Share

Ukulele JamPamatujete si dobu kolem roku 1992? U nás celkem fajn, frčela zlatá devadesátá taneční léta a jen z dálky k nám doléhalo cosi o konfliktu v bývalé Jugoslávii. Tak se nyní zkusme podívat přímo do centra dění. Za patnáctiletým Mikim, který se zrovna se svými rodiči přistěhoval do uprchlického komplexu v bývalém rekreačním středisku. Přišel o domov, jeho bratr je nezvěstný a řešit musí třeba takové banality, jako je přestup na jinou školu. A taky to, že nemá žádnou žákovskou, učebnice, doklady – všechno zůstalo ve vybombardovaném domově.

Autor Alen Meškovič výtečně probral příběh do detailů. Třeba právě ty školní problémy, absence základních věcí je to, co zbystří čtenářovu pozornost. To je totiž něco, co si v obyčejném světě neumíme představit. Ale pokud přijde válka, je to přesně takhle. Atmosféra příběhu je odlehčená, dás se říci, že je to tak trochu humor, trochu chuť do života a jen tu a tam nás přimáčkne vědomí války a to ani ne tak přítomnými událostmi, které se stále tak nějak otírají o všední dny, ale spíše tím nastavením rodičů, domova, bytí, sociálního dna, na které se uprchlíci šmahem a bez viny dostávají.

Ale pojďme žít, v pubertě nikdo nepomýšlí na konec

Do klubu Ukulele se stahuje omladina. Devadesátá léta byla někde ve znamení svobody, i když na bosensko-srbských hranicích plálo válečné peklo. Nesmyslné. Podivné. A snad právě v té divné upnuté době, kdy dospělí přicházeli o iluze a budoucnost, měli jakousi vizi dění příštího děti, mládež. Jako kdyby jen oni cítili tu vůni budoucnosti, kterou si ale budou muset v jejich případě tvrdě zasloužit. V příběhu procházíme několika léty dospívání s Mikim, díky jehož živočišné preferenci hudby, jamování, kamarádů, party, pak i holek a opíjení, se vzneseme nad válečnou nevraživost, více se opřeme do hotelových komplexů, které jen jedním drápkem zachytávají děj se svými vnadnými turistkami a opalovacími krémy.

Miki a jeho chuť žít

Budete rozčarováni, rozhořčeni i potěšeni Mikiho puberťáckou naivitou, vývojem jeho duše. Během let, které s ním strávíme, se dostaneme do jeho duše. Do názorů, jeho chuti, jeho zklamání, která z něj dělala snad silnějšího člověka? Nevíme… děj skončil ve chvíli, kdy si autor patrně našlápl na další díl!

Husí kůži nahánějící je pro Evropana blízkost této války, a snad i názorové a nesmyslné podobenství s tím, co se v podobných krajích děje i dnes. Jak blízko a zároveň jak daleko…

Pojďme se začíst….

Seděli jsme kolem ohně, obličeji obrácení k sobě. Mezi námi zase praskal oheň a z ruky do ruky putovala lahev levného, kyselého červeného vína. Ve tmě za mými zády ležel Samirův magnetofon Philips. Hrál stereo a byl dvakrát těžší než ten můj. Na rozdíl od mého japonského mono ubožáka, kterého bylo na balkoně slyšet jen stěží, dokázal tenhle přivádět k šílenství sousedy naproti, nahoře i dole.

Vedle Samira seděl Damir a kousek dál vedle nich Amar s Ismarem. Pozval jsem i Vlada a Robiho, kteří pocházeli z oblasti Vukovar. Vladova tátu popravili jako civilistu už na začátku války. Robiho táta byl nadporučík v chorvatské armádě a pořád pobýval někde na slavonských bojištích. Oficiálně v těch oblastech panovalo příměří, ale stejně bylo na okně recepce občas přilepené partě: „V hlubokém zármutku a bolesti oznamujeme, že…“

Amar s Elvisem probírali válku. Oba utekli dřív, než šlo do tuhého, a proto hodně mluvili o tom, co viděli v televizi. Musel jsem zesílit hudbu. Metallica. Nothing Else Matters. Kytarové sólo. Tu kazetu mi věnoval Samir.

