Share

muz-ktery-zapomnel-ze-ma-zenuO’Farrellův čtvrtý román MUŽ, KTERÝ ZAPOMNĚL, ŽE MÁ ŽENU, je vskutku dobře vyvedený zábavný a zárovenň dojemný příběh o ztrátě paměti. Je docela běžné, že manžel zapomene, kdy má jeho žena narozeniny, nebo co měl toho dne zařídit, kdežto hlavní hrdina Jack Vaughan zapomene i to, jak jeho žena vypadá.

Mohl to být běžný den jako každý předchozí. Ale tato cesta metrem byla v něčem jiná a zásadní. Jack Vaughan se dostal do slepé životní „uličky“ a zjistil, že vlastně neví, kde je, kdo je, netuší zhola vůbec nic.

Rozpačitě stál a prosil o pomoc kolemjdoucích. Kam ale nasměrovat muže, který netuší, kam jede, ani kdo je. V takovém rozpoložení, kdy člověk zbloudí i uvnitř své mysli, ho napadlo jediné vysvětlení: prodělal snad nějaký zvláštní druh mrtvice? Pomoc hledal u lékaře, ale na otázky nemocniční recepční zůstával stejně bezmocně v rozpacích. Kdo je jeho lékař? Jaké je jeho číslo pojištění? Kde pracuje, kde bydlí, jak se jmenuje? A v neposlední řadě, žije sám, nebo je ženatý? Neměl tušení a jen si vysloužil při hospitalizaci náramek s nápisem „neznámý běloch“. A stejně tak přezdívku „Jason“ podle postavy s amnézií z filmu Agent bez minulosti. Po týdenní hospitalizaci se dozvídá své příjmení, že je učitelem v jižním Londýně a otcem dvou dětí.

Neurologové a další lékaři se u něho střídali jak na běžícím páse, aby mohli sledovat místní kurizitu. Ve své podstatě nebyl nijak „zvlášť“ nemocný, lékaři mu nemohli dát zpočátku žádnou diagnózu, až se konečně našla. Zněla „psychogenní fuga“ neboli „disociativní porucha“, něco jako útěk od předchozího života, patrně vyvolaný mimořádným stresem nebo neschopností vyrovnat se s nějakou situací.

Jacka termín fuga zaujal: má snad jeho ztráta paměti a dezorientace něco společného s tímto hudebním nástrojem?

Ano, každý rok se to stává jen hrstce lidí na celém světě a zdá se, že žádné dva případy nejsou identické. Ztráta osobních věcí, jako je váš telefon či náprsní taška byly pravděpodobně záměrně z vaší strany, když jste sklouzl do „stavu fugy“. Je obvyklé, že si pak nedokážete vybavit vědomé zahlazení všech stop vedoucích k vašemu bývalému životu. Je jasné, že jste nezapomněl všechno, jinak byste byl jak novorozeně, ale pro „retrográdní amnézii“ je typické, že pacient ví, řekněme, kdo byla princezna Diana, ale patrně už ne, že zemřela.“

Nevědět o sobě nic musí být pro každého zdrcující. Měl snad vážné důvody k útěku z reálného života? Byl snad zločinec? Nebezpečný pro společnost nebo sám sobě? Něco skrýval? Možnost „vyléčení“ se nabízela za pomocí každodenních rutinních činností a pomalu krok za krokem snad jednou bude mít to štěstí a zjistí, kým ve skutečnosti byl. Přinejmenším by ho mohl zajímat jeho skutečný vztah k manželce Maddy, do níž se dokázal znovu navzdory plánovanému rozvodu bezhlavě na první pohled zamilovat. A opět jako nezkušený mladík v její přítomnosti zčervená, jako by to všechno bylo vskutku poprvé. Tento moment je nádherně úsměvný, tragikomický, dojemný. To, co má Vaughan ve svém nitru, ty nejhlubší vnitřní pocity, zůstaly. Ale jsou to skutečně pravé pocity? Neselektuje jeho mysl to, co se jí hodí?

„Pane jo! Kdo to je?“ zašeptal jsem. „Je úžasná!“

Žena se zastavila, aby odstranila pár odkvetlých květů muškátů z truhlíku za oknem, zastrčila si pramen vlasů za ucho a chvíli postála, jako by chtěla zjistit, jaké je počasí.

„Bydlela tu taky, když jsem tu žil já? Neměli bychom ji jít pozdravit?“

„No ne, Vaughane, tys úplně zrudl!“ všimla si Linda.

„Gary, asi bychom tu neměli postávat. Nechceme, aby nás tu viděla.“

Ale to už zařazoval rychlost a odjížděl pryč.

„Počkej, nic jsi mi nevysvětlil… Kde to jsme? Kdo je ta krásná žena?“

„To, Vaughane, byl dům, ve kterém jsi žil dvacet let,“ poučil mě můj turistický průvodce. „A to byla Madeleine. To byla žena, s níž se co nevidět rozvedeš.“

V tu chvíli si nepřejete, aby ti dva se rozešli, aby měl Jack takovou smůlu: ztracený v reálném světě a ještě by přišel o svou polovičku! Nebo to je všechno jen blud? Roste ve vás napětí, zároveň se smějete, litujete Jacka a autor si bravůrně zahrává s vašimi emocemi. Něco přece muselo být příčinou krachu jejich vztahu? A ta nádherná zrzka Maddy si dál žije svůj život a odjíždí se svým novým přítelem do Benátek. Nabízí se mnoho komických situací. A otázky: bude rozvod, nebo konfrontace se sokem, nebo… ?

John O’Farrell (1962) je britský spisovatel a scénárista, autor humoristických románů, ale i literatury faktu a historických knih. Spolupracoval na animovaném filmovém hitu „Slepičí úlet“, publikuje v prestižním deníku Guardian.

John O’Farrell: Muž, který zapomněl, že má ženu z nakladatelství Garamond 

Psali jsme též zde.

Nejnovější příspěvky na webu:

Kelly Barnhillová: Dívka, která upíjela měsíc

Kelly Barnhillová: Dívka, která upíjela měsíc

16. Červen 2018

Famózní úspěch této knihy v zahraničí lze podle mě přičítat dvěma věcem: nádherně a jímavě, leč velmi překvapivě rozbalovaným charakterům postav. A potom příběhu, ve kterém si čtenář každého věku i založení najde to svoje. Od mystiky k akčnosti, od jemných linií příběhu, až po chvíle, kdy jednotlivé řádky zazní jako osudové volání do boje. Dívka, která upíjela měsíc je jednou z obětovaných holčiček, které se každoročně nechávají napospas v černém lese pro zlou čarodějnici. Ne, nikdo se neptá, co se s dětmi stane... Ale jedno je jisté. Z druhé strany lesa je už na cestě čarodějnice, obyčejně má nějakou tu ptačí podobu, aby se jí rychleji cestovalo,

Hans Rath: A Bůh pravil: Musíme si promluvit

Hans Rath: