Share

Komu patří budoucnostTakto devastačně se internet a související technologie už projevily devalvací tvůrčí práce a potlačením autorských práv. Podle Jarona Laniera budou po hudbě a žurnalistice, kde se tyto tendence již naplno projevily, následovat další obory a oblasti našeho života. Ve své knize „Komu patří budoucnost“ tento vědec a vizionář připomíná, že původní idea průkopníků internetu hlásala rovnostářství a vymanění se kontrole establishmentu.

Jeho výpověď je o to silnější, že Lanier přiznává, že sám pomáhal formulovat procesy, které ve své knize kritizuje. Předpokládal, že svět bude lepším místem k životu, „když budou všichni sdílet co nejvíce informací bez komerčních omezení“. Jak se ale ukázalo, ideály průkopníků a propagátorů internetu narazily na samotnou povahu práce s výpočetními technologiemi. Jednoduše: v přístupu k nejmodernějším a nejvýkonnějším počítačům si nejsme rovni.

Za naší aktivní podpory se domnělý nástroj demokracie mění v diktaturu geeků a těch, kteří ovládají „Sirény“ (tedy vysoce výkonné servery, které řídí provoz ve své podsíti, jako např. Google, Facebook a další). V době, kdy jsou data pro rozvoj ekonomiky důležitější než manuální práce, očekávají sociální sítě (přesněji jejich majitelé), že jim svoje autorská i osobní data budeme bezplatně odevzdávat. Že se vzdáme svého honoráře. A my, aniž bychom se příliš zamýšleli, to děláme. Ruku v ruce s tím jde fakt, že náklady na zajištění osobních údajů jsou nepřiměřeně vysoké.

Podle Laniera je pro udržení moci internetu důležitá zejména prosperující střední třída. Dále vysvětluje také například často zmiňovaný zdánlivý paradox postmoderní společnosti, kterou ovládá několik jedinců, zatímco moc jako taková je decentralizovaná.

Jaron Lanier tvrdí, že stojíme na prahu dramatu. V hlavní roli jsme my a naše (ne)schopnost odolat vábení „Sirén“.

Když varuje před snadnými možnostmi, navrhuje tak zároveň východisko z blížícího se zotročení.

Podle Laniera je nutné změnit systém hodnot. Tento proces vyžaduje jiný typ i úroveň vyspělosti, disciplíny a kolektivní odpovědnosti: „Internet se často srovnává s Divokým západem, s jeho snílky a podvodníky, se skvělým příslibem půdy zdarma (přístupné ovšem po monopolizované železnici). Takové systémy, kde se dává něco za nic, jsme ale překonali už dříve a můžeme to udělat znovu.“

Jaron Lanier: „Komu patří budoucnost? Nejste zákazníkem internetových firem: jste jejich produktem“

Z anglického originálu „Who Owns the Future?“ přeložil Petr Holčák. V roce 2016 vydala v edici ZIP nakladatelství Argo a Dokořán 

Jaron Lanier (1960) je americký odborník na informační technologie, hudebník a spisovatel. Stál u zrodu virtuální reality a je jedním z architektů internetu. V současné době pracuje pro Microsoft a zabývá se perspektivami společnosti v éře informatiky.

UKÁZKA

SÍŤ SE DÍVÁ

Starosti o to, co kdo vidí na Facebooku nebo zda je bezpečné zadat heslo přes wi-fi v kavárně, vystřídají vážnější otázky – třeba zda lidé někdy porozumí důsledkům svých nejelementárnějších činností, jako je například chození po městě. Pořádná paranoia teprve začíná.

Na přelomu století koupil Google od několika lidí (včetně mě) malý startup. Udělal z něj zárodek své divize strojového vidění, kam patří iniciativy jako projekt brýlí Google Goggles. Zmiňuji se o tom, aby bylo jasné, že předmětem těchto úvah nejsou nějací vzdálení „oni“, ale že píšu o světě, který jsem sám pomáhal stvořit.