O autorovi:

Alen Meškovic se narodil v roce 1977 a od roku 1994 žije v Dánsku. Na literární scéně debutoval v roce 2009 sbírkou poezie Forste gang tilbage (Poprvé zpátky), která se dočkala příznivých kritických ohlasů. Jeho první román Ukulele jam (Ukulele jam) z roku 2011 byl nominován na literární cenu týdeníku Weekendavisen a vyšel v devíti dalších zemích včetně Německa a Velké Británie. V Německu byla také zinscenována jako divadelní adaptace. V roce 2012 získal Alen Meškovic tříletý tvůrčí grant od Dánského uměleckého fondu a výsledkem je jeho román Enmandstelt (Stan pro jednoho), který vyšel v květnu 2016, a přestože se nejedná o pokračování v pravém slova smyslu, setkáme se v něm opět s hlavním hrdinou prvotiny Ukulele jam.

Vydalo nakladatelství Argo, 2017, www.argo.cz

Renata Petříčková

Nejnovější příspěvky na webu:

Kelly Barnhillová: Dívka, která upíjela měsíc

Kelly Barnhillová: Dívka, která upíjela měsíc

16. Červen 2018

Famózní úspěch této knihy v zahraničí lze podle mě přičítat dvěma věcem: nádherně a jímavě, leč velmi překvapivě rozbalovaným charakterům postav. A potom příběhu, ve kterém si čtenář každého věku i založení najde to svoje. Od mystiky k akčnosti, od jemných linií příběhu, až po chvíle, kdy jednotlivé řádky zazní jako osudové volání do boje. Dívka, která upíjela měsíc je jednou z obětovaných holčiček, které se každoročně nechávají napospas v černém lese pro zlou čarodějnici. Ne, nikdo se neptá, co se s dětmi stane... Ale jedno je jisté. Z druhé strany lesa je už na cestě čarodějnice, obyčejně má nějakou tu ptačí podobu, aby se jí rychleji cestovalo,

Hans Rath: A Bůh pravil: Musíme si promluvit

Hans Rath: A Bůh pravil: Musíme si promluvit

16. Červen 2018

Odpočinek sladký jako nadýchaná šlehačka. Mozek odpočívá, duše se usmívá a od jemného vtipu a plné chuti vám radostí poskakuje každá buňka v těle. Jo, tak takové čtivo je vážně na jedničku. A Hans Rath to skutečně umí. Když Bůh praví, že si musíte promluvit, nedá se to odmítnout. Za prvé by to byla škoda, za druhé by to vůbec nešlo, protože vás ten člověk bude neustále pronásledovat. No jo, když jste psychoterapeut, tak je to první volba. Protože možná to je skutečně tak, Bůh šest dní tvořil lidstvo, sedmý den odpočíval a osmý vyhledal psychologa. A volba padla na Jakoba Jakobiho v Berlíně. Jednu

Kerstin Simoné: Thovt, projekt lidstvo

Kerstin Simoné: Thovt, projekt lidstvo

16. Červen 2018

Kerstin Simoné mne jako autorka zaujala natolik, že jsem si o ní musela hned něco vyhledat. Něžná blondýnka ponořená až do hlubin jakéhosi poznání boha Thovta, odhalující skryté pravdy a moudrost? No, na toto téma napsala množství knih a vydala také cédéčka s meditacemi. Pořádá semináře nejen v Německu, kde žije, ale také v Rakousku a Švýcarsku, a předává tím nejrůznější nauky dávno zapomenuté, nebo záměrně potlačované společností. Možná se to dá pochopit i z této knihy, Thovt, projekt lidstvo, která pojednává o historii lidstva, jeho vývoji a o skrytých schopnostech, které nám zatím byly skryty. Velká část čtiva je obecně známých pravdách, které rozebírá právě

Velmi lidské povídky

Velmi lidské povídky

29. Březen 2018

Muž, jenž podezřívá ženu z nevěry, žena toužící po dítěti, chlapík, který naoko zvládá vše, ale moc dobře ví, že je jen šikovný babral. Ti a mnozí jiné jsou hrdiny povídek v nové sbírce Nelidské zdroje. Monika Petrlová už čtenářům předvedla, že povídka je jejím oblíbeným literárním útvarem. Po dvou úspěšných povídkových souborech – Hafni! a jiné povídky a Mrkev pro vězně – se vrací se třetí sbírkou Nelidské zdroje. Nelidské zdroje se v deseti povídkách zaměřují na dnešní uspěchanou dobu, kdy nás společnost tak trochu tlačí k rychlosti, odtažitosti, z lidí se stávají zdroje a ze všech jsou manažeři, asistenti  či specialisté. Mezilidské vztahy však nikdo