Poprvé česky vycházejí okouzlující paměti autora nesmrtelných Tří mužů ve člunu Jeroma Klapky Jeroma ČAS MÉHO ŽIVOTA

Březen 11, 2017 in Knihy, Tiskové zprávy

Share
K letošnímu 90. výročí úmrtí klasika britské humoristické prózy vydává Vyšehrad

Čas meho života - obálka

Kdyby se uspořádala anketa o nejčtenějších a nejslavnějších humoristických knihách západního světa, dozajista by obsadilo jedno z předních míst dílo Tři muži ve člunu (o psu nemluvě). Pro českého čtenáře je představa britské humoristické prózy přelomu 19. a 20. století spojena automaticky s jeho autorem Jeromem Klapkou Jeromem.

Co však víme o osobnosti, životě a době umělce, který nás líčením potrhlého říčního výletu dodnes přivádí k záchvatům smíchu?

„Pokud si představu­jete, že se Jerome narodil do středostavovské rodiny, napsal Tři muže ve člunu, zbohatl, nabyl slávy a potom umřel, čeká vás jízda, po níž budete opravdu koukat,“ píše v předmluvě k Jeromově autobiografii ČAS MÉHO ŽIVOTA současný britský spisovatel Joseph Connolly.

Memoáry s bohatou obrazovou přílohou vydává k 90. výročí autorova úmrtí Vyšehrad. Kniha v překladu Milana Žáčka vychází poprvé česky 16. března 2017 v rámci Velkého knižního čtvrtka.

 

Spisovatele Jeroma Klapku Jeroma dopalovalo, když bylo na obálkách a na titulních stránkách každé jeho následující knihy uvedeno „Od autora Tří mužů ve člunu“, jak sám píše v autobiografii Čas mého života. Faktem je, že žádné z jeho dalších děl (napsal 49 knižních titulů a divadelních her) v popularitě nepřekonalo zmíněný bestseller. Tři muži ve člunu vycházejí opakovaně i po 127 letech od prvního anglického vydání (1889), u nás byli přeloženi už několikrát, jako první je převedl do češtiny někdejší soudce a pozdější protektorátní prezident Emil Hácha s bratrem Theodorem. Naposledy u nás vyšli vloni v nakladatelství Fortuna Libri, v překladu J. Z. Nováka, jehož překlad u nás patří k nejčtenějším (vynikající je také často opomíjený překlad Vladimíra Henzla).

Autobiografii Čas mého života vydal Jerome K. Jerome v roce 1926, pouhý rok před smrtí, kdy už se potýkal se zdravotními problémy. Svým typickým duchaplným, výstižným stylem a zároveň bez servítků se v ní vrací do krásných i krušných časů svého dětství a dospívání, k rodičům a smutku z jejich ztráty. Vzpomínky na chudobu a výchovu ve viktoriánské Anglii a v poměrně vypjatém náboženském duchu střídají historky o prvních krocích ke spisovatelské slávě, následných úspěších i potížích s kritikou, divadlem a tehdejšími nepříliš přívětivými zákonitostmi nakladatelského světa. Komentářům neujdou ani autorovi slavní kolegové, Amerika a cesty po Evropě, které si mohl dovolit, když konečně prorazil, a které ho poté inspirovaly k dalším dílům. Dozvíte se, jak přišel k tak zvláštnímu jménu, rovněž skutečnou totožnost George a Harrise ze Tří mužů ze člunu, o Jeromových velmi ctižádostivých cílech (téměř do jednoho naplněných), o značných zkouškách, přičemž každá taková epizoda je samostatná, čtivá, prostoupená suchým anglickým humorem. Možná se budete při tom všem ptát, zda byl Jerome šťastný člověk. Patrně byl, v tom každodenním smyslu slova, až do první světové války (během níž, už po padesátce, Jerome naprosto mimořádným způsobem sloužil své vlasti, jak detailně a nezapomenu­telně popisuje v předposlední kapitole). Nicméně děsivé věci, kterých byl svědkem, a jeho vlastní stále problematičtější zdravotní stav ho změnily a přivedly k větší příkrosti v postojích, než by se zdálo možné u autora Tří mužů ve člunu. V autobiografii nalezneme také upřímně vážné poznámky k tématům, jako je krutost vůči zvířatům, rasismus a hrůzy války. V závěrečné kapitole Jerome analyzuje svůj vztah k Bohu a křesťanské výchově.

Čas mého života vychází v překladu Milana Žáčka, který převedl do češtiny také Jeromův román Oni a já (Vyšehrad 2016) a výbor z drobných próz O psech, zlodějích, strážníkovi a jiná vyprávění (Vyšehrad 2015).

