí ze třídy už přes noc s tátou a mámou byla, jen já ne. Všechny děti se tím vytahujou. A já jen koukám s otevřenou pusou a musím být zticha! Já to ještě nikdy, nikdy nezažila. Co třeba tady!“ dostala nápad Dina a prostrčila hlavu skrz železné mříže vrat hřbitova.

Z šera vystupovaly tmavé kříže pomníků, jen bílá socha malého anděla na jednom z náhrobků uprostřed hřbitova, se matně rýsovala do mizejícího dne.

„Já chci spát tady,“ prohlásila Dina.

Kdyby bylo víc světla, uviděl by otec, že se dcera poťouchle usmála. Táta se na ni překvapeně podíval.

„Ne, tady určitě ne!“ řekl rozhodně.

„Tati, tatínečku! Proč ne?“

„Proto. Všude jinde ano, ale tady ne. Tady se to nehodí.“

„Ty se bojíš, tati! Přiznej se!“

„Nebojím. Ale na hřbitově, to ne!,“ zopakoval znovu.

„A jo, a jo a jo, tati! Vždyť nás nikdo neuvidí a je tak teplo. Nikdo se to nedoví. Já nic nevyzradím, slibuju. Ale to mě mohlo napadnout, že jsi strašpytel.“

„Nakonec, proč ne, jestli se nebojíš duchů a kostlivců,“ řekl opatrně táta a raději spolkl strašpytla, aby měl pokoj.

Otevřel těžká železná vrátka dokořán a byl přesvědčený, že teď si to Dina rozmyslí a udělá rychlý krok zpátky.

„Až to povím holkám, zas mně nebudou věřit. A Baláž bude kulit oči. Ale tentokrát si vymýšlet nebudu, tati,“ šeptala Dina, když otec pro jistotu vyndal klíč a zamykal zevnitř.

Ještě věřil, že dveře za okamžik odemkne. Ale Dina se už nořila do hřbitovní tmy. Teď už nemohl couvnout. Postavil kufr za náhrobek s andělem. Bylo tam suché místo pro oba. Otevřel víko kufru a zašátral uvnitř. V šeru rozpoznal tepláky, svetry a ručníky. Něco si rychle navlékli na sebe a něco dali pod sebe.

V otcově hlavě se mihla jasná vzpomínka. Kdysi spal sám v seníku, jindy s Magdalenou dokonce na vrcholu vysoké hory ve Fatře, jednou i v lese pod Karlštejnem o Svatojánské noci. Svítily tehdy světlušky a kolem nocležníků seděli na zadních zajíci.

Na hřbitově nespal nikdy. Ale noc je teplá, chrání je zeď a zamkl přece vrata. Je tu možná bezpečněji než kdekoli jinde. Nakonec bude lepší, když Fouskovi překvapí až ráno.

„Podívej, máma nám zabalila i povlečení! Hoď si to přes sebe,“ řekl tiše a potom už oba rychle ulehli.

Dina se nebála, je s ní přece táta. Spánek ji přemohl okamžitě, ale otec jako by zapomněl usínat. Snad měl pod zády kamínek. Opatrně sebou mlel, aby dceru nevzbudil. Možná, že bych si měl ustlat kousek dál. Ale musím být blízko ní. Oproti spaní v posteli i v lese je tohle přece jen zvláštní nocování. Neměl jsem se dát tak hloupě vyprovokovat. Pubertu mám přece dávno za sebou, přemýšlel, a ještě nikdy si tak nepřál, aby už bylo ráno…

 Marie Kšajtová, Dina a tajemství starých tenisek. Nakladatelství JaS, 2012.

Tudy se vrátíš na začátek stránky.

_____________________________________________________________________________________________________________________

Ukázka z knihy pro nebojácné děti: SPÍCÍ MĚSTO. Můžete si stáhout e-knihu zdarma.

Knihu ilustrovala Daniela Olejníková

První se probudil malý Samuel. Otevřel oči a zjistil, že oknem z ulice se už do pokoje dere spousta denního světla. Odkopl ze sebe peřinku a posadil se na posteli – dychtivě, nedočkavě. Byl tady další den.

