Share

Ukulele JamPamatujete si dobu kolem roku 1992? U nás celkem fajn, frčela zlatá devadesátá taneční léta a jen z dálky k nám doléhalo cosi o konfliktu v bývalé Jugoslávii. Tak se nyní zkusme podívat přímo do centra dění. Za patnáctiletým Mikim, který se zrovna se svými rodiči přistěhoval do uprchlického komplexu v bývalém rekreačním středisku. Přišel o domov, jeho bratr je nezvěstný a řešit musí třeba takové banality, jako je přestup na jinou školu. A taky to, že nemá žádnou žákovskou, učebnice, doklady – všechno zůstalo ve vybombardovaném domově.

Autor Alen Meškovič výtečně probral příběh do detailů. Třeba právě ty školní problémy, absence základních věcí je to, co zbystří čtenářovu pozornost. To je totiž něco, co si v obyčejném světě neumíme představit. Ale pokud přijde válka, je to přesně takhle. Atmosféra příběhu je odlehčená, dás se říci, že je to tak trochu humor, trochu chuť do života a jen tu a tam nás přimáčkne vědomí války a to ani ne tak přítomnými událostmi, které se stále tak nějak otírají o všední dny, ale spíše tím nastavením rodičů, domova, bytí, sociálního dna, na které se uprchlíci šmahem a bez viny dostávají.

Ale pojďme žít, v pubertě nikdo nepomýšlí na konec

Do klubu Ukulele se stahuje omladina. Devadesátá léta byla někde ve znamení svobody, i když na bosensko-srbských hranicích plálo válečné peklo. Nesmyslné. Podivné. A snad právě v té divné upnuté době, kdy dospělí přicházeli o iluze a budoucnost, měli jakousi vizi dění příštího děti, mládež. Jako kdyby jen oni cítili tu vůni budoucnosti, kterou si ale budou muset v jejich případě tvrdě zasloužit. V příběhu procházíme několika léty dospívání s Mikim, díky jehož živočišné preferenci hudby, jamování, kamarádů, party, pak i holek a opíjení, se vzneseme nad válečnou nevraživost, více se opřeme do hotelových komplexů, které jen jedním drápkem zachytávají děj se svými vnadnými turistkami a opalovacími krémy.

Miki a jeho chuť žít

Budete rozčarováni, rozhořčeni i potěšeni Mikiho puberťáckou naivitou, vývojem jeho duše. Během let, které s ním strávíme, se dostaneme do jeho duše. Do názorů, jeho chuti, jeho zklamání, která z něj dělala snad silnějšího člověka? Nevíme… děj skončil ve chvíli, kdy si autor patrně našlápl na další díl!

Husí kůži nahánějící je pro Evropana blízkost této války, a snad i názorové a nesmyslné podobenství s tím, co se v podobných krajích děje i dnes. Jak blízko a zároveň jak daleko…

Pojďme se začíst….

Seděli jsme kolem ohně, obličeji obrácení k sobě. Mezi námi zase praskal oheň a z ruky do ruky putovala lahev levného, kyselého červeného vína. Ve tmě za mými zády ležel Samirův magnetofon Philips. Hrál stereo a byl dvakrát těžší než ten můj. Na rozdíl od mého japonského mono ubožáka, kterého bylo na balkoně slyšet jen stěží, dokázal tenhle přivádět k šílenství sousedy naproti, nahoře i dole.

Vedle Samira seděl Damir a kousek dál vedle nich Amar s Ismarem. Pozval jsem i Vlada a Robiho, kteří pocházeli z oblasti Vukovar. Vladova tátu popravili jako civilistu už na začátku války. Robiho táta byl nadporučík v chorvatské armádě a pořád pobýval někde na slavonských bojištích. Oficiálně v těch oblastech panovalo příměří, ale stejně bylo na okně recepce občas přilepené partě: „V hlubokém zármutku a bolesti oznamujeme, že…“

Amar s Elvisem probírali válku. Oba utekli dřív, než šlo do tuhého, a proto hodně mluvili o tom, co viděli v televizi. Musel jsem zesílit hudbu. Metallica. Nothing Else Matters. Kytarové sólo. Tu kazetu mi věnoval Samir.

