Máme právo na předsudek? Z čeho pramení nenávist k druhým? Jací jsme my Češi? Odpovědi možná naleznete v nové knize z nakladatelství Dokořán.

Jan Kosek, Právo (n)a  předsudek. Dokořán. 2012.

Každý člověk patří do nějaké skupiny, skrze níž se vyhraňuje k vnějšímu světu. Ztotožňujeme se se svou společností a na ty, kteří se odlišují, hledíme někdy skrze prsty. Sama definice předsudku od G. W. Allporta zní: „Předsudek je odmítavý až nepřátelský postoj vůči člověku, který patří do určité skupiny jen proto, že do této skupiny patří, a má se tudíž za to, že má nežádoucí vlastnosti připisované této skupině.“

Předsudky vznikaly a vznikají právě proto, že lidé jsou rozdílní. Nemůžeme být stejní, i kdybychom se snažili sebevíc. Žádná norma to nemůže zajistit. Rodíme se rozdílní už podle pohlaví, rasy, a se socializací nabalujeme odlišnosti v náboženství, vzdělání, hudbě, v životním postoji, mluvíme různými jazyky apod.

Připojte se k nám na Facebook. Hledáme fanoušky, kteří se nebojí říci svůj názor. Sledujte nové informace, užijte si články a soutěže.

Jan Kosek se dívá z perspektivy vnímání a uplatňování předsudků do hluboké minulosti i nedávné současnosti. Jak byla a je chápána kulturní jinakost? Vzpomeňme jen na pronásledování Židů, které vyvrcholilo holocaustem. Věčně zdůrazňující odpor vůči této skupině také ale vyústil v sebenenávist v jejich řadách. I Židé pociťovali odpor vůči judaismu – bez něho by se nestali terčem pronásledování.

Vše se ale může změnit. Skupina, která je dnes minoritní, může být v budoucnosti značně silná. Příkladem může být například křesťanství. Dříve malá pronásledovaná sekta, dnes jedno z nejsilnějších náboženství.

Současná společnost se však snaží eliminovat jakékoliv pronásledování a diskriminaci různými zákonnými úpravami. Normy nás vlastně učí stavět se proti přirozeným postojům. Nicméně mnohdy naše stereotypy – např. že všichni Italové umí zpívat, všichni Romové kradou, všichni Židé jsou lichváři apod. – jsou nabourávány a přehodnocovány osobní zkušeností.

Když se setkáte se skutečným člověkem z dané skupiny a lépe ho poznáte, nejednou jste nuceni ustoupit z utkvělého postoje. Všechno je relevantní a nelze generalizovat na celou skupinu. Právě takové lhostejné přesouvání vlastností, zřejměji vyděluje a odlišuje danou skupinu od nás. Ale i my jako celek v očích těch druhých zosobňujeme nějaké „stereotypní“ vlastnosti. Víme, jaké jsou?

V souvislosti s Koskovou knížkou každého jistě napadne jistá sebereflexe: stejně tak, jak nahlížíme na jiné, jak je vydělujeme jako ty od nás odlišné, pochopitelně ti druzí mají stejná “práva” a  možnosti pohlížet podobnou mírou na nás. Tohle nejsou skutečnosti, vypovídající o každém jednotlivci v dané skupině, ale generalizování; zjednodušování si pestrosti a různorodosti každého jednotlivce na nějaký hypotetický celek.

O sobě jsme s hrdostí v minulosti říkali: „Zlaté české ručičky“ a „jsme národem Jana Husa, Jana Žižky, Tomáše G. Masaryka…“, „co Čech, to muzikant“, ale po revoluci české nápisy v rakouských obchodech a na toaletách o tom, abychom nekradli a udržovali čistotu, svědčili o něčem jiném.

Ale vraťme se k publikaci, která je skutečně výborným náhledem na kulturní a historické kořeny předsudků naší západní civilizace a nutí nás v mnohém k přemýšlení. Od římské doby, přes osvícenství, silný národní partikularismus 19. století, zrození sionismu, světové války a holocaust. Historie nás varovala a (ne)ponaučila, kam mohou vést předsudky. J. G. Herder chtěl ukázat kulturní osobitost každého národa a jeho apel postupně zdegeneroval a skončil plynovými komorami.

Je potřeba rozlišovat mezi stereotypem, předsudkem a vlastním postojem. Někdy je rozdíl mlhavý, nicméně právě svými postoji vyjadřujeme sami sebe. „V návaznosti na Burka, Herdera, Ortegu y Gasset a Gadamera práce přichází se zdrženlivou obhajobou stereotypů a předsudků, nahlížených jako integrální součást našeho já a našeho my,“ říká v závěru Kosek.

Je naivní – a bylo už v osvícenské ideologii naivní – myslet si, že jednou předsudky s vyšším vzděláním vymizí. Regulace však je možná v chování člověka i ve skrze práva.

Právní ochrana menšin se objevuje už ve středověku a moderní státy stavěly své ústavy na lidských právech. „Nikdo už nesmí být diskriminován pro svou rasu, náboženské přesvědčení, sexuální orientaci atd. Současně ovšem právní stát garantuje menšinám právo na odlišnost. V této souvislosti se vnucuje otázka, kam až tato odlišnost může sahat, zda např. demokracie „unese“ popírání demokracie.“

Má vůbec legislativa schopnost změnit lidské myšlení? Může legislativa ve svém důsledku zmírnit některé rasové či náboženské předsudky?

V knize naleznete odkaz antického Říma, rozdíl mezi francouzskou „civilisation“ a německým „Kultur“, vnímání vlivu „bílé rasy“, německý nacionalismus, názory Emila Durkheima, Hannah Arendtové, Theodora Herzla, J. J. Rousseaua, přečtete si o „ostudných zákonech“, které například legalizovali otroctví atp.

Knihu vřele doporučuji nejen studentům humanitních oborů, ale každému člověku, neboť všichni bezesporu „trpíme“ předsudky.