Share

vrazdy-ve-znameni-hvezdy

Vždycky jsem obdivovala autory historických románů, protože v takovém případě nejde již jen o děj jako takový, ale rovněž o široké znalosti a reálie z dané doby. A to vše je potřeba umět splést ve věrohodný příběh, aniž by kniha působila křečovitě jako výkladový slovník. Dle mého soudu není ani tolik potřeba být až přehnaně historicky striktní, pokud to čtenář nepozná a nevyvolá to v něm pochybnosti o důvěryhodnosti příběhu. Ten by vás měl naopak pohltit, získat, nadchnout, strhnout. A toto vskutku neumí každý. A proto stejnou poklonu dávám VRAŽDÁM VE ZNAMENÍ HVĚZDY Františka Kalendy z nakladatelství Vyšehrad. Mimochodem jedná se o první díl z trilogie.

Čtenář se dostává do období vlády krále Karla IV. Jeho žena Anna Falcká je těhotná. O její blaho se stará mistr medikus Siegfried. Nemá to s ní ale lehké, Anna bere svůj úděl velmi vážně a ve snaze porodit mužského potomka je ochotna podstupovat lecjaké šarlatánské kejkle. Mimochodem třeba vypití podivně aromatického nápoje z máty polej, jež u ní vyvolala značně rizikové zdravotní komplikace.

Siegfrieda trápí vedle královny daleko jiné skutečnosti. Na jedné straně podivné pražské vraždy: mrtvé vrah zohavuje Davidovou hvězdou. Snadno pak lze prstem ukázat na viníka. Jsou to Židé! Ti, kteří otravují studni, přenášejí mor a jsou vždy prvopočátkem i následkem všeho zlého! Nebo je to všechno jinak? Tak proč ten vyrytý symbol  na mrtvém těle? Dříve nebo později přijde nelítostný dav do ghetta a svůj hněv umocněný nabubřelými historkami z druhé a kdovíkolikáté ruky nebude nijak mírnit. Budou umírat další lidé.

Na druhé straně vzpurná „neteř“, dívka, jíž před mnoha lety dal přístřeší a nové jméno a s níž se váže tajemství, které by mohlo Siegrfrieda stát opravdu hodně. Byl to snad projev slabošství zachránit to osiřelé dítě a je čas všeho litovat? Nebo minimalizovat riziko odstraněním ji z očí společnosti za zdi kláštera s těmi z jedněch nejtvrdších podmínek? Převychovat z ní pokornou ovečku, která nebude již tak tvrdohlavá a ohrožovat svou pověst, potažmo Siegfriedovu kariéru. A poté ji samozřejmě co nejdříve provdat. To by byl ideální cíl. Už tak stačí, že stárnoucí Siegfried si občas přihne k vínu a má starostí se sebou ažaž.

A hlavně je tu řada souvisejících intrik a taktik, které ne vždy přinášejí kýžené ovoce, jak by si Siegfried, ale i ostatní intrikáni představovali. Rivka není pes, kterého by snadno mohl uvázat k boudě. Ochránit to děvče nakonec stejně vyvolává ve čtenáři pocit, že se jedná jen o pokryteckou záminku. Nakonec vše v podstatě vykulminuje ve větší zvrat. Osud žen ve středověku nebyl vůbec lehký. A jestli doposud nešlo mladé dívce o život, pak po té, co se za ní zavřely těžké dveře kláštera, už ano. Propletenec událostí tomu chtěl, že se nakonec všechny linie sejdou – Siegfried pátrá po vrahovi a přitom mu je Rivka tolik na blízku. To, co činí, ale nepovažuje za zločin, je to plán, který má podle něho vyšší cíle. A sic vrah bere osud obětí do svých rukou, nakonec se nikdo nesmí dozvědět úplnou pravdu.

V knize vystupuje řada historických postav i smyšlených. Vedle krále a královny, například arcibiskup Arnošt z Pardubic, který jako první povolává Siegfrieda, aby mu pomohl najít vraha zavraždného oltářníka. A stává se jedním z řad intrikářů. I on sám v závěru po odhalení všech skutečností znovu upravuje pravdu tak, aby se co nejvíce hodila do jeho scénáře.

„To není správné,“ namítl Siegfried, ačkoliv neměl ponětí, jak by bylo zapotřebí postupovat.

„Je to jediná možnost,“ prohlásil Arnošt z Pardubic s nezlomnou jistotou v hlase. „Myslíš, že za tisíc let bude někoho zajímat jeden lump? Možná nebude znát ani moje jméno. Nicméně až upře pohled na katedrálu a na další pražské kostely, skloní hlavu a uzná, že se tady tehdy konalo velké dílo Boží.“ (196)

Při čtení knihy často hledáme hrdinu, se kterým se můžeme alespoň částečně identifikovat, kdo nám dá nějaký pocit jistoty, řádu, že si prostě rozumíme, že s jeho názorem bychom mohli rovněž souhlasit. Stála jsem za Siegfriedem, byl povolaný z nejpovolanějších, ten, který je na blízku samotného krále Karla IV. a jeho ženy, a pomohl osiřelé dívce, kterou by možná jiní zavraždili jako její rodiče. Ale pak ji nechá odvézt do kláštera! Středověké myšlení je jiné, těžko se s tímto závěrem „ochrany“ dnes identifikovat. Spíš čtenář nabývá dojmu, že dívka se stala překážkou a bylo nutné ji na nějaký čas odstranit. A pak Rivka – jako žena bych se s ní mohla identifikovat, ale všechny životní zkušenosti jí tolik zhruběly. Nenechá si nic líbit; je oproti svému falešnému strýci tak otevřená a přitom silná. A kněží? Veřejně vystupují jako služebníci Boží a v soukromí kompletně porušují desatero: vydírají, půjčují na lichvu, smilní.

„Otec Štěpán byl svatý muž,“ prohlásil jáhen. Několik věřících ho v tom podpořilo.

„Svatý muž, co půjčoval na židovský úrok! A kdo nezaplatil, tomu nechal zpřelámat ruce nebo nohy svými pohůnky. Tady Jindřich ze Snědovic o tom věděl. Pravá ruka arcibiskupa! A nejenže nezasáhl, ještě si bral svůj podíl. A vy se divíte, že arcibiskup židy chrání? Že je nechává střežit? Že na vás poslal svoje pochopy, když jste se právem vzbouřili?“

„A co kněz Heřman? S tím jste se taky pravidelně vroucně modlili v jeho nevěstinci? Slyšíte správně, bratři v Kristu, arcibiskupůjv sekretář prodával a kupoval kurvy z vašich darů na katedrálu, podobně jako je Štěpán na židovský úrok půjčoval a pak po židovsku vybíral. A ty, arcibiskupův vikáři, jsi vybíral desátek od obou.“

Vraždy ve znamení hvězdy potěší jak milovníky detektivek, tak historie a historických románů. Díky tomu, že se příběh odehrává v Praze, za vlády oblíbeného Karla IV. věřím, že si kniha získá mnohem více čtenářů. Příběh je poutavý, napínavý a dlouho čtenář netuší, kdo je skutečně vrahem. Předpokládá jen, že znamení židovské hvězdy na mrtvém těle, je až příliš okatý a podstrčený důkaz,  aby za vším stáli židé. Ovšem takový důkaz lidem ve středověku by bezpochyby byl dostačující k tomu, aby mohli se vydat zjednat krvavou spravedlnost.

František Kalenda o knize:

František KalendaFrantišek Kalenda (* 1990)
se věnuje cestování, překládání z angličtiny, francouzštiny a portugalštiny a především psaní: povídek, fejetonů i knih. Povídky píše od dětství, v roce 2011 debutoval historickým románem Despota. V roce 2012 začal s psaním příběhů pro děti na pokračování s názvem Kocour, pes a sirotek.

Bydlí v blízkosti bývalého přemyslovského hradiště v Roztokách u Prahy, o kterých také často píše. Miluje Olomouc, Prahu a všechna města s podobně působivou historickou atmosférou. Během svých cest navštívil drtivou většinu Evropy, Izrael a další státy Blízkého východu.

V současné době studuje magisterský obor antropologie na Univerzitě Karlově. (zdroj ivysehrad.cz)

 

Ukázka

KLÁRA

Zase seděl u stolu, ponořený v knihách a svitcích pergamenu, a předstíral, že si jí nevšiml. Nebylo to poprvé a nebude to naposledy. Od chvíle, co se vrátil, aby ji vysvobodil z klášterního zajetí, a posléze vstoupil do služeb Jejího Veličenstva, se s ním něco stalo. Změnil se. Nebylo to jen tím, že zestárl a zešedivěl. Jeho oči znatelně pohasly a byly chladnější než kdy dřív.

„Strýčku Sigi,“ oslovila ho. „Ten muž. Kněz…“

„Musíš o tom pořád mlít?“ zamumlal. Jak očekávala, ani se nenamáhal zvednout k ní hlavu. Prsty netrpělivě přejížděl po svitku, snad v marné snaze se čehosi dopátrat. „Byla náramná chyba, že jsem tě vzal sebou. Chtěl jsem využít příležitosti a seznámit tě s generálním vikářem… Jednou budeš jeho přízeň potřebovat. Netušil jsem, že je to léčka. Tuhle chybu už neudělám.“

„Jakou chybu? Vždyť jsem viděla horší věci. Musím ti to připomínat? O to přece nejde. Jenže ty sis mrtvého vůbec neprohlédl. Ty rány tě nezajímaly.“

„A ani nezajímají. Chceš mi něco konkrétního?“

Odstup a předstíraný nezájem v jeho hlase dívku rozčiloval. „Ano, jistěže chci něco konkrétního! Všiml sis, jaké znamení měl ten zamordovaný farář na těle?“

„Už jsem přece řekl, že mě to nezajímá. Jelikož zítra přijíždí král a celý den se bude vítat a oslavovat, rád bych dodělal aspoň něco málo z toho, co mám u dvora na starosti. Tím se teď hodlám zabývat – ne kdejakou mrtvolou, co někdo objeví v podhradí.“

Nadechla se z plných plic, aby se pokusila udržet klid. Chtěla, aby z jejího hlasu nečišelo tolik napětí a zklamání, kolik z jeho slov čišelo odevzdanosti. „Ptala jsem se tě, jestli sis všiml symbolu na hlavě toho mrtvého. Symbolu, co tam musel zanechat vrah. Určitě si ho na temeno nevyřezal vlastnoručně.“

Lékař k ní konečně zvedl oči. Ze všeho nejvíc se v nich zračila únava. „Davidovu hvězdu,“ zabručel krátce, než se zase ponořil do četby.

V tu chvíli by nejradši zaječela. Nebo přinejmenším vyštěkla. Nedokázala to – tak ji Siegfriedův postoj překvapil. „Davidovu hvězdu!“ zopakovala. Ruce se jí třásly. „Chceš mi tvrdit, že ho mají na svědomí židé? Že se k němu z ghetta připlazil nosatý rabín a zamordoval ho? Protože přesně tohle začnou tvrdit oni! A až se to po Praze rozkřikne, měšťani ze všeho nejdřív vypálí synagogu a jejího rabína doma ubijí. Anebo ho roztrhají veřejně na ulici! Neslyšels, co se stalo ve Štrasburku? V Erfurtu?“

Neodpověděl. Místo toho si povzdechl a pokrčil rameny. Opět sklopil zrak.

„A víš, co provedli židům v Basileji na svátek svatého Valentina? Že upálili dva tisíce mužů a žen, jejich děti násilím pokřtili, zatímco rodiče jim před očima hořeli na hranici? Vážně na to nemáš co dodat?“ dožadovala se.

„Nemám. Nejsem Bůh ani soudce, abych k tomu měl co dodávat. A už nejsem ani arcibiskupův pes, který bude za mocné obstarávat špinavou práci. Strávil jsem tím svinstvem půlku života, jenže ta druhá nebyla o nic lepší. Jestli Arnošt prahne po tom, aby se někdo zabýval vraždou jeho oblíbeného oltářníka, ať si na to zjedná někoho ze svých dnešních poskoků. Bůh ví, že jich je plné město, a dost možná nejen to.“

„Copak to nechápeš?“ vyhrkla. Nechtělo se jí věřit, že by zrovna Siegfried byl netečný k takovému zvěrstvu. „Budou umírat nevinní!“

„Nevinní vždycky umírají,“ opáčil. „Kláro –“

„Neříkej mi tak! Neříkej mi tím jménem!“ Tentokrát vykřikla, aniž to chtěla. Na tomhle místě by měla být obezřetnější, ale právě v tu chvíli jí bylo jedno, jestli ji někdo nepovolaný uslyší.

„Šílíš?“ sykl Siegfried a v rozčilení sevřel v ruce vzácný pergamen. „Copak už jsi dočista přišla o rozum? Začínám mít ten pocit.“

Už ho nemínila poslouchat. Nechtěla slyšet žádná další ponaučení, žádné nové přívaly výčitek. Teď musí ze všeho nejvíc na čerstvý vzduch.

MB

Nejnovější příspěvky na webu:

Musí snad existovat něco víc

Musí snad existovat něco víc

27. Červen 2017

Existuje něco po smrti? Kam putuje duše? Jak vypadá nebe? A je vůbec nějaké? Patrick Ness opět překvapuje a neuvěřitelně provokuje své čtenáře v románu Něco víc. Seth se topí. Je mu jen šestnáct let a nelítostné, rozbouřené moře se ho chystá pohltit. Zoufalý a osamělý bojuje ze všech sil o svůj život, ale živlům nelze vzdorovat. Mladík umírá, aby se však záhy probudil na neznámém místě. Je to sen v předsmrtné agonii? Byl snad zachráněn na poslední chvíli? Je v nebi nebo soukromém pekle. Neví nic, jediné, čím si může být jist, je hlad, žízeň a liduprázdné okolí. Seth si velmi jasně pamatuje, jak

Danielle Steel: Společný byt

Danielle Steel: Společný byt

25. Červen 2017

V létě je parádní doba na knížky, u nichž se ponoříte do smyšlených světů svých lepších, mladších, bohatštích, více milujících realit. A romantické knížky jsou k tomu jako dělané. Tohle je novinka od Danielle Steele, kterou snad s jejími desítkami podobně laděných románů netřeba ani představovat. Představte si, že jste mladé, možná i krásné a na začátku životních zkušeností. Už máte svá povolání a teď hledáte byt. Jste z New Yorku. Smog, hluk, ale taky vědomí, že když umíte přežít v téhle džungli, umíte přežít snad úplně všude. A tak jste jednou z těchto dam: Claire - návrhářka, která přišla k luxusnímu bytu, který si

19.-25.6.2017: „Tu máš, co máš!“

19.-25.6.2017: „Tu máš, co máš!“

20. Červen 2017

Jednoduše řečeno, tento týden je týdnem rozcestí, jistot, stability a rozvažování.  Vyplatí se klid, pomalý posun kupředu a řešení věcí, které jsou pro nás tento rok zásadní nebo u kterých potřebujeme rozvahu a trpělivost. Se vší tou moudrou energií a snad i osudovými zásahy bych si troufla říci, že u některých může mít tento týden podobu událostí, zásadnějších i sotva zřetelných, ve kterých lze vystopovat jakousi spravedlnost, ochranu, sejití moudrosti z nebes na Zemi, snad i do rukou dostanete více možností, než jste měli ještě minulý týden. Něčeho bude víc, něco bude přicházet zvenčí ve zvýšené míře a bude to přesně mířené!

Něco na té Grace je

Něco na té Grace je

19. Červen 2017

Nebyla to láska jako z románu, vlastně to ze začátku vůbec na žádnou lásku nevypadalo, spíš naopak. Když však Henry potká svou vyvolenou, rozhodně se nenechá ničím zastrašit.   Henry je obyčejný středoškolák. Maká, snaží se, aby se dostal na co nejlepší vysokou. Má skvělou rodinu, pár přátel a snad se dostane i k vysněnému místu redaktora školních novin. Pak ale na scénu vstoupí Grace. No, spíš než vstoupí, se přišourá. Nezajímavá, ošuntělá, na první pohled trochu špinavá holka v klučičím oblečení, která se při chůzi opírá o hůl. Poslední ročník měl být legrace, práce ve školním časopise, zkoušky na vysokou, sem tam se postarat o