O autorovi:

Alen Meškovic se narodil v roce 1977 a od roku 1994 žije v Dánsku. Na literární scéně debutoval v roce 2009 sbírkou poezie Forste gang tilbage (Poprvé zpátky), která se dočkala příznivých kritických ohlasů. Jeho první román Ukulele jam (Ukulele jam) z roku 2011 byl nominován na literární cenu týdeníku Weekendavisen a vyšel v devíti dalších zemích včetně Německa a Velké Británie. V Německu byla také zinscenována jako divadelní adaptace. V roce 2012 získal Alen Meškovic tříletý tvůrčí grant od Dánského uměleckého fondu a výsledkem je jeho román Enmandstelt (Stan pro jednoho), který vyšel v květnu 2016, a přestože se nejedná o pokračování v pravém slova smyslu, setkáme se v něm opět s hlavním hrdinou prvotiny Ukulele jam.

Vydalo nakladatelství Argo, 2017, www.argo.cz

Renata Petříčková

Nejnovější příspěvky na webu:

Myšlenky moudrosti od Louise L. Hay mají dlouhou tradici

Myšlenky moudrosti od Louise L. Hay mají dlouhou tradici

23. Červenec 2017

Knihy a inspirační karty Louise L. Hay patří už ke kultovním dílům. Tenhle malý balíček akorát tak do dlaně je rozkošným dárečkem jako bonbonek pro duši. Život v radosti je tím v moudrosti. Nebo je to naopak? S touhle slovní hříčkou si můžete hrát libovolně dlouho, stejně dlouho, jako si můžete probírat myšlenky těmito kartičkami od Louise L. Hay. Jsou roztomilé díky obrázkům Lucie Ernestové. A roztomilé pro každodenní výklad, když si potřebujete prostě „dát kafe“ pro duši. Nebo hladivé mléko s medem, kvalitní čaj?  Jak chcete, co máte rádi… „S radostí se každý den učím něco nového. Nemohu za druhé převzít jejich lekce. Každý den

Pravda skrytá v kopretině

Pravda skrytá v kopretině

12. Červenec 2017

Doktor Hamish Wolfe zabil čtyři ženy, snad protože byly při těle. Nebo možná nezabil, ale každopádně je za to odsouzen. Dokáže přesvědčit Maggie, známou obhájkyni ztracených případů, o své nevině? Britská autorka Sharon J. Bolton opět rozehrává nebezpečnou hru na pravdu a lež. Hamish Wolfe byl usvědčen a odsouzen za vraždu několika žen, tělo jedné se prozatím nenašlo. Jeho matka a podpůrná skupina, která kolem ní vznikla, věří, že ctihodný lékař by něčeho takového nebyl schopen. Stejně tak jeho nevině věří stovky fanynek, které Wolfovi píší, vyjadřují podporu, touží po něm, milují ho. Je opravdu možné, že všechny důkazy a obvinění

Leïla Slimani: Něžná píseň

Leïla Slimani: Něžná píseň

9. Červenec 2017

Ne, není to o tom, abyste si nebrali k dětem chůvu... I když... i když... Rozhodně je to téma jako dělané pro vznik psychických poruch novopečených matek :-))). V první chvíli jsem si říkala, cože autorka udělala tak obrovskou chybu, že začala celý příběh od konce, tedy od události, nad kterou se svírá srdce a která spíš než něžnou píseň připomíná drsné severské krimi. Hrůza. Prvních pár stránek se mnou cloumalo střídavě zklamání, že proč to číst, když už vlastně vím, jak to dopadlo, a střídavě pocit, že musím nalistovat poslední stránku, abych tedy zjistila, jestli to, co si myslím, je pravda. Naštěstí

Cynthia D´Aprix Sweeneyová: Polštář

Cynthia D´Aprix Sweeneyová: Polštář

9. Červenec 2017

Sourozenci Plumbovi se už léta téměř nestýkají, když tu je mezi ně hozen finanční polštář, nemalá částka ze svěřeneckého fondu. Všichni čekají a mají s ní své plány, stačí se jen dočkat čtyřicátých narozenin nejmladšího z nich: Jenže nakonec zjišťují, že nemají téměř nic, protože tuto částku matka použila na zalepení průšvihu jednoho z nich a své vlastní pověsti. Autorka, leč to je její prvotina, dokázala ale něco úplně jiného. Určitě si dovedete představit, že s takhle rozehraným příběhem okořeněným faktem, že jde o sourozence z bohaté rodiny, kteří si ale už to „bohatství“ tak nějak nepřenesli do svých nových rodin a žijí v podstatě obyčejné životy