Ve stínech za zrcadlem: život Markéty Bednářové s psychózou
Markéta Bednářová, Libuše Horká. Ve stínech za zrcadlem anebo O životě s psychózou. Nakladatelství Triton 2013.
Markéty příběh začal asi rok po ukončení střední školy. Pracovala tehdy v Itálii jako společnice u paní Wagner, inteligentní a vzdělané starší dámy. Paní Wagner mladou dívku učila německy a ona se na oplátku o ni starala. Pak nastal zlom. Nečekaný. Markéta najednou začala řvát nesmyslné věci, obličej měla smrtelně bílý s ohromnými kruhy pod očima a mrtvolným výrazem.
„Začaly mi tepat spánky. Tak hrozně. Tak silně. Ležela jsem na zemi. Nebyla jsem schopná sedět ani stát. Vybavuji si jenom útržky, většinu vzpomínek naštěstí zahaluje milosrdná tma. Měla jsem pocit, že jsen sledována mimozemšťany. Tento dojem se střídal s pocitem hrdosti, že jsem něčeho dosáhla a budu oslavována. Zároveň mě zaplavoval strach o tátu. Nevím, jak bylo možné, že ačkoli jsem se sama nacházela v nebezpečí života, a byla jsem skutečně smyslů zbavená, uvědomovala jsem si a viděla jsem jasně, že i on je na dně svých sil, psychických i fyzických.“ (15)
Proč taková změna? Co se přihodilo, že jinak zdravé ambiciózní děvče se najednou „zbláznilo“? Sedm dní a nocí předtím nejedla a nespala. Mohlo být takové vyčerpání impulsem? Nebo hluboké dávno uložené kořeny psychózy jen čekaly na svou příležitost, aby jí nemoc mohla ochromit?
Markéta byla hospitalizována. Ne jednou. Ataky nemoci se po určitých intervalech znovu vracely. Po „vyléčení“ měla vždy pocit, že není potřeba brát další léky. Hrnula se do víru života, do nových zaměstnání, nových míst, nových zkušeností. Znovu horkokrevná, ambiciózní, chtíc zvládnout maximum možného (a snad i nemožného). Líbilo se jí, když byla zavalena prací a měla určitou odpovědnost. Nejednou své pozice i zneužívala a manipulovala s lidmi. A pak přišel zvrat a lidé v zaměstnání nechápali, jak se z pevné tvrdé ženy v krátké chvilce stala troska.
Zpátky do nemocnice: do míst, které byly utrpením. A později znovu do reálného života: naučit se žít s minulostí. Přijmout sebe jako plnohodnotného člověka, jehož součástí je psychóza.
„Dnes se nebojím o nemoci hovořit. A co je nejdůležitější – vůbec se za ni nestydím. Jsem schopná a ochotná odpovědět na všechny otázky týkající se mé nemoci, jejího průběhu a prožitků s onemocněním spojených. Copak by se někdo styděl za to, že si zlomil nohu? Nebylo by to divné? A není divné stydět se za jakoukoli nemoc? I psychickou?“
Markéta otevřeně mluví o všem: hovoří o kazajkách a klecích na psychiatrickém oddělení; sama si v nich také prožila své.
„Pro personál je až příliš snadné někoho takto zavřít. Nemá s ním pak žádnou práci. Pokud je pacient mimo klec, musí ho sestra hlídat. Musí se mu věnovat. Pro některou je určitě pohodlnější zavřít klec a mít situaci jednodušší. A pacient? Možná že si připadá jako zvíře. Ale co na tom? Zmítá se přece v chapadlech těžké duševní nemoci a je naprosto bezbranný. Existují sice různé techniky, metody, jak s těmito lidmi pracovat, ale personálu je málo. Nejsou finance na specializované terapeuty. Někdy není ani zájem udělat pro pacienty něco navíc.
Jsem však ochotna přiznat, že někdy je použití klece nezbytné. Myslím si, že klec má na psychiatrickém oddělení své opodstatnění. Ovšem právo rozhodnout o jejím použití by mělo příslušet pouze lékařům. K řešení za pomoci klece by se mělo přistupovat jako k poslední možnosti, když selže všechno ostatní. Pamatuji si, jak jsem v té kleci ležela a měla jsem halucinace, že hoří. Propadala jsem šílenému strachu, že všichni před ohněm utečou, na mě zapomenou a já uhořím.“ (21)
Mluví o halucinacích jako o snech, kdy člověk nedokáže rozeznat představy od reality. O životě na uzavřených odděleních. O léčebné síle spánku. O tom, jak už sama pozná, kdy se blíží další útok nemoci. Vypráví o svém dětství, o životě v Itálii, v Praze, o svých zaměstnáních, partnerském vztahu a manželovi. A touze po mateřství, miniinterrupci a snaze získat dítě alespoň do svěřenecké péče.