Brácha nahoře na palandě ještě spal. Velký patnáctiletý Kryštof, který vyspává, jen když není škola. A protože škola bývá skoro pořád a protože Kryštof vyspává, musí dnes být jeden z těch vzácných dnů, kdy škola není – neděle nebo sobota.

Jestlipak jsou už vzhůru alespoň holky?, pomyslel si Samuel. Tiše vyklouzl z pokoje a bosýma nohama šlapal na parketovou podlahu. V obýváku bylo bohužel ticho, rodiče spali nahoře v ložnici. Oknem balkonu sem dopadaly sluneční paprsky a všechno nadějně vonělo – teď, když noc – ta hloupá noc, kdy se nedá dělat nic jiného než spát – je konečně pryč.

Samuel se pustil nahoru po točitých schodech. Našlapoval neslyšně jako myška, přestože ve skutečnosti si přál, aby omylem způsobil veliký rámus, takový, který by probudil rodiče nebo holky. Samuel nechtěl být sám.

Žádný předmět, o který by se dalo zakopnout, nebo který by se dokonce mohl zřítit po schodech, se mu však do cesty nepřipletl.  Tak se alespoň  hlasitě nadechl.

Rodiče však leželi nehybně na své velké posteli, kam za nimi Samuel občas v noci chodil. Byli oba schoulení do klubíčka a leželi zády k sobě. Samuel slyšel rychlejší maminčin i pomalejší tatínkův dech.

V tom něco zašramotilo za dveřmi Kristýnina pokoje, dveře se otevřely a objevila se tu Kristýna v noční košilce, ještě rozespalá, ale dychtivá něčeho nového – tak jako on. Popadla překvapeného a šťastného Sama a vtáhla ho dovnitř.

„Ahoj Samí,“ muchlala ho a objímala a smála se. To byla celá ona – dvanáctiletá Kristýnka se zlatými rovnátka, která nosila už od zimy, aby se jí narovnaly zoubky.

„Pojď, budeme si hrát na ponorku,“ spustila hned.

„Tohle je ponorka a pojedeme s ní pod mořem.“ Načež se i se Samuelem vrhla na svou postel a přehodila přes oba peřinu.

„Vidíš toho žraloka? Pozor! Žralok!“

Samuel nevěděl, kde má toho žraloka vidět, ale jedno mu bylo jasné: Začal další báječný den.

Chcete vědět, jak to bude pokračovat? E-knihu si zdarma můžete stáhnout zde.

Až si přečtete první díl, nezapomeňte, že už vyšel i druhý díl knihy, pod názvem Spící spravedlnost.

Tudy se vrátíš na začátek stránky.

_____________________________________________________________________________________________________________________

Chcete vědět víc o Šmoulech?

Šmoulové mají svou novou knížku a je opravdu obrovská! Však je o jejich celém velkém světě. TADY SI O NÍ MŮŽETE PŘEČÍST VÍCE.

Víte, jak jsou Šmoulové velcí? Možná na dva couly, možná na tři jablíčka. Ve skutečnosti to neznamená, že si máte vzít pravítko a hned je začít přeměřovat. Nikdo totiž neví, jak jsou doopravdy vysocí. Když se o někom řekne, že je vysoký na dva couly nebo na tři jablíčka, myslí se tím jen, že je skutečně moc a moc malinký.

Kdo si pamatuje, jak se v seriálu objevila Šmoulinka? Ano, přišla z Gargamelovy laboratoře. Vytvořil si zlobivou loutku, která mu měla pomoci pochytat Šmouly. Ale nepodařilo se.

Jinak jsou Šmoulové vesměs kluci. Nemají vlasy, ale pleš jim sluší. Za to taťka Šmoula a pak i dědeček Šmoula mají pořádný plnovous.

Šmoulové a jejich svět vydalo nakladatelství CPress ve společnosti Albatrosmedia, a. s.

Tudy se vrátíš na začátek stránky.

_____________________________________________________________________________________________________________________

OMALOVÁNKA OD IVANY TUČKOVÉ – POŠLETE NÁM SVÉ OBRÁZKY

Milé děti, pokud rády vybarvujete omalovánky, můžete si zde stáhnout jeden hezký obrázek, který pro vás připravila  Ivana Tučková.  Karkulku a vlka jste určitě poznaly. Vezměte si pastelky, fixy nebo jiné barvičky a pusťte se do práce. Jestli se vám obrázek opravdu povede, můžete nám ho poslat na admin@superrodina.cz a my ty nejpovedenější vystavíme. Nezapomeňte uvést svoje jméno a věk. 

