Share

vrazdy-ve-znameni-hvezdy

Vždycky jsem obdivovala autory historických románů, protože v takovém případě nejde již jen o děj jako takový, ale rovněž o široké znalosti a reálie z dané doby. A to vše je potřeba umět splést ve věrohodný příběh, aniž by kniha působila křečovitě jako výkladový slovník. Dle mého soudu není ani tolik potřeba být až přehnaně historicky striktní, pokud to čtenář nepozná a nevyvolá to v něm pochybnosti o důvěryhodnosti příběhu. Ten by vás měl naopak pohltit, získat, nadchnout, strhnout. A toto vskutku neumí každý. A proto stejnou poklonu dávám VRAŽDÁM VE ZNAMENÍ HVĚZDY Františka Kalendy z nakladatelství Vyšehrad. Mimochodem jedná se o první díl z trilogie.

Čtenář se dostává do období vlády krále Karla IV. Jeho žena Anna Falcká je těhotná. O její blaho se stará mistr medikus Siegfried. Nemá to s ní ale lehké, Anna bere svůj úděl velmi vážně a ve snaze porodit mužského potomka je ochotna podstupovat lecjaké šarlatánské kejkle. Mimochodem třeba vypití podivně aromatického nápoje z máty polej, jež u ní vyvolala značně rizikové zdravotní komplikace.

Siegfrieda trápí vedle královny daleko jiné skutečnosti. Na jedné straně podivné pražské vraždy: mrtvé vrah zohavuje Davidovou hvězdou. Snadno pak lze prstem ukázat na viníka. Jsou to Židé! Ti, kteří otravují studni, přenášejí mor a jsou vždy prvopočátkem i následkem všeho zlého! Nebo je to všechno jinak? Tak proč ten vyrytý symbol  na mrtvém těle? Dříve nebo později přijde nelítostný dav do ghetta a svůj hněv umocněný nabubřelými historkami z druhé a kdovíkolikáté ruky nebude nijak mírnit. Budou umírat další lidé.

Na druhé straně vzpurná „neteř“, dívka, jíž před mnoha lety dal přístřeší a nové jméno a s níž se váže tajemství, které by mohlo Siegrfrieda stát opravdu hodně. Byl to snad projev slabošství zachránit to osiřelé dítě a je čas všeho litovat? Nebo minimalizovat riziko odstraněním ji z očí společnosti za zdi kláštera s těmi z jedněch nejtvrdších podmínek? Převychovat z ní pokornou ovečku, která nebude již tak tvrdohlavá a ohrožovat svou pověst, potažmo Siegfriedovu kariéru. A poté ji samozřejmě co nejdříve provdat. To by byl ideální cíl. Už tak stačí, že stárnoucí Siegfried si občas přihne k vínu a má starostí se sebou ažaž.

A hlavně je tu řada souvisejících intrik a taktik, které ne vždy přinášejí kýžené ovoce, jak by si Siegfried, ale i ostatní intrikáni představovali. Rivka není pes, kterého by snadno mohl uvázat k boudě. Ochránit to děvče nakonec stejně vyvolává ve čtenáři pocit, že se jedná jen o pokryteckou záminku. Nakonec vše v podstatě vykulminuje ve větší zvrat. Osud žen ve středověku nebyl vůbec lehký. A jestli doposud nešlo mladé dívce o život, pak po té, co se za ní zavřely těžké dveře kláštera, už ano. Propletenec událostí tomu chtěl, že se nakonec všechny linie sejdou – Siegfried pátrá po vrahovi a přitom mu je Rivka tolik na blízku. To, co činí, ale nepovažuje za zločin, je to plán, který má podle něho vyšší cíle. A sic vrah bere osud obětí do svých rukou, nakonec se nikdo nesmí dozvědět úplnou pravdu.

V knize vystupuje řada historických postav i smyšlených. Vedle krále a královny, například arcibiskup Arnošt z Pardubic, který jako první povolává Siegfrieda, aby mu pomohl najít vraha zavraždného oltářníka. A stává se jedním z řad intrikářů. I on sám v závěru po odhalení všech skutečností znovu upravuje pravdu tak, aby se co nejvíce hodila do jeho scénáře.

„To není správné,“ namítl Siegfried, ačkoliv neměl ponětí, jak by bylo zapotřebí postupovat.

„Je to jediná možnost,“ prohlásil Arnošt z Pardubic s nezlomnou jistotou v hlase. „Myslíš, že za tisíc let bude někoho zajímat jeden lump? Možná nebude znát ani moje jméno. Nicméně až upře pohled na katedrálu a na další pražské kostely, skloní hlavu a uzná, že se tady tehdy konalo velké dílo Boží.“ (196)

Při čtení knihy často hledáme hrdinu, se kterým se můžeme alespoň částečně identifikovat, kdo nám dá nějaký pocit jistoty, řádu, že si prostě rozumíme, že s jeho názorem bychom mohli rovněž souhlasit. Stála jsem za Siegfriedem, byl povolaný z nejpovolanějších, ten, který je na blízku samotného krále Karla IV. a jeho ženy, a pomohl osiřelé dívce, kterou by možná jiní zavraždili jako její rodiče. Ale pak ji nechá odvézt do kláštera! Středověké myšlení je jiné, těžko se s tímto závěrem „ochrany“ dnes identifikovat. Spíš čtenář nabývá dojmu, že dívka se stala překážkou a bylo nutné ji na nějaký čas odstranit. A pak Rivka – jako žena bych se s ní mohla identifikovat, ale všechny životní zkušenosti jí tolik zhruběly. Nenechá si nic líbit; je oproti svému falešnému strýci tak otevřená a přitom silná. A kněží? Veřejně vystupují jako služebníci Boží a v soukromí kompletně porušují desatero: vydírají, půjčují na lichvu, smilní.

„Otec Štěpán byl svatý muž,“ prohlásil jáhen. Několik věřících ho v tom podpořilo.

„Svatý muž, co půjčoval na židovský úrok! A kdo nezaplatil, tomu nechal zpřelámat ruce nebo nohy svými pohůnky. Tady Jindřich ze Snědovic o tom věděl. Pravá ruka arcibiskupa! A nejenže nezasáhl, ještě si bral svůj podíl. A vy se divíte, že arcibiskup židy chrání? Že je nechává střežit? Že na vás poslal svoje pochopy, když jste se právem vzbouřili?“

„A co kněz Heřman? S tím jste se taky pravidelně vroucně modlili v jeho nevěstinci? Slyšíte správně, bratři v Kristu, arcibiskupůjv sekretář prodával a kupoval kurvy z vašich darů na katedrálu, podobně jako je Štěpán na židovský úrok půjčoval a pak po židovsku vybíral. A ty, arcibiskupův vikáři, jsi vybíral desátek od obou.“

Vraždy ve znamení hvězdy potěší jak milovníky detektivek, tak historie a historických románů. Díky tomu, že se příběh odehrává v Praze, za vlády oblíbeného Karla IV. věřím, že si kniha získá mnohem více čtenářů. Příběh je poutavý, napínavý a dlouho čtenář netuší, kdo je skutečně vrahem. Předpokládá jen, že znamení židovské hvězdy na mrtvém těle, je až příliš okatý a podstrčený důkaz,  aby za vším stáli židé. Ovšem takový důkaz lidem ve středověku by bezpochyby byl dostačující k tomu, aby mohli se vydat zjednat krvavou spravedlnost.

František Kalenda o knize:

František KalendaFrantišek Kalenda (* 1990)
se věnuje cestování, překládání z angličtiny, francouzštiny a portugalštiny a především psaní: povídek, fejetonů i knih. Povídky píše od dětství, v roce 2011 debutoval historickým románem Despota. V roce 2012 začal s psaním příběhů pro děti na pokračování s názvem Kocour, pes a sirotek.

Bydlí v blízkosti bývalého přemyslovského hradiště v Roztokách u Prahy, o kterých také často píše. Miluje Olomouc, Prahu a všechna města s podobně působivou historickou atmosférou. Během svých cest navštívil drtivou většinu Evropy, Izrael a další státy Blízkého východu.

V současné době studuje magisterský obor antropologie na Univerzitě Karlově. (zdroj ivysehrad.cz)

 

Ukázka

KLÁRA

Zase seděl u stolu, ponořený v knihách a svitcích pergamenu, a předstíral, že si jí nevšiml. Nebylo to poprvé a nebude to naposledy. Od chvíle, co se vrátil, aby ji vysvobodil z klášterního zajetí, a posléze vstoupil do služeb Jejího Veličenstva, se s ním něco stalo. Změnil se. Nebylo to jen tím, že zestárl a zešedivěl. Jeho oči znatelně pohasly a byly chladnější než kdy dřív.

