Řeč těla: nemluvíme jen slovy, ale také gesty, mimikou a emocemi.

Christa M. Heilmann, Řeč těla. Gesta – mimika – emoce. Grada 2013.

Ve své knize Lidská komunikace Paul Watzlawick napsal: Nelze nekomunikovat. I když budeme stát ve skupině mlčky, stejně komunikujeme. Je to naše tělo, náš výraz ve tváři, či emoce. Stačí si jen vybavit, jak sedíme v čekárně u lékaře. Kolem nás se nachází řada neznámých lidí. Sedíme, mlčíme, ale ty lidi začneme pozorovat: jak ony sedí, naklánějí se, jak se tváří. A stejně tak nás pozoruje i jiný pacient. Komunikujeme tělem. A z této „pasti“ není východiska, říká Christa M. Heilmann.

Není to tedy pouze řeč, bez níž by komunikace ve společnosti nebyla možná. Při hovoru s někým také zaujímáme určitý postoj, pohybujeme rukama, očima, měníme výrazy. V zásadě to ale neděláme pro ty druhé, ale pro zjednodušení interpretace toho, co chceme říci. Zkuste si třeba dát ruce za záda a pevně si je stisknout v zápěstí. A nyní odvyprávějte nějakou zajímavou historku z práce. Už to není tak snadné: něco vám k tomu chybí. Jsou to vaše ruce.

Samozřejmě také pro toho druhého je rozhovor „zábavnější“ a srozumitelnější, když můžeme v komunikaci využít těchto dalších typických dispozic. Je tedy zřejmé, že si předáváme více než slova. S mluvčím často sdílíme více: smějeme se, reagujeme mimikou či jinými pohyby. Nejde samozřejmě jen o veselou příhodu. Stejně tak přijímáme a reagujeme na špatnou zprávu: v našem pohledu se zračí pochopení, lítost, smutek…

Je pro nás tedy naprosto přirozené v rámci rozhovoru gestikulovat. Ani novodobé technologie to nemohly změnit. Stačí si jen vybavit člověka, který telefonuje mobilem. Často chodí po prostoru sem a tam, zvedá volnou paži a ukazuje „kamsi“, aniž by to ten druhý viděl.

Tak, jak se druhý pohybuje a tváří při komunikaci, interpretujeme si jeho gesta a mimiku podle zkušenosti. Dovedeme si živě představit, o čem asi hovoří, i když ho neslyšíme. Některé výrazy jsou typické pro povahový rys vyprávějícího, pokud ne, mohou v nás vyvolávat otázky, jestli za tím není něco jiného. A také může snadno dojít k chybnému dekódování.

Příkladem budiž překřížené ruce osoby, sedící na židli. Díváte se na ni a říkáte si: proč tak sedí? Je jí zima? Ohraničuje svůj prostor a chce se vyhnout rozhovoru? Nebo je to jen její zvyk? Napadají vás různé varianty, ale třeba ani jedna z nich není ta pravá.

Komunikaci, jak již bylo naznačeno, provázejí také emoce. Existuje jich celá řada. Základem jsou však čtyři typy: hněv, radost, strach, smutek.

Každý víme, jak vypadá člověk, který je rozzlobený, nešťastný, nebo jen mírně veselý. A na základě těchto zkušeností si dokážeme takové emoce nejen představit, ale i předvést ve výrazu tváře a v gestech.

Nejde tu jen o vymezení naší fyzické schránky, ale každý potřebujeme kolem sebe osobní prostor. Intimní a osobní hranice „učebnicově“ dosahují až do vzdálenosti 120 cm. Každý ho ale vnímáme individuálně a jeho velikost se během komunikace mění. Když hovoří spolu dvě osoby, „vstupují“ si do svých osobních prostorů.

Z osobní zkušenosti jistě známe lidi, kteří se doslova na nás „lepí“ a dotýkají, když nám chtějí něco říci. A my to můžete zcela oprávněně považovat za nežádoucí narušení naší zóny. Někdo naopak dodržuje vzdálenost v rozhovoru až příliš. Navíc když mluví velmi potichu, jsme nuceni se naklánět, soustředit se více na slova, což se projeví i v mimice (nakrčené obočí a čelo apod.). Přibližujeme se k mluvčímu, abychom lépe rozuměli. Mluvčí naopak může ustupovat pomalu od nás dál, vnímá-li naši blízkost jako neadekvátní narušení jeho osobního prostoru. Takto se můžeme přibližovat a vzdalovat tak dlouho, dokud nepřijde nějaká nepřekonatelná překážka (například skříň, zeď). Rozhovor nejspíš nebude pokračovat ani tentokrát uvolněně, neboť sice jsme získali pozici, že  rozumíte slovům, ale druhý je stresovaný naší blízkostí.

Odlišné charakteristiky při komunikaci lze zaznamenat i genderově.

Jaké je typické chování mužů a žen? Ve zjednodušené formě ženy v hovoru nezaujímají dominantní postavení, málo využívají prostor a zrakový kontakt, snadno si nechají skočit do řeči, mluví tišším hlasem apod. Znaků by se samozřejmě našlo více. Jedná se také o sesbíraná data nejčastějších charakteristik, která se však individuálně mohou lišit podle povahy komunikujícího, vlivem výchovy, prostředí… Každá společnost si výchovou předává určité „normy“, jako například, že „Děvčata nesedí s rozkročenýma nohama“, „Kluci nepláčou.“, „Chlapci mohou být občas hluční“. Společnost se ale mění, a to co platilo v době našich prarodičů, dnes už nemusí mít důležitou hodnotu.

Každodenně se účastníme komunikace s lidmi. (I tento příspěvek je jistou formou komunikace mezi mnou a čtenáři, vyvolává ve vás určité reakce a možná je zpětně budete moci reflektovat do komentářů pod příspěvkem). Pokud se chcete hlouběji zabývat řečí těla, pak můžete rovněž zahloubat do nové publikace nakladatelství Grada: Řeč těla z edice psychologie pro každého. Knížka je koncipována jako učebnice vhodná pro studenty psychologie nebo odborníky v komunikaci. Vedle běžných zkušeností se zde setkáte s řadou odborných termínů, členění a několika grafů. Ale také různými cvičeními a pozorováním. Závěr je doplněný seznamem použité literatury.

MB

[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words’]