Jerome Klapka Jerome: Čas mého života (anotace)

Celý svět zná anglického spisovatele nezvyklého jména Jeroma Klapku Jeroma především jako autora Tří mužů ve člunu, o psu nemluvě a Tří mužů na toulkách. Co však víme o osobnosti, životě a době umělce, který nás svým laskavým humorem dodnes okouzluje?

Autobiografii Čas mého života vydal Jerome K. Jerome v roce 1926, pouhý rok před smrtí. Na pozadí osobních zážitků v nich doznívá viktoriánská doba, jež pomalu vplývá do moderního věku s převratnými vynálezy, ale i s koncem poklidných časů a idylického, mnohde venkovského Londýna. Čtenáři se otevírá možnost poznat zajímavé osobnosti tehdejší kultury prostřednictvím divadel, kaváren, redakcí a společenského života. Pobavit se líčením autorových cest v cizině a podivuhodných příhod, ocenit jeho vtipné glosování povah lidských i zvířecích a nejrůznějších událostí, jež ve zkratce charakterizují svoji dobu.

Ze vzpomínek na nás promlouvá pozoruhodný člověk, který citlivě a s nadhledem vnímá i odvrácenou stránku lidského života.

Z anglického originálu My Life and Times přeložil Milan Žáček 

Ukázka z knihy, str. 82

 

5. kapitola

Kola změny

 

Když jsem byl malý, odjížděl od starého hostince u Minories každé ráno (kromě neděle) dostavník. Ne ten nablýskaný dopravní prostře­dek z kolorovaných reprodukcí, se skotačícími koňmi, dobrosrdečným kočím a vyparáděným průvodčím, nýbrž těžký a těžkopádný vůz tažený dvěma páry šourajících se koní různých velikostí, řízený revma­tickým starým mrzoutem, kterému se muselo pomoci na kozlík a pak se mu ještě musel podat bič. Dostavník projížděl Ongarem a Eppin­gem, ale už si nevzpomínám, kde byl cíl jeho cesty. Železnice do řady menších městeček v okolí Londýna ještě nepronikla a podobné his­torické přežitky se každé ráno vydávaly i od jiných starobylých uby­tovacích zařízení. Všude byly běžné dvoukolové vozy, jež spojovaly Londýn s místy, která jsou dnes jeho bližšími předměstími, ale která tehdy byla odlehlými vesnicemi. Řada kolesek vždy stála uprostřed Whitechapel Road naproti kostelu Panny Marie. Byly kryté stříškou, po obou stranách měly lavice pro cestující a vzadu okénko. Pro lidi, kteří měli naspěch a mohli si dovolit jízdné, byly stále k dispozici poš­tovní vozy s postilióny v cylindrech a koňmi, kteří se zvonci na krku se tryskem hnali po dlažebních kostkách. Úctyhodní občané – zvláště hostinští – mívali jednonápravové kočáry zvané gig, elegantní postarší dámy se do města na návštěvy k bankéřům nebo právníkům vozily vlastními vypasenými poníky.

Bicykl se na scéně ještě neobjevil, ačkoliv téměř každé odpoledne se po Mare Street v Hackney jakýsi starý podivín projížděl na trojkolce vlastní výroby.

Za deště si nad hlavou jednou rukou držel deštník a druhou řídil. Byla to poměrně proslulá figurka a lidé si uměli počkat, až kolem nich opět projede. První kola měla přezdívku „kostitřas“. Přední kolo mělo v průměru 130 až 150 centimetrů a k miniatur­nímu zadnímu kolu bylo připojeno pomocí zahnuté ocelové trubky připomínající otazník. Jezdci se museli rekrutovat z řad šikovných a odvážných mladých mužů, jinak je nečekalo nic hezkého. Nosili přiléhavé pumpky a sáčka po pás. Uznávám, že moderní mladík na svém umaštěném „žihadle“ a s vycpanými nohavicemi, vybouleným pršipláštěm, koženou čapkou a brýlemi jezdí dál a rychleji, ale jeho štíhlý dědeček, vypínající se nad ostatními dopravními prostředky na nablýskaném kostitřasu vypadal v očích bohů a dívek přece jen udatněji.

Velociped se stejně velkými koly, zvaný též bezpečnostní bicykl, jako první v Londýně řídil můj synovec Frank Shorland. Na jeho vynalezení si činil nárok chlapík jménem Lawson. Pomáhal s roz­vojem nových firem a nakonec se odstěhoval do Devonshiru. Byl to opravdu velmi sympatický chlapík. Jen mu nepřálo štěstí. Byl to on, kdo prorokoval nástup automobilů a kdo v roce 1896 zorganizoval první divokou jízdu od hotelu Metropole do Brightonu. Mladý Frank byl známý jako amatérský závodník. V kolo uvěřil, jen co ho spatřil, a dohodl se, že při příštím závodě na něm pojede. Diváci u trati si z něj nemilosrdně utahovali. Jeho soupeři na svých vysokých a ladných kostitřasech na něj shlíželi s nechápavým úžasem. Ale s přehledem je porazil a toho dne vyšly kostitřasy z módy.

