Share

Ukulele JamPamatujete si dobu kolem roku 1992? U nás celkem fajn, frčela zlatá devadesátá taneční léta a jen z dálky k nám doléhalo cosi o konfliktu v bývalé Jugoslávii. Tak se nyní zkusme podívat přímo do centra dění. Za patnáctiletým Mikim, který se zrovna se svými rodiči přistěhoval do uprchlického komplexu v bývalém rekreačním středisku. Přišel o domov, jeho bratr je nezvěstný a řešit musí třeba takové banality, jako je přestup na jinou školu. A taky to, že nemá žádnou žákovskou, učebnice, doklady – všechno zůstalo ve vybombardovaném domově.

Autor Alen Meškovič výtečně probral příběh do detailů. Třeba právě ty školní problémy, absence základních věcí je to, co zbystří čtenářovu pozornost. To je totiž něco, co si v obyčejném světě neumíme představit. Ale pokud přijde válka, je to přesně takhle. Atmosféra příběhu je odlehčená, dás se říci, že je to tak trochu humor, trochu chuť do života a jen tu a tam nás přimáčkne vědomí války a to ani ne tak přítomnými událostmi, které se stále tak nějak otírají o všední dny, ale spíše tím nastavením rodičů, domova, bytí, sociálního dna, na které se uprchlíci šmahem a bez viny dostávají.

Ale pojďme žít, v pubertě nikdo nepomýšlí na konec

Do klubu Ukulele se stahuje omladina. Devadesátá léta byla někde ve znamení svobody, i když na bosensko-srbských hranicích plálo válečné peklo. Nesmyslné. Podivné. A snad právě v té divné upnuté době, kdy dospělí přicházeli o iluze a budoucnost, měli jakousi vizi dění příštího děti, mládež. Jako kdyby jen oni cítili tu vůni budoucnosti, kterou si ale budou muset v jejich případě tvrdě zasloužit. V příběhu procházíme několika léty dospívání s Mikim, díky jehož živočišné preferenci hudby, jamování, kamarádů, party, pak i holek a opíjení, se vzneseme nad válečnou nevraživost, více se opřeme do hotelových komplexů, které jen jedním drápkem zachytávají děj se svými vnadnými turistkami a opalovacími krémy.

Miki a jeho chuť žít

Budete rozčarováni, rozhořčeni i potěšeni Mikiho puberťáckou naivitou, vývojem jeho duše. Během let, které s ním strávíme, se dostaneme do jeho duše. Do názorů, jeho chuti, jeho zklamání, která z něj dělala snad silnějšího člověka? Nevíme… děj skončil ve chvíli, kdy si autor patrně našlápl na další díl!

Husí kůži nahánějící je pro Evropana blízkost této války, a snad i názorové a nesmyslné podobenství s tím, co se v podobných krajích děje i dnes. Jak blízko a zároveň jak daleko…

Pojďme se začíst….

Seděli jsme kolem ohně, obličeji obrácení k sobě. Mezi námi zase praskal oheň a z ruky do ruky putovala lahev levného, kyselého červeného vína. Ve tmě za mými zády ležel Samirův magnetofon Philips. Hrál stereo a byl dvakrát těžší než ten můj. Na rozdíl od mého japonského mono ubožáka, kterého bylo na balkoně slyšet jen stěží, dokázal tenhle přivádět k šílenství sousedy naproti, nahoře i dole.

Vedle Samira seděl Damir a kousek dál vedle nich Amar s Ismarem. Pozval jsem i Vlada a Robiho, kteří pocházeli z oblasti Vukovar. Vladova tátu popravili jako civilistu už na začátku války. Robiho táta byl nadporučík v chorvatské armádě a pořád pobýval někde na slavonských bojištích. Oficiálně v těch oblastech panovalo příměří, ale stejně bylo na okně recepce občas přilepené partě: „V hlubokém zármutku a bolesti oznamujeme, že…“

Amar s Elvisem probírali válku. Oba utekli dřív, než šlo do tuhého, a proto hodně mluvili o tom, co viděli v televizi. Musel jsem zesílit hudbu. Metallica. Nothing Else Matters. Kytarové sólo. Tu kazetu mi věnoval Samir.