Strojové vidění umí kromě řady dalších věcí i sledovat polohu lidí, kdykoli jsou v záběru kamer připojených k síti. Používá k tomu například technologie rozpoznávání tváří nebo analýzy chůze, kterou má každý jedinečnou. Ve veřejném prostoru velkých měst je už stále vzácnější ocitnout se mimo jejich záběr.

Strojové vidění je velmi děsivé. Nevedla se snad řada válek a nezahynulo mnoho lidí právě proto, aby vlády nezískaly schopnost vědět, kdo, kde a kdy se nachází? A nyní najednou přesně totéž s radostí nabízíme (pod vlivem kulturních trendů) jakýmsi firmám z Kalifornie – a zároveň s tím i každému, kdo si to od nich bude chtít koupit.

Když jsem před časem pracoval na filmu Minority Report, navrhoval jsem, aby reklamní billboardy zachycovaly tvář procházejícího hrdiny a přenášely ji do reklamního klipu. Policii stačilo jen sledovat, na kterém billboardu se právě objeví. Státní dohled, aniž by stát musel hnout prstem! Je to klasický trik Sirén, které zůstávají vzdálené, přesto ale mají informační převahu.

A už se to začíná dít: Facebook už vkládá do inzerátů tváře našich přátel. Služby sledují polohu uživatele a zaměřují reklamy na mobilních telefonech na konkrétní lidi, kteří jdou na konkrétní místa.

K čemu to všechno vede? Směřujeme ke stále děsivější budoucnosti. Všechny technologie, o kterých jsme zde mluvili a které by mohly zbavit práce mnoho lidí, budí hrůzu. Čím více je společnost založena na chybném modelu automatizované „efektivnosti“, tím větší je možnost náhlého výbuchu zla, neboť roste počet lidí motivovaných k jednání mimo rámec společenské dohody.

Náhodná fotografie svazku něčích klíčů na stolku v kavárně poskytuje dostatek dat k výrobě jejich kopií, 3D tiskárny se dají použít k výrobě součástí bomby, mučících zařízení, zbraní či nějakých sadistických rekvizit. (Příznivci volného držení střelných zbraní už šíří po síti soubory k jejich tisku.) Do softwaru samořiditelných taxíků se jednou nabourají hackeři a budou auty srážet chodce, použijí je jako nosiče bomb v koordinovaném útoku nebo jimi začnou unášet zákazníky.

Tyto nástroje sice mají velký škodlivý potenciál, pro mě to jsou však stále jen nástroje. Na algoritmu strojového vidění není z podstaty nic zlého. Nestačí ale říct, že jediná úroveň, na níž je možné přistupovat k otázce etiky při využívání nástrojů, je osobní zodpovědnost. Důležité je podívat se na ekonomické motivace.

Policistů nikdy nebude tolik, aby stačili zasahovat proti všem nezákonným aktivitám, které jsou motivovány ekonomicky a praktikuje je velké množství lidí. Proto také nefunguje prohibice. Vzhledem k tempu inovací nedokáže s nezákonnými pobídkami udržet krok ani seberozsáhlejší regulace. Proto také byl jen málokdo stíhán za finanční podvody spojené s finanční krizí a „Velkou recesí“ minulého desetiletí.

Jediným účinným místem k opravě tohoto neblahého vývoje je základní ekonomický model. Pokud má tendenci produkovat pozitivní výsledky, pak budou strach budit jen skutečně děsiví lidé. Těch ale bývá tak málo, že je trestní systém snadno zvládne. Vždy bude existovat pár sociopatů, řada mladistvých bude v každé době procházet nepříjemnými fázemi, s tím si ale společnost musí poradit. Poctivé firmy a čestní členové specializovaných profesí by neměli mít motivaci k nežádoucím aktivitám.

Pro ilustraci: dlouhodobým cílem bezpečnostní strategie nemůže být snaha vyzrát nad zločinci, jelikož to jen vypěstuje chytřejší pachatele trestných činů. (Z krátkodobého pohledu ovšem existuje mnoho situací, kdy se musí člověk hodně snažit, aby přelstil špatné lidi.)