„Strýčku Sigi,“ oslovila ho. „Ten muž. Kněz…“

„Musíš o tom pořád mlít?“ zamumlal. Jak očekávala, ani se nenamáhal zvednout k ní hlavu. Prsty netrpělivě přejížděl po svitku, snad v marné snaze se čehosi dopátrat. „Byla náramná chyba, že jsem tě vzal sebou. Chtěl jsem využít příležitosti a seznámit tě s generálním vikářem… Jednou budeš jeho přízeň potřebovat. Netušil jsem, že je to léčka. Tuhle chybu už neudělám.“

„Jakou chybu? Vždyť jsem viděla horší věci. Musím ti to připomínat? O to přece nejde. Jenže ty sis mrtvého vůbec neprohlédl. Ty rány tě nezajímaly.“

„A ani nezajímají. Chceš mi něco konkrétního?“

Odstup a předstíraný nezájem v jeho hlase dívku rozčiloval. „Ano, jistěže chci něco konkrétního! Všiml sis, jaké znamení měl ten zamordovaný farář na těle?“

„Už jsem přece řekl, že mě to nezajímá. Jelikož zítra přijíždí král a celý den se bude vítat a oslavovat, rád bych dodělal aspoň něco málo z toho, co mám u dvora na starosti. Tím se teď hodlám zabývat – ne kdejakou mrtvolou, co někdo objeví v podhradí.“

Nadechla se z plných plic, aby se pokusila udržet klid. Chtěla, aby z jejího hlasu nečišelo tolik napětí a zklamání, kolik z jeho slov čišelo odevzdanosti. „Ptala jsem se tě, jestli sis všiml symbolu na hlavě toho mrtvého. Symbolu, co tam musel zanechat vrah. Určitě si ho na temeno nevyřezal vlastnoručně.“

Lékař k ní konečně zvedl oči. Ze všeho nejvíc se v nich zračila únava. „Davidovu hvězdu,“ zabručel krátce, než se zase ponořil do četby.

V tu chvíli by nejradši zaječela. Nebo přinejmenším vyštěkla. Nedokázala to – tak ji Siegfriedův postoj překvapil. „Davidovu hvězdu!“ zopakovala. Ruce se jí třásly. „Chceš mi tvrdit, že ho mají na svědomí židé? Že se k němu z ghetta připlazil nosatý rabín a zamordoval ho? Protože přesně tohle začnou tvrdit oni! A až se to po Praze rozkřikne, měšťani ze všeho nejdřív vypálí synagogu a jejího rabína doma ubijí. Anebo ho roztrhají veřejně na ulici! Neslyšels, co se stalo ve Štrasburku? V Erfurtu?“

Neodpověděl. Místo toho si povzdechl a pokrčil rameny. Opět sklopil zrak.

„A víš, co provedli židům v Basileji na svátek svatého Valentina? Že upálili dva tisíce mužů a žen, jejich děti násilím pokřtili, zatímco rodiče jim před očima hořeli na hranici? Vážně na to nemáš co dodat?“ dožadovala se.

„Nemám. Nejsem Bůh ani soudce, abych k tomu měl co dodávat. A už nejsem ani arcibiskupův pes, který bude za mocné obstarávat špinavou práci. Strávil jsem tím svinstvem půlku života, jenže ta druhá nebyla o nic lepší. Jestli Arnošt prahne po tom, aby se někdo zabýval vraždou jeho oblíbeného oltářníka, ať si na to zjedná někoho ze svých dnešních poskoků. Bůh ví, že jich je plné město, a dost možná nejen to.“

„Copak to nechápeš?“ vyhrkla. Nechtělo se jí věřit, že by zrovna Siegfried byl netečný k takovému zvěrstvu. „Budou umírat nevinní!“

„Nevinní vždycky umírají,“ opáčil. „Kláro –“

„Neříkej mi tak! Neříkej mi tím jménem!“ Tentokrát vykřikla, aniž to chtěla. Na tomhle místě by měla být obezřetnější, ale právě v tu chvíli jí bylo jedno, jestli ji někdo nepovolaný uslyší.

„Šílíš?“ sykl Siegfried a v rozčilení sevřel v ruce vzácný pergamen. „Copak už jsi dočista přišla o rozum? Začínám mít ten pocit.“

Už ho nemínila poslouchat. Nechtěla slyšet žádná další ponaučení, žádné nové přívaly výčitek. Teď musí ze všeho nejvíc na čerstvý vzduch.

MB

Nejnovější příspěvky na webu:

Dobrodružství s obrovskou hruškou

Dobrodružství s obrovskou hruškou

9. Leden 2018

Tajemný ostrov, ztracený starosta, piráti, drak, ale především obrovské dobrodružství. To vše najdete s dětmi v nové, taktéž obrovské, knize Neuvěřitelný příběh o obrovské hrušce. Přímořské městečko Sluníčkov žilo poklidně. Obyvatelům dělalo starost „jen“ záhadné zmizení oblíbeného a hodného starosty Jeremiáše Bartoloměje Severýna Olsena, řečeného Bart, a to, že na jeho místo zasedl zlý a panovačný místostarosta Hvizd. Klid sluníčkovských naruší dopis v láhvi, který z vody vyloví dva kamarádi kocour Macík a slon Sebastian. Jak se podiví po zjištění, že dopis je od zmizelého Barta. Píše z Tajemného ostrova, že se má skvěle, a nabádá je, aby zasadili přiložené semínko. Když z něj přes noc vyroste

Válku lze prohrát i dvakrát

Válku lze prohrát i dvakrát

19. Prosinec 2017

Válka z druhé strany, z pohledu těch poražených, viníků. Jenže, nic není tak černobílé, jak by se mohlo zdát, mezi Němci bylo také mnoho odbojářů. Jejich a nejen jejich příběh přináší historický román Prozření. Je 9. listopadu 1938, Křišťálová noc. Zatímco po celém Německu se tříští skleněné výlohy, okna domů i zdravý rozum, na hradě Lingenfels cinkají skleničky a hraje jazz. Avšak v pozadí zdánlivě dekadentní párty roste plán na likvidaci Hitlera. Hraběnka Marianna von Lingenfels slíbí oné osudné noci svému manželovi a jeho přátelům – spolupracovníkům, že se stane jakousi velitelkou žen a dětí. Bude ostatní manželky ochraňovat a kdyby došlo na nejhorší,

Pod hrozbou temného dědictví

Pod hrozbou temného dědictví

18. Prosinec 2017

Neuběhne jediný den, aby v souvislosti s ní někdo nezmínil Ernesta Hemingwaye. Ptají se jí na duševní poruchy, odkaz její rodiny, opatrně pozorují její duševní pohodu. Jak se žije ve stínu slavného dědečka, prozrazuje Mariel Hemingwayová. Nejmladší dcera Jacka Hemingwaye a Byrny Louise, přezdívané Puck. Herečka, která již ve 14 letech získala Zlatý Globus za objev roku. Žena, která musí celý život bránit a vyvracet různá tvrzení o své rodině a žít s odkazem svého dědečka, jehož ani sama osobně nepoznala. Mariel Hemingwayová se rozhodla podělit o svůj životní příběh a poodhalit pravdu o své údajně prokleté rodině. jako dcera nejstaršího Hemingwayova syna si odmala

Will Bowen: Svět bez stížností

Will Bowen: Svět bez stížností

7. Prosinec 2017

Náramek, který vám umožní uvědomit si, v jakých chvílích si nejvíce stěžujete a propadáte skepsi. Vzteku, sebelítosti a zmaru. Ach, kolik bych toho mohla vymyslet… Ale kdy je stížnost konstruktivní? Když je jen zbytečným rozmazáváním zveličovaného problému nebo snahou vzbudit v druhých lidech soucit, zájem, pozornost nebo zisk? Prostě nějaký ten podlý benefit, za který by se nemusel stydět lecjaký profesionální energetický upír? Tak šup s tím náramkem na ruku a pokaždé, když se u něčeho podobného přistihnete, přendejte náramek z jedné ruky na druhou. Ano, záměr autora bylo utvořit 21 denní výzvu, protože to je právě ten čas, po kterém s novými zvyky přicházíme k většímu