O autorovi:

Alen Meškovic se narodil v roce 1977 a od roku 1994 žije v Dánsku. Na literární scéně debutoval v roce 2009 sbírkou poezie Forste gang tilbage (Poprvé zpátky), která se dočkala příznivých kritických ohlasů. Jeho první román Ukulele jam (Ukulele jam) z roku 2011 byl nominován na literární cenu týdeníku Weekendavisen a vyšel v devíti dalších zemích včetně Německa a Velké Británie. V Německu byla také zinscenována jako divadelní adaptace. V roce 2012 získal Alen Meškovic tříletý tvůrčí grant od Dánského uměleckého fondu a výsledkem je jeho román Enmandstelt (Stan pro jednoho), který vyšel v květnu 2016, a přestože se nejedná o pokračování v pravém slova smyslu, setkáme se v něm opět s hlavním hrdinou prvotiny Ukulele jam.

Vydalo nakladatelství Argo, 2017, www.argo.cz

Renata Petříčková

Nejnovější příspěvky na webu:

Eva Hölzelová: Arina

Eva Hölzelová: Arina

19. Listopad 2017

Je to pohádka? Nebo mýtický příběh? V roli čtenáře budete často tápat, až se nakonec rozhodnete tuhle věc neřešit a ponoříte se do svěžího příběhu odloženého znetvořeného chlapečka Adama, který vyrostl u lesních žen, moudrých a spravedlivých. Převzal od nich jejich moudrost, a přidal mužnou odvahu. Jednoho se musel vydat do světa, protože tak už to bývá. Aby nebyl sám, přidala se k němu i moudrá, lehce svérázná a někdy i prostořeká vlčice Arina. Lidské království ovládla pavoučí královna Arachnita a nepěknou kletbu uvrhla na členy královské rodiny. Dalo by se říct, že jedna pohroma stíhá další a ani s příchodem Adama to není

Lenka Sobotová: Suchý konce

Lenka Sobotová: Suchý konce

19. Listopad 2017

Duševní samomluvy a suchý konce. Někdy máme chuť se začíst do něčeho, co je obyčejné i neobyčejné, zároveň tím, jak to proniká do nitra duše, jak nás to osvobozuje od vlastních myšlenek, protože zjistíme, že jiní lidé mají někdy v hlavě úplně to samé. „Všechno je na korbě, náklaďák naložený do výšky vypadá jako nějaký pojízdný strašidelný hrad z pouti. Druhé auto řízené pobočníkem a naložené sutí včetně dubových parket už odjelo ke sběrnému dvoru.  „A co vy? Přece vás tu nenecháme…“ zarazí se šéf při pohledu na paní domu, bezprizornou postavu s kabelkou přitisknutou k hrudi, nerozhodně stojící na verandě, kterou profukuje vítr, až to

Než si proženeš hlavou kulku, přečti si tuto knihu

Než si proženeš hlavou kulku, přečti si tuto knihu

19. Listopad 2017

Když se ke slovu dostane krizová situace, kdy se dostaneme na samé dno a přicházíme o něco nesmírně cenného, pohled na svět se dramaticky mění. Člověk někdy přijde o všechno. Přijde o práci, rodinu nebo o zdraví. Možná se už nikdy nepostavíte na nohy. Možná už nikdy nedáte dohromady rozbitou rodinu. Možná pak zůstane jediným, co vám zbývá víra, že vše se děje z nějakého důvodu. A že všude je světýlko naděje, které je třeba jen nalézt. A přání se plní. Někdy dříve, někdy později, ale plní. A nic se neděje dříve, než se to má opravdu stát. A o tomhle všem je

Strakaté pohádky ze šuplíku

Strakaté pohádky ze šuplíku

15. Listopad 2017

Vodníci, princezny, ale i strašidla a chytrá zvířátka jsou hrdiny pohádek Františka Nepila. Díky veselé knížce Strakaté pohádky můžete poznat na dvě desítky nových.   Strakaté pohádky pocházejí z pozůstalosti Františka Nepila. Většina z dvanácti pohádek patří k souboru, jenž sestavil ještě sám autor. Zdena Nepilová a Ivana Hutařová přidaly k osmi původním ještě čtyři, které vznikly ve zhruba stejné době a vyšly v dětských časopisech. František Nepil uměl kouzlit se slovy, hrál si s jazykem, miloval naši krásnou řeč a dobře vyprávěné příběhy. Z jeho fejetonů dodnes dýchá pohoda, klid a jemný humor. Stejné spisovatelské umění se skrývá i v autorových pohádkách. Seznamte se s pejskem, který se naučil od koček lhát