Kniha Nemocní u moci: jak nemoci vrcholných politiků “měnily” svět

Co mají společného Winston Churchil, Chamberlain, Roosevelt, Hitler, George W. Bush, Jelcin, Benito Mussolini a mnoho dalších? Na jedné straně to vše byli významní lidé, vysoce postavení politici. Na druhé straně trpěli i různými nemocemi, které značně ovlivňovaly jejich státnické funkce, rozhodování a svým způsobem i nemnohdy osud této planety.

Nahradíme-li slovo „pacienti“ výrazem „voliči“, může tato lékařova modlitba být i modlitbou politikovou, tak dí autor knihy. I politici třímají v rukou lidské životy. Přijímají mnohá rozhodnutí s dalekosáhlým dopadem na životy lidí. Víme to – (často ne-li vždy) ovlivňují život i smrt. Jsou kdesi vysoko nad námi, v jakýchsi vzdálených výšinách, byť díky dvacátému století můžeme často (a u výše jmenovaných určitě) mluvit o tom, že vlastně vzešli „z lidu“. Byli našimi sousedy, dětmi, se kterými jste si hráli na hřišti, a pak dospěli a změnili se.

Patří do jiného světa.

Ale jsou stejně náchylní k nemocem a jejich sebeblýskavější nebo trpný konec je uzavřen smrtí jako u každého člověka.

Autor knihy je britský politik a psychiatr a odhaluje mnoho překvapivého ze soukromí politiků. „Syndrom hybris“ tedy laicky přeloženo je podle něho „zpupnost z povolání“. Mnozí mocní jí trpí. Sveřepě držící se kormidla tají svůj opravdový zdravotní stav. A lžou i jejich lékaři a blízcí. Leč nevyhnutelně zdraví ovlivňuje jejich rozhodování.

Kdyby nebyl vynalezen penicilin, svět by přišel o řadu lidských životů. A možná i o Winstona Churchilla, který dostal lék přímo „z linky“ v roce 1943 na svůj těžký zápal plic.

Ale přežil a „měnil svět“. A pak přišel Pearl Barbor a ona jako ministerský předseda letěl navštívit Spojené státy. Brzy na to dostal infarkt. Že by se léčil a žil střídmě? Kdepak – svěřil se přírodě a neodmítal doutníky a ani alkohol.

Theodor Roosevelt byl také mimořádně činorodý člověk, který však neustále trpěl depresemi. Ty mu způsobovaly záchvaty astmatu a průjmy. Nejtěžší deprese měl, když mu zemřela matka na tyfus a o jedenáct let později jeho manželka. Posiloval, aby lépe zvládal zdravotní stav. A při tréninku boxu přišel o jedno oko, ale veřejnost se to nikdy nedozvěděla. Byl velmi náladový, přesto patřil k těm politikům, kteří prosadili mnoho prospěšných věcí. Získal také Nobelovu cenu míru.

Woodrow Wilson trpěl vysokým krevním tlakem, trpěl předsudky a byl egocentrický. Už během září 1919 ho postihla mozková mrtvice. Osobní lékař a jeho žena o Wilsonově zdravotním stavu lhali. A Wilson svou funkci nepřerušil a ani neodstoupil. Bohužel však se nemohl účastnit mnohých jednání a to mělo právě neblahé důsledky.

Chamberlain nastoupil do svého nejvýznamnějšího úřadu v 68 letech. Lid ho zbožňoval a už po podpisu Mnichovské dohody prohlásil, že byla naprostou porážkou. O dva roky později mu lékaři diagnostikovali rakovinu v pokročilém stadiu. Za pět měsíců na to rezignoval na svůj post a za deset dní na to zemřel.

A tak bychom mohli pokračovat dál. Kniha Nemocní u moci přináší naprosto perfektně zpracované informace o státnících a dalších politicích a přibližuje je tak více normálnímu lidskému světu. Kde také žijí lidé zdraví a nemocní a nesnesitelní či workholici a spousta dalších.

Můžeme se jen domýšlet, jak s Hitlerem manipulovaly jeho nemoci a jeho mužské snížené ego – muže s jedním varletem, který prahnul pouze po masochistickém sexu – a který se jako neurotický psychopat s hraničními sklony k schizofrenii vášnivě vybíjel ve svém politickém postu. Co s ním dělaly všechny ty léky-drogy, obsahující kokain, kodein a další látky… Jak davem cloumající vůdce více propadal do syndromu Parkinsonovy nemoci.

Je jedním z mnoha a mnoho dalších jich vládlo a vládne a trpí vážnými či smrtelnými nemocemi. A jsou to právě jejich zdravotní stavy, o kterých chce lid slyšet, když je jejich vůdce/státník u moci? (Ne)chceme, aby politici měli se všemi svými výhodami ještě tuto lidskou slabost: choroby?

Chybí-li vám dárek k Vánocům, pak je to Nemocní u moci od Davida Owena, nakladatelství Paseka.