Každý máme své sny: touhy, které se snažíme uskutečnit. Někdy však naše sebevětší snaha je objektivně nedostatečná k naplnění. Když bylo Markétě 19 let, jistě by ji ani nenapadlo, jak se bude její život v následujících letech odvíjet. Touha stát se maminkou, být úspěšná v práci. Nakonec je ženou v invalidním důchodu, osmkrát hospitalizovanou. A všemu není ještě konec.
Přesto by neměnila. To už by nebyla sama sebou. Život není jen psychóza, ale i to vše ostatní kolem. Zážitky, emoce, přítomnost a budoucnost.
Nečekejte žádný stylisticky vybroušený citově bolestivý román. Markéta píše o svém životě, o nemoci, o zkušenostech s hospitalizací, o návratu do života, o práci, láskách, trápení i radosti přímým nepřikrášleným slohem. A mezitím přicházejí paradoxně silné věty, mající jakousi metafyzickou hloubku. Nejčastěji v okamžicích, kdy Markéta analyzuje svou nemoc: její důvody, sílu přírody a našeho mozku. Máte možnost vnímat psychózu jako něco zcela odlišného: ne nemoc, jež se týká lidí, stereotypně a neprávem zaškatulkovaných jako společnosti „nebezpečných“, nutných doživotně izolovat, ale jako skutečnost, která jiným zpracováním emocí, myšlenek a podvědomí otvírá jakousi třináctou komnatu, k níž ostatní nemáme klíč.
„Netuším proč, ale když se dostaví psychóza v celé své negativní kráse, doprovází ji obrovská bolest hlavy. Nemůžete ji srovnávat s bolestí hlavy, kterou znáte, s bolestí při únavě, v horečce či při migréně. Je to naprosto šílená bolest doprovázená silným tepáním spánků. Už dříve jsem si uvědomila, že tento pocit přichází vždy, když se mi otevírá podvědomí. Najednou znám všechny souvislosti, najednou toho vím příliš mnoho. Potíž je ovšem v tom, že podvědomí obsahuje zážitky, které nejste schopni zpracovat, tedy zatím, v tom daném okamžiku. Může to tak být proto, že ještě ke zpracování nepřišel pravý čas. Dnes vím jistě, že nejvíce člověka unaví, k smrti unaví, psychický zážitek, na který ještě nemá dostatečné zkušenosti, který ještě neumí zpracovat. Po prožitých a na vlastní kůži zažitých ne zrovna příjemných zkušenostech jsem ochotna tvrdit, že silná emoce, která přijde v nepravý čas, dokáže zabít. Příroda je moudrá, velice moudrá, a tohle všechno ví. Proto nám asi zařídila podvědomí, které ty těžko zpracovatelné zážitky pouští do vědomí pomaloučku a ve správnou dobu, kdy jsme schopni je přijmout a vyrovnávat se s jejich tíhou a silou. Připadá mi naprosto úžasné, jak příroda s přesností hodináře odhadne, kdy a co má do vědomí pustit.
Víme toho o sobě mnohem více, než jsme sami sobě ochotni připustit. Podvědomí máme právě proto, abychom se měnili, abychom se vyvíjeli správným směrem.“ (93)
Jsem moc ráda a vděčná Markétě Bednářové za otevřenou zpověď o své nemoci a za vydání této knihy. Je opravdovým příběhem, je o svědectví z léčeben, o průběhu psychózy. Je to kniha pro všechny z nás, kteří za duševně nemocným člověkem vidíme jen tu nemoc: jako by tu nic dalšího neexistovalo. A dovolím si využít podobného srovnání jako Markéta: když si zlomíme nohu – nejsme přeci jen ti se zlomenou nohou! Pořád tu je mnoho dalších životních rolí. Markéta je žena, je redaktorka v regionálním zpravodaji Chráněná práce Dobré místo o. s., je manželka, je…
Kniha je svým způsobem i pomůckou, berličkou pro ty, kteří trpí duševními nemoci – vzpruhou, že nejsou v tom sami. Pořád tu jsou cesty života.
MB
[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words’]
superrodina
Píši do několika médií a chci udělat maximum pro www.superrodina.cz, která by se měla stát jedním z nejčtenějších médií na českém internetu. Věřím, že i mnozí čtenáři se rádi budou spolupodílet na tvorbě tohoto specifického média.