Zde je připravena verze k tisku – STÁHNĚTE SI OMALOVÁNKU: Karkulka

 

 

Podívejte se na další obrázky a nápady Ivany Tučkové

Podívejte se na další obrázky a nápady Ivany Tučkové

 

 

Tudy se vrátíš na začátek stránky.

.

.

.

.

.

 

.

..

.

Logická hra pro chytré hlavy!

Vyzkoušejte si, jak rychle umíte sčítat.

Cílem hry je kliknout na libovolný počet čtverečků, jejichž součet dá číslo uvedené vpravo na obrazovce. Hra končí, jakmile nejsou k dispozici žádná další čísla, z nichž by se dal odvodit požadovaný součet. Buďte rychlí! Hodně štěstí!

Tudy se vrátíš na začátek stránky.

_____________________________________________________________________________________________________________________

PODÍVEJTE SE NA ŠIKOVNÉ DĚTI!

Rozhovory se šikuly a šikulkami: Zlatovlasí andílci a maminka s úžasnými nápady

zlatovlasí andílci, dvojčátka Tomáš a DavidMaminka chlapců říká: „Když jsem byla těhotná tak mě moc začalo bavit malovat na textil. A když jsou kluci už větší, tak jsme nejprve začali s barvičkami. A to si obarvili ruce a patlali jsme na papír. Je to moc bavilo a měli o zábavu postaráno. Pak jsem je musela celé osprchovat, ale to nevadí. Už se naštěstí dělají barvičky zdraví nezávadné pro děti. Na památku jsme otiskli ručičky na papír.“

Rozhovory se „šikuly a šikulkami“: Malá-velká malířka Veronika

Tento obrázek mnozí z Vás znají. Získal cenu v naší soutěži pro šikulky a šikuly ve spolupráci s nakladatelstvím Metafora. Obrázek vzal u srdce celou redakci, a to jsme ještě ani netušili, že zde došlo k drobnému věkovému nedorozumění, které nás ještě více fascinovalo.

Veronika Sýkorová vystavila na našich stránkách svůj úžasný výtvarný kousek sice ve svých jedenácti letech, ale (!) namalovala ho mnohem dříve. Již v devíti letech! To je naprosto neuvěřitelné, a proto jsme velice hrdi, že právě takový obrázek od tak talentované slečny mohl být součástí naší soutěže.

Není uzel jako uzel

Pod pojmem uzel si nepředstavujte jen klasický dvojitý uzlík, kterým v supermarketu zavážete do igelitového pytlíku rohlíky, aby se vám nevysypaly, a pak je nemůžete z téhož pytlíku doma dostat. Nebo v podobě zauzlovaných bot, když se nedaří zimou prokřehlými prsty rozvázat tkaničky.

 

 

Harry Potter: Zajímavé perličky z natáčení

Ve filmové sáze Harryho Pottera vyjma kouzel a různých triků prošlo také mnoho zvířátek. Největší množství zvířat v jednom dni bylo ve třídě profesorky Minervy McGonagallové, a to na 60 kousků! Největším zvířetem ve filmu byl hroch. Nejmenším pak stonožka. V kanceláři první náměstkyně ministra kouzel, Dolores Umbridgeové, se nacházelo 40 koťat. Ti se pak předala novým majitelům, kteří nejspíš ani nemají tušení, jaká slavná koťátka dostala. Celkem prý bylo v sériích Harryho Pottera na 250 zvířat – nepočítaje v to hmyz.[/wpcol_3fifth_end]

Tudy se vrátíš na začátek stránky.

 

 

 

Tudy se vrátíš na začátek stránky.

real close up legální fotografie z fotobanky www.pixmac.cz
strašidelné děti straší děti legální fotografie z fotobanky www.pixmac.cz
obrázek jsem nakreslil v roce 1975 legální fotografie z fotobanky www.pixmac.cz
den 31: shromážděte své myšlenky legální fotografie z fotobanky www.pixmac.cz
igreja evangelica desenho legální fotografie z fotobanky www.pixmac.cz

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Anti-Spam Quiz: