Share

Potřebuji lásku

Vše odstartovala kniha Potřebuji tvou lásku – je to pravda? Tato kniha mne tak intenzivně oslovila a donutila vyhledat českou koučku v této oblasti, mimochodem autorku předmluvy ke knize. The Work (Práce), metoda dotazování a analyzování myšlenek mi totiž na jednu stranu přišla neskutečně postavená na hlavu a rozčilovala mne. Na druhou stranu je tak drsná a k jádru věci jdoucí, že jsem v ní cítila jakýsi ukrytý potenciál, a tím mě lákala.

Nemohla jsem ji vystát? Pak jsem pochopila proč…

Pokud si tuto knihu od Byron Katie a Michael Katz přečtete, získáte celkem ucelený pohled na to, oč tu vlastně jde. Jakákoliv naše myšlenka silně ovlivňuje náladu. Což pro mě byl zpětným pohledem ten nejpřesvědčivějšjí důkaz – ovšem také nejsmutnější, protože když si uvědomíte, jak moc vám myšlenky ovlivňují náladu a chování k druhým, nejlépe pak těm, kteří nemají s „viníkem“ vašich myšlenek co do činění, je to tristní a dost bolestivá sebereflexe. Jakákoliv naše myšlenka nemusí být pravda! Jak revoluční!

A skrze tuto myšlenku se dostaneme k vlastním emocím a k tomu, co pravdou je. Jednoduché? Ne tak docela…

Co se mi zprvu zdálo nepříjemné, dráždivé, rozčilující, to se postupně vyjasňovalo a stejně tak to může mít více čtenářů – čím více přeskočíte s touto knihou kamenů, čím hlouběji se do ní začtete a překonáte prvotní odpor, tím více zjistíte, že je obyčejně LOGICKÁ. A že to, co vás na ní rozčilovalo, jsou vaše bolestivá místa, která si často ani neuvědomujete.

Přiznám se, že nejvíce mne tu bolely pasáže o obětech týrání, psychického i fyzického. Nepříjemná byla také pasáž o tom, že by člověk dokázal žít dál i po nějaké zásadní životní ztrátě. Až s Lucií Carthy (v knize v předmluvě ještě jako Nováková, zatím jediná certifikovaná koučka této metody u nás) jsem si uvědomila, že to není o tom, abych se na to těšila – a propadala pocitu viny, že si to vše přivolávám, ale abych to přijala jako jednu z možností. Či ještě lépe, aby si člověk lépe skrze tyto někdy do extrému vyvedené příklady v knize, uvědomil, že jeho vlastní síla není ve vnějším světě a v chování či jednání druhých, ale v něm samotném. A faktem je také to, že ten, kdo má potřebu uzurpovat a týrat druhé, ve skutečnosti ve své duši trpí mnohem víc než ten, kdo je obětí. Oběť má vždycky po více či méně dlouhé cestě možnost ze situace odejít. Jenže, musí předtím najít sama sebe.

SOUHLASÍM s tím, že je to metoda vhodná pro člověka, který chce pomoci. Který už se staví na kolena a ví, že chce dál žít. Že chce opustit nefunkční vzorce myšlení. Není to metoda pro toho, kdo z různých příčin chce zůstat v roli oběti.

Možná jsem ve chvílích, kdy jsem knihu četla a znechuceně ji odkládala, byla tou, která chtěla zůstat obětí, protože to bylo pohodlnější…

Zcela jistě jsem ale ve chvílích, kdy jsem knihu opět vzala do ruky a pak si nakonec napsala o kontakt na paní Lucii, byla tou, která už obětí být nechtěla.

The Work v praxi bolí při, a bolí po…

V knize najdete i vzor pracovního listu a terapie. Zkuste si ji. Zkuste si k sobě být upřímní. Na druhou stranu, když to absolvujete osobně, je to ale mnohem větší nálož, protože nemáte možnost utéct. V mém případě šlo o kontakt přes skype. A najednou jdou ven i nejtemnější myšlenky. Bylo to úlevné, náhle jsem mohla přiznat i to, co jsem se styděla přiznat sama před sebou. A uviděla jsem sebe samu ve zcela novém světle. Nejlépe bych to přirovnala k pocitu, v jakém jsem se viděla jako dítě. S intenzivním prožíváním přítomnosti, s radostí do nového dne. S vyřešenou minulostí a s nadějí do budoucna.

ALE… Velké ale bylo tělo. Nějakým způsobem všechny ty problémy na mne seděly s větším důrazem, než je zdrávo a po každé takové terapii přišly různé stěhovavé bolesti. Záda… hlava… viróza se všemi následnými komplikacemi, různé záhadné příznaky čehosi. Ono nejspíš když sejmete z duše trápení, má konečně šanci opustit i tělo. A to, co někde v nitru bublalo a nemohlo ven, šlo ven.  Logicky. Jako stejně logicky dojdete k závěru, že život je ve své podstatě JEDNODUCHÝ.

Otázky v metodě The Work nejsou složité. Jsou právě úplně jednoduché. A když si osvojíte byť jen tu obyčejnou jednu otázku „Je to pravda?“ a tou hned zanalyzujete každou stresující myšlenku, velice své duši odlehčíte. Ano, The Work je práce na celý život, je to styl myšlení, je to neustálé odlupování stresujících myšlenek a jejich řádné logické a cílené řešení.

Tak nějak jsme se to měli naučit už od dětství, nemyslíte?

O autorce

Byron Katie je americká lektorka, spisovatelka, která prezentuje ve svých dílech a seminářích svůj vlastní postup ke zlepšení života nazývaného „The Work“ (Práce), nebo také „metoda dotazování“. Své poznatky upevnila a rozšířila při práci s lidmi s poruchami příjmu potravy, ve věznicích nebo v nemocnicích či v útulcích pro oběti domácího násilí. Ve zkratce je její Práce zodpovězení si čtyř jednoduchých otázek ve smyslu Je pravda to, co si myslím, vím určitě, že to JE pravda? Jak se cítím, když myslím na své domněnky a jak s nimi mohu pracovat dál… Našla tak základ ke všem svým knihám a ten postupně rozvíjela. Žije v Texasu a více informací o ní najdete na www.thework.com

Český koučink The Work: http://coachingbylucie.blog.cz/

Odkaz na skype HELP linku:   http://www.instituteforthework.com/itw/content/helpline

Vydalo nakladatelství Synergie Publishing SE, 2016, www.synergiepublising.com

Renata Petříčková

Nejnovější příspěvky na webu:

Will Bowen: Svět bez stížností

Will Bowen: Svět bez stížností

7. Prosinec 2017

Náramek, který vám umožní uvědomit si, v jakých chvílích si nejvíce stěžujete a propadáte skepsi. Vzteku, sebelítosti a zmaru. Ach, kolik bych toho mohla vymyslet… Ale kdy je stížnost konstruktivní? Když je jen zbytečným rozmazáváním zveličovaného problému nebo snahou vzbudit v druhých lidech soucit, zájem, pozornost nebo zisk? Prostě nějaký ten podlý benefit, za který by se nemusel stydět lecjaký profesionální energetický upír? Tak šup s tím náramkem na ruku a pokaždé, když se u něčeho podobného přistihnete, přendejte náramek z jedné ruky na druhou. Ano, záměr autora bylo utvořit 21 denní výzvu, protože to je právě ten čas, po kterém s novými zvyky přicházíme k většímu

Benjamin Kuras: Pohřbívání svobody

Benjamin Kuras: Pohřbívání svobody

7. Prosinec 2017

  Lze jen těžko tuto knihu shrnout do jedné věty. Benjamin Kuras prostě píše nezaměnitelně. Důrazná fakta, statistiky, píle a pečlivost prosakující z každé věty a notně odlehčeno černým humorem, vtipem vzletným i vtipem pod kůži jdoucím, to záleží už na každém čtenáři. Jestli jeho knihy znáte, tak tohle je prosím další skvost a víc už vám k tomu říkat nemusím. Pokud neznáte, začněte klidně touhle, je totiž možná ještě v porovnání s ostatními, nejméně zatížená tíživými fakty o stavu dnešní civilizace. Či spíše, je více povznesena černým humorem a faktem, že my možná odsud zcela logicky zmizíme, protože „osli pošli“…, po nás tu zbydou švábi,

Eva Hölzelová: Arina

Eva Hölzelová: Arina

19. Listopad 2017

Je to pohádka? Nebo mýtický příběh? V roli čtenáře budete často tápat, až se nakonec rozhodnete tuhle věc neřešit a ponoříte se do svěžího příběhu odloženého znetvořeného chlapečka Adama, který vyrostl u lesních žen, moudrých a spravedlivých. Převzal od nich jejich moudrost, a přidal mužnou odvahu. Jednoho se musel vydat do světa, protože tak už to bývá. Aby nebyl sám, přidala se k němu i moudrá, lehce svérázná a někdy i prostořeká vlčice Arina. Lidské království ovládla pavoučí královna Arachnita a nepěknou kletbu uvrhla na členy královské rodiny. Dalo by se říct, že jedna pohroma stíhá další a ani s příchodem Adama to není

Lenka Sobotová: Suchý konce

Lenka Sobotová: Suchý konce

19. Listopad 2017

Duševní samomluvy a suchý konce. Někdy máme chuť se začíst do něčeho, co je obyčejné i neobyčejné, zároveň tím, jak to proniká do nitra duše, jak nás to osvobozuje od vlastních myšlenek, protože zjistíme, že jiní lidé mají někdy v hlavě úplně to samé. „Všechno je na korbě, náklaďák naložený do výšky vypadá jako nějaký pojízdný strašidelný hrad z pouti. Druhé auto řízené pobočníkem a naložené sutí včetně dubových parket už odjelo ke sběrnému dvoru.  „A co vy? Přece vás tu nenecháme…“ zarazí se šéf při pohledu na paní domu, bezprizornou postavu s kabelkou přitisknutou k hrudi, nerozhodně stojící na verandě, kterou profukuje vítr, až to