Nástup bezpečnostního bicyklu dopomohl cyklistice získat všeobecnou oblíbenost. Do té doby si jí užívali pouze mladí muži. Pama­tuji se na trpkou polemiku, která se strhla ohledně otázky: „Měla by na kole jezdit dáma?“ Nikoho zatím nenapadlo snížit horní tyč rámu a v důsledku toho musely dámy jezdit v nadýchaných kalhotách, a vypadaly v nich velmi půvabně, tedy těch několik málo, které se tak jezdit odvážily. Za oněch časů se totiž ženská noha vnímala jako sou­část těla známá pouze jí a Bohu. „Líbilo by se vám, kdyby vaše sestra ukazovala nohy? Ano, nebo ne?“ znělo zaklínadlo, které mělo utišit každou vaši případnou námitku. Předtím se říkalo: „Měla by skutečná dáma jezdit na omnibusu?“ nebo „Měla by ctnostná žena jezdit sama v hansomu?“ Zdálo se, že ženská otázka s námi bude neustále. Maji­telka hotýlku na Ripley Road, v němž se často ubytovávali cyklisté, dokonce zašla tak daleko, že odmítala obsloužit každého jezdce, který se při bližším ohledání ukázal být ženského pohlaví, a policejní soudci v Surrey stáli na její straně. Tito lidé zastávali názor, že slušně vychovaná žena nebude chtít – ba co víc, nebude moci – nosit cyklistické kalhoty, či „dámské pumpky“ jak se jim tehdy také říkalo, a že v důsledku toho každá žena, která si takové pumpky obléká, musí být špatná občanka – v právnické mluvě prostopášná osoba – a hostinská nemá za povinnost obsluhovat „prostopášné osoby“. Ukázalo se, že toto rozhodnutí bylo pro cyklistiku hotovým požehnáním. Přiměla cyklisty přemýšlet. Jednoho mladého geniálního mechanika napadlo snížit horní tyč. A Leamingtonem se potom na bicyklu v slušné sukni proháněla i biskupova manželka.

Z jízdy na kole se stala velká móda. V Battersea Parku byl každé dopoledne mezi jedenáctou a třináctou hodinou vidět výkvět anglické mládeže, jak důstojně jezdí po půlmílové trase mezi Temží a stánkem s občerstvením. Toto však byli experti – již hotoví jezdci. Hraběnky v letech, potící se panstvo, stále v oné rané roztřesené fázi, se srdnatě potýkali se zákony rovnováhy na stinných bočních stezkách; v občas­ném defétismu se pak vrhali kolem krku urostlým mladým lotrům, kteří si přicházeli na své coby cyklističtí instruktoři: „Zaručujeme, že po dvanácti lekcích z vás budou zdatní jezdci.“ Zasvěcenci by poznali kabinetní ministry nebo dcery spousty hrabat, jak sedí na štěrku, chabě se usmívají a mnou si hlavu. Na ztichlé cesty a boční ulice jste se vydávali s rizikem, že můžete dojít tělesné újmy. Zdálo se, jako by se jezdit na kole učili všichni lidé na světě; když zahlédli vystraše­ného chodce, jako by je nějaká neodolatelná magnetická síla přinu­tila vyhnout se všem ostatním nástrahám a zamířili přímo k němu. Je známo, že v dnešní době se lidstvo učí jízdě na kole ve věku, kdy je svalstvo ještě pružné a člověka tak neparalyzuje strach z pádu. Přesto občas, hlavně časně zrána, narazíte na ony všudypřítomné malé chlapce, kteří se po nevyzpytatelné trase pohybují na kole, které jim je až příliš velké a které si, jak se lze domnívat, bez dovolení vypůj­čili od nějakého dosud spícího příbuzného. Při každém sešlápnutí pedálů jim povyskočí a poklesne celé tělo. Působí dojmem, jako by zdolávali nějaké sisyfovské schodiště. Víte, že se jim jakýmsi zázra­kem úplně na poslední chvíli podaří vybrat zatáčku, mihnou se jen o vlásek kolem staré dámy s novinami, jen tak tak že nepřejedou psa a nakonec zmizí za rohem. Prozřetelnost je mládí nápomocna. K lidem středního věku umí být pěkně škodolibá. Bicykl přepadl mou generaci zcela nepřipravenou.

Anglický spisovatel Jerome Klapka Jerome (2. května 1859, Walsall, Staffordshire – 14. června 1927, Northampton) je autorem 49 knižních titulů

JKJ s teriérem Jimem někdy koncem 90. let 19. stola divadelních her. Vyrůstal v chudých poměrech spolu se dvěma staršími sestrami a bratrem, který brzy zemřel. V patnácti letech ztratil otce, musel zanechat studií na střední škole a začít se o sebe starat sám. Uchytil se jako dělník na železnici, pracoval jako učitel, balič a ochotnický herec. Posléze začal psát pro noviny články, eseje a humoristické povídky. Skutečný úspěch mu přinesla až jeho nejznámější díla Tři muži ve člunu, o psu nemluvě a Tři muži na toulkách, která svým humorem a vypravěčským stylem oslovují další a další čtenářské generace.

Tisková zpráva

Nejnovější příspěvky na webu:

Běh – nastartuje tělo a zklidní mysl

Běh - nastartuje tělo a zklidní mysl

26. Březen 2017

Běh je přirozenou součástí našeho života, stejně jako chození. Je důležité přestat řešit techniku, jak při něm ukládat nohy či ruce. Je potřeba se jednoduše rozběhnout, pravidelně dýchat a vychutnávat si pocit volnosti, ze kterého plyne řada výhod pro naše tělo. Jedním z nejdůležitějších důvodů, proč se pravidelně věnovat běhu, je fakt, že posiluje imunitní systém a činí tak organismus odolnějším vůči infekcím. Podle studie, kterou vypracovala Univerzita v Severní Karolíně v USA, jsou lidé, kteří běhají alespoň patnáct minut denně, a to minimálně pětkrát týdně, o polovinu méně nemocní než lidé, kteří vůbec neběhají. Běh je také ideálním pomocníkem při

Li Č-Čchang: Sedni si a nedělej NIC

Li Č-Čchang: Sedni si a nedělej NIC

26. Březen 2017

Aneb „pij čaj a vyčkávej“ – v mysli mi uvízla tato slova z citace v knize.  Budu si je asi navždy pamatovat a od té doby si při šálku čaje vzpomenu a alespoň si plně uvědomím, KDY a JAK čaj piju. Ostatní z knihy už je práce na sedm dní a na trochu víc sebekázně. Ale stojí to za to. Pít čaj a vyčkávat. Umíte si představit tento stav? Aktivní odpočinek mysli i ducha, o těle nemluvě? Jestli ano, byť jen letmo, jistě už jen při té představě cítíte na těle i na duchu obrovskou úlevu. Energii, která se zdánlivě vlévá do těla odnikud

27.3.-.2.4.2017: Týden spravedlnosti

27.3.-.2.4.2017: Týden spravedlnosti

26. Březen 2017

Spravedlnost přinese hmatatelné výsledky. Považovala bych tento týden za jeden z těch, kdy se člověku výrazně uleví. Nebo přitíží, to záleží na tom, jaký Damoklův meč nad ním zrovna visí. V čele stojí Spravedlnost a Soud a punc spravedlivého zacházení dodává i 6 mincí. A protože je celý výklad zakončen také spravedlivým a moudrým Veleknězem,  skoro se mi chce říct jen – vyčkejte věcí příštích, tady není třeba žádný komentář. Podíváme se ale, co je mezi tím vším. Vytáhněme si z toho pro sebe to nejlepší. Vezmu-li to hned zkraje, tak se na tento týden mohou těšit všichni, kdož dobře zaseli. Ukončení cyklu, odvaha, plné

Vyrábět si vlastní kosmetiku je jako vaření

Vyrábět si vlastní kosmetiku je jako vaření

23. Březen 2017

Buďte mazaní i mazané jako lišky a naučte se na kurzu vyrábět domácí přírodní kosmetiku. S Liškou Mazanou je to snadné jako uvařit si… stačí znát pár jednoduchých rad, mít kvalitní ingredience a užívat si to.Petra Seidlová a Tereza Máčelová, čili Lišky Mazané, ukážou, jak na to Kurzy domácí přírodní kosmetiky jsou pro začátečníky i pro pokročilé, kteří mají chuť se dozvědět víc, vyzkoušet si nové ingredience, sdílet svoje zkušenosti a strávit čas s lidmi se stejným zájmem. Na kurzech se naučíte vyrábět kosmetiku vlastnoručně. Zvolíte si složení, vyhovující právě vaší pleti, poznáte lépe svoje tělo, vyhnete se alergenům nebo si vyrobíte čistě veganskou kosmetiku. Můžete experimentovat

Zanech komentář

Anti-Spam Quiz: