Share

Komu patří budoucnostTakto devastačně se internet a související technologie už projevily devalvací tvůrčí práce a potlačením autorských práv. Podle Jarona Laniera budou po hudbě a žurnalistice, kde se tyto tendence již naplno projevily, následovat další obory a oblasti našeho života. Ve své knize „Komu patří budoucnost“ tento vědec a vizionář připomíná, že původní idea průkopníků internetu hlásala rovnostářství a vymanění se kontrole establishmentu.

Jeho výpověď je o to silnější, že Lanier přiznává, že sám pomáhal formulovat procesy, které ve své knize kritizuje. Předpokládal, že svět bude lepším místem k životu, „když budou všichni sdílet co nejvíce informací bez komerčních omezení“. Jak se ale ukázalo, ideály průkopníků a propagátorů internetu narazily na samotnou povahu práce s výpočetními technologiemi. Jednoduše: v přístupu k nejmodernějším a nejvýkonnějším počítačům si nejsme rovni.

Za naší aktivní podpory se domnělý nástroj demokracie mění v diktaturu geeků a těch, kteří ovládají „Sirény“ (tedy vysoce výkonné servery, které řídí provoz ve své podsíti, jako např. Google, Facebook a další). V době, kdy jsou data pro rozvoj ekonomiky důležitější než manuální práce, očekávají sociální sítě (přesněji jejich majitelé), že jim svoje autorská i osobní data budeme bezplatně odevzdávat. Že se vzdáme svého honoráře. A my, aniž bychom se příliš zamýšleli, to děláme. Ruku v ruce s tím jde fakt, že náklady na zajištění osobních údajů jsou nepřiměřeně vysoké.

Podle Laniera je pro udržení moci internetu důležitá zejména prosperující střední třída. Dále vysvětluje také například často zmiňovaný zdánlivý paradox postmoderní společnosti, kterou ovládá několik jedinců, zatímco moc jako taková je decentralizovaná.

Jaron Lanier tvrdí, že stojíme na prahu dramatu. V hlavní roli jsme my a naše (ne)schopnost odolat vábení „Sirén“.

Když varuje před snadnými možnostmi, navrhuje tak zároveň východisko z blížícího se zotročení.

Podle Laniera je nutné změnit systém hodnot. Tento proces vyžaduje jiný typ i úroveň vyspělosti, disciplíny a kolektivní odpovědnosti: „Internet se často srovnává s Divokým západem, s jeho snílky a podvodníky, se skvělým příslibem půdy zdarma (přístupné ovšem po monopolizované železnici). Takové systémy, kde se dává něco za nic, jsme ale překonali už dříve a můžeme to udělat znovu.“

Jaron Lanier: „Komu patří budoucnost? Nejste zákazníkem internetových firem: jste jejich produktem“

Z anglického originálu „Who Owns the Future?“ přeložil Petr Holčák. V roce 2016 vydala v edici ZIP nakladatelství Argo a Dokořán 

Jaron Lanier (1960) je americký odborník na informační technologie, hudebník a spisovatel. Stál u zrodu virtuální reality a je jedním z architektů internetu. V současné době pracuje pro Microsoft a zabývá se perspektivami společnosti v éře informatiky.

UKÁZKA

SÍŤ SE DÍVÁ

Starosti o to, co kdo vidí na Facebooku nebo zda je bezpečné zadat heslo přes wi-fi v kavárně, vystřídají vážnější otázky – třeba zda lidé někdy porozumí důsledkům svých nejelementárnějších činností, jako je například chození po městě. Pořádná paranoia teprve začíná.

Na přelomu století koupil Google od několika lidí (včetně mě) malý startup. Udělal z něj zárodek své divize strojového vidění, kam patří iniciativy jako projekt brýlí Google Goggles. Zmiňuji se o tom, aby bylo jasné, že předmětem těchto úvah nejsou nějací vzdálení „oni“, ale že píšu o světě, který jsem sám pomáhal stvořit.

Strojové vidění umí kromě řady dalších věcí i sledovat polohu lidí, kdykoli jsou v záběru kamer připojených k síti. Používá k tomu například technologie rozpoznávání tváří nebo analýzy chůze, kterou má každý jedinečnou. Ve veřejném prostoru velkých měst je už stále vzácnější ocitnout se mimo jejich záběr.

Strojové vidění je velmi děsivé. Nevedla se snad řada válek a nezahynulo mnoho lidí právě proto, aby vlády nezískaly schopnost vědět, kdo, kde a kdy se nachází? A nyní najednou přesně totéž s radostí nabízíme (pod vlivem kulturních trendů) jakýmsi firmám z Kalifornie – a zároveň s tím i každému, kdo si to od nich bude chtít koupit.

Když jsem před časem pracoval na filmu Minority Report, navrhoval jsem, aby reklamní billboardy zachycovaly tvář procházejícího hrdiny a přenášely ji do reklamního klipu. Policii stačilo jen sledovat, na kterém billboardu se právě objeví. Státní dohled, aniž by stát musel hnout prstem! Je to klasický trik Sirén, které zůstávají vzdálené, přesto ale mají informační převahu.

A už se to začíná dít: Facebook už vkládá do inzerátů tváře našich přátel. Služby sledují polohu uživatele a zaměřují reklamy na mobilních telefonech na konkrétní lidi, kteří jdou na konkrétní místa.

K čemu to všechno vede? Směřujeme ke stále děsivější budoucnosti. Všechny technologie, o kterých jsme zde mluvili a které by mohly zbavit práce mnoho lidí, budí hrůzu. Čím více je společnost založena na chybném modelu automatizované „efektivnosti“, tím větší je možnost náhlého výbuchu zla, neboť roste počet lidí motivovaných k jednání mimo rámec společenské dohody.

Náhodná fotografie svazku něčích klíčů na stolku v kavárně poskytuje dostatek dat k výrobě jejich kopií, 3D tiskárny se dají použít k výrobě součástí bomby, mučících zařízení, zbraní či nějakých sadistických rekvizit. (Příznivci volného držení střelných zbraní už šíří po síti soubory k jejich tisku.) Do softwaru samořiditelných taxíků se jednou nabourají hackeři a budou auty srážet chodce, použijí je jako nosiče bomb v koordinovaném útoku nebo jimi začnou unášet zákazníky.

Tyto nástroje sice mají velký škodlivý potenciál, pro mě to jsou však stále jen nástroje. Na algoritmu strojového vidění není z podstaty nic zlého. Nestačí ale říct, že jediná úroveň, na níž je možné přistupovat k otázce etiky při využívání nástrojů, je osobní zodpovědnost. Důležité je podívat se na ekonomické motivace.

Policistů nikdy nebude tolik, aby stačili zasahovat proti všem nezákonným aktivitám, které jsou motivovány ekonomicky a praktikuje je velké množství lidí. Proto také nefunguje prohibice. Vzhledem k tempu inovací nedokáže s nezákonnými pobídkami udržet krok ani seberozsáhlejší regulace. Proto také byl jen málokdo stíhán za finanční podvody spojené s finanční krizí a „Velkou recesí“ minulého desetiletí.

Jediným účinným místem k opravě tohoto neblahého vývoje je základní ekonomický model. Pokud má tendenci produkovat pozitivní výsledky, pak budou strach budit jen skutečně děsiví lidé. Těch ale bývá tak málo, že je trestní systém snadno zvládne. Vždy bude existovat pár sociopatů, řada mladistvých bude v každé době procházet nepříjemnými fázemi, s tím si ale společnost musí poradit. Poctivé firmy a čestní členové specializovaných profesí by neměli mít motivaci k nežádoucím aktivitám.

Pro ilustraci: dlouhodobým cílem bezpečnostní strategie nemůže být snaha vyzrát nad zločinci, jelikož to jen vypěstuje chytřejší pachatele trestných činů. (Z krátkodobého pohledu ovšem existuje mnoho situací, kdy se musí člověk hodně snažit, aby přelstil špatné lidi.)

