Co by říkali pušíci na znečištěné ovzduší? Jásali by: lepší vzdoušek si ani nedovedou představit.

Jsou zelení a strašně zapáchají. Na hlavě mají tři tykadla, vypadající spíš jak tři prsty bez nehtů. Z úst se jim line příšerný smrádek, že by to porazilo slona. Nos mají vyboulený a vlasy tvrdé jako dráty. Jsou líní, rádi spí a rádi jedí. Jenže jejich dobrůtky by vám nelahodili. Chutnají jim odpadky všeho druhu, zejména ty notně prohnilé. Mají obrovskou sílu a v zubech rozkoušou i sklo a plech. Kolem nich poletuje hejno much, ty mají rády nemyté smraďochy.

O pušíkách jste již slyšeli: Smradlaví, nemytí Pušíci ze skládky vyrazili k moři. Zábavné čtení pro prvňáčky.

Zábavné čtení však jednou knížkou nekončí. Pušíci jich mají – alespoň prozatím – hned čtyři:

Pušíci jsou tady

Pušíci se stěhují

Pušíci letí do školy

Pušíci v ZOO

Kdybychom udělali interview s pušíky, co by asi řekli?

Redakce: Pušíci, proč jíte odpadky?

Pušíci: Při svatém odpadkovém pytlíku, vždyť je to dobrota!

Redakce: A proč se nemyjete?

Pušíci: U upšoukaného čerta, vždyť to není ani zdravé!

Redakce: Líbilo se vám ve škole?

Pušíci: Při svědivé smradlavé ponožce, jéminkote, to víte, že jo! Nejvíce nám chutnala flétna; mezi zuby dobře křoupala.

Redakce: Co si myslíte o výfukových plynech a toxickém kouři z komína?

Pušíci: U shnilého jablka, lepší vzdoušek si ani nedovedeme představit!

Redakce: Děkuji za rozhovor

„Křehoučká plechovka a hadřík smradlavý, stařičká trepka a umělý chrup, olejík na kolo, vajíčko zkažený, všechno, co necháš mi, zbaštím jak sup!“ pobrukuje si děda pušík. Dřepí před puším doupětem na jablkově zeleném plastovém kyblíku a s chutí okusuje starou podrážku. Žvýká ji jako žvýkačku a dívá se na malé pušíky, jak z kaluže loví tmavohnědé bahýnko.

Ze skládky zavane puší vzdoušek, obloha je šedá jako beton a husté dešťové kapky bubnují na starou vanu u pušího doupěte. Puší babička se vyšourá ven a zívne si. Z pusy jí vyvane takový smrádek, že jím uzemní i tlustou osu.

„Při slizkém bahýnku a oschlém sýru!“ zahaleká děda pušík na malé pušíky, kteří stavějí veliký hrad z bláta. Děda si odplivne kus podrážky. „Když jsem byl tak starý jako vy, hráli jsme si úplně jinak!“

„A jak?“ zeptá se pušíček a připlácne na hrad ještě trochu bahýnka.

„Před 800 lety jsem žil v Africe,“ vypráví děda pušík. „Tam jsme si hráli třeba na vzpírání slonů.“

„Copak je to slon?“zeptá se pušíček.

„Aby vás vzal mrzutej upšoukanej čert! Vy nic nevíte! Slon je přece veliké šedé zvíře,“ řekne děda pušík. „My jsme ho chytili za nohy, a kdo ho nejvíckrát zvedl, vyhrál.“

„Tomu nevěřím,“ říká pušíček.

„Sloni neexistují, to sis zase jen vymyslel.“

„Nebo házení do klokaní kapsy v Austálii,“ rozvášní se děda pušík, „ to byla moje nejoblíbenější hra! Klokani si drželi vaky a my jsme jim do nich házeli prázdné plechovky!“

„Copak je to klokan?“ chce odět druhý pušíček.

„Při mlaskavém ropuším pšouku! Vy snad vážně nemáte ani tušení! Vyletí děda pušík.

„My jsme taky nikdy nebyli v Africe,“ řekne pušíček. „Vždyť jsme ještě nikdy nikam nevyrazili!“

Děda pušík chvíli přemýšlí, polkne zbytek podrážky a pak řekne: „Dávejte pozor, vy dva, mám nápad!“

MB

[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words’]