Strategickým cílem musí být změna pravidel hry tak, aby se snížila motivace k nežádoucímu jednání. Je to samo jádro hry o civilizaci

Tisková zpráva

Nejnovější příspěvky na webu:

Eva Hölzelová: Arina

Eva Hölzelová: Arina

19. Listopad 2017

Je to pohádka? Nebo mýtický příběh? V roli čtenáře budete často tápat, až se nakonec rozhodnete tuhle věc neřešit a ponoříte se do svěžího příběhu odloženého znetvořeného chlapečka Adama, který vyrostl u lesních žen, moudrých a spravedlivých. Převzal od nich jejich moudrost, a přidal mužnou odvahu. Jednoho se musel vydat do světa, protože tak už to bývá. Aby nebyl sám, přidala se k němu i moudrá, lehce svérázná a někdy i prostořeká vlčice Arina. Lidské království ovládla pavoučí královna Arachnita a nepěknou kletbu uvrhla na členy královské rodiny. Dalo by se říct, že jedna pohroma stíhá další a ani s příchodem Adama to není

Lenka Sobotová: Suchý konce

Lenka Sobotová: Suchý konce

19. Listopad 2017

Duševní samomluvy a suchý konce. Někdy máme chuť se začíst do něčeho, co je obyčejné i neobyčejné, zároveň tím, jak to proniká do nitra duše, jak nás to osvobozuje od vlastních myšlenek, protože zjistíme, že jiní lidé mají někdy v hlavě úplně to samé. „Všechno je na korbě, náklaďák naložený do výšky vypadá jako nějaký pojízdný strašidelný hrad z pouti. Druhé auto řízené pobočníkem a naložené sutí včetně dubových parket už odjelo ke sběrnému dvoru.  „A co vy? Přece vás tu nenecháme…“ zarazí se šéf při pohledu na paní domu, bezprizornou postavu s kabelkou přitisknutou k hrudi, nerozhodně stojící na verandě, kterou profukuje vítr, až to

Než si proženeš hlavou kulku, přečti si tuto knihu

Než si proženeš hlavou kulku, přečti si tuto knihu

19. Listopad 2017

Když se ke slovu dostane krizová situace, kdy se dostaneme na samé dno a přicházíme o něco nesmírně cenného, pohled na svět se dramaticky mění. Člověk někdy přijde o všechno. Přijde o práci, rodinu nebo o zdraví. Možná se už nikdy nepostavíte na nohy. Možná už nikdy nedáte dohromady rozbitou rodinu. Možná pak zůstane jediným, co vám zbývá víra, že vše se děje z nějakého důvodu. A že všude je světýlko naděje, které je třeba jen nalézt. A přání se plní. Někdy dříve, někdy později, ale plní. A nic se neděje dříve, než se to má opravdu stát. A o tomhle všem je

Strakaté pohádky ze šuplíku

Strakaté pohádky ze šuplíku

15. Listopad 2017

Vodníci, princezny, ale i strašidla a chytrá zvířátka jsou hrdiny pohádek Františka Nepila. Díky veselé knížce Strakaté pohádky můžete poznat na dvě desítky nových.   Strakaté pohádky pocházejí z pozůstalosti Františka Nepila. Většina z dvanácti pohádek patří k souboru, jenž sestavil ještě sám autor. Zdena Nepilová a Ivana Hutařová přidaly k osmi původním ještě čtyři, které vznikly ve zhruba stejné době a vyšly v dětských časopisech. František Nepil uměl kouzlit se slovy, hrál si s jazykem, miloval naši krásnou řeč a dobře vyprávěné příběhy. Z jeho fejetonů dodnes dýchá pohoda, klid a jemný humor. Stejné spisovatelské umění se skrývá i v autorových pohádkách. Seznamte se s pejskem, který se naučil od koček lhát