Strategickým cílem musí být změna pravidel hry tak, aby se snížila motivace k nežádoucímu jednání. Je to samo jádro hry o civilizaci

Tisková zpráva

Nejnovější příspěvky na webu:

Myšlenky moudrosti od Louise L. Hay mají dlouhou tradici

Myšlenky moudrosti od Louise L. Hay mají dlouhou tradici

23. Červenec 2017

Knihy a inspirační karty Louise L. Hay patří už ke kultovním dílům. Tenhle malý balíček akorát tak do dlaně je rozkošným dárečkem jako bonbonek pro duši. Život v radosti je tím v moudrosti. Nebo je to naopak? S touhle slovní hříčkou si můžete hrát libovolně dlouho, stejně dlouho, jako si můžete probírat myšlenky těmito kartičkami od Louise L. Hay. Jsou roztomilé díky obrázkům Lucie Ernestové. A roztomilé pro každodenní výklad, když si potřebujete prostě „dát kafe“ pro duši. Nebo hladivé mléko s medem, kvalitní čaj?  Jak chcete, co máte rádi… „S radostí se každý den učím něco nového. Nemohu za druhé převzít jejich lekce. Každý den

Pravda skrytá v kopretině

Pravda skrytá v kopretině

12. Červenec 2017

Doktor Hamish Wolfe zabil čtyři ženy, snad protože byly při těle. Nebo možná nezabil, ale každopádně je za to odsouzen. Dokáže přesvědčit Maggie, známou obhájkyni ztracených případů, o své nevině? Britská autorka Sharon J. Bolton opět rozehrává nebezpečnou hru na pravdu a lež. Hamish Wolfe byl usvědčen a odsouzen za vraždu několika žen, tělo jedné se prozatím nenašlo. Jeho matka a podpůrná skupina, která kolem ní vznikla, věří, že ctihodný lékař by něčeho takového nebyl schopen. Stejně tak jeho nevině věří stovky fanynek, které Wolfovi píší, vyjadřují podporu, touží po něm, milují ho. Je opravdu možné, že všechny důkazy a obvinění

Leïla Slimani: Něžná píseň

Leïla Slimani: Něžná píseň

9. Červenec 2017

Ne, není to o tom, abyste si nebrali k dětem chůvu... I když... i když... Rozhodně je to téma jako dělané pro vznik psychických poruch novopečených matek :-))). V první chvíli jsem si říkala, cože autorka udělala tak obrovskou chybu, že začala celý příběh od konce, tedy od události, nad kterou se svírá srdce a která spíš než něžnou píseň připomíná drsné severské krimi. Hrůza. Prvních pár stránek se mnou cloumalo střídavě zklamání, že proč to číst, když už vlastně vím, jak to dopadlo, a střídavě pocit, že musím nalistovat poslední stránku, abych tedy zjistila, jestli to, co si myslím, je pravda. Naštěstí

Cynthia D´Aprix Sweeneyová: Polštář

Cynthia D´Aprix Sweeneyová: Polštář

9. Červenec 2017

Sourozenci Plumbovi se už léta téměř nestýkají, když tu je mezi ně hozen finanční polštář, nemalá částka ze svěřeneckého fondu. Všichni čekají a mají s ní své plány, stačí se jen dočkat čtyřicátých narozenin nejmladšího z nich: Jenže nakonec zjišťují, že nemají téměř nic, protože tuto částku matka použila na zalepení průšvihu jednoho z nich a své vlastní pověsti. Autorka, leč to je její prvotina, dokázala ale něco úplně jiného. Určitě si dovedete představit, že s takhle rozehraným příběhem okořeněným faktem, že jde o sourozence z bohaté rodiny, kteří si ale už to „bohatství“ tak nějak nepřenesli do svých nových rodin a žijí v podstatě obyčejné životy