Ačkoliv je to již pěkná řádka let, přesto se některé pocity související se školou díky vlastním dětem vracejí, jako by to bylo včera. Mívala jsem dojem, že druhé pololetí školního roku je podstatně delší než první a prázdniny jsou vždy zoufale v nedohlednu. A když se to již zlomilo a konečně přišly, to byla nádhera! Ta éterická úleva, jako kdyby měly mít věčné trvání: školní budova se nejspíš díky jakési časoprostorové chybě nebo škodolibosti černých děr vypařila někam do neznáma a nikdy se už nevrátí zpět. Euforie trvala zhruba do druhé poloviny srpna. Pak se dostavily zvláštní nepochopitelné abstinenční příznaky. Začalo se mi stýskat. Nemá to logiku, ale bylo to pravidlem.

Začátkem školního roku jsme se všichni nacházeli jaksi stále někde v oblacích. I učitelé se tvářili jako přátelé a nikomu se z těch nadmořských výšin nechtělo padat dolů. Řekla bych, že první probrání do reálného vědomí souviselo s mechanickým linkováním okrajů desítek stránek sešitů. Skončila legrace.

Až teprve u své dcery jsem zjistila, že úprava může být rovněž zábava. Za mého dětství měly sešity jednotvárný vzhled a učitelé nebyli přístupní pro jejich obměnu. Dnes je již v obchodech širší nabídka, ale co víc. Proč si neudělat vlastní originální desky, které nikdo jiný nemá a které třeba i ideálně mohou souviset s tématem předmětu? Pokračujte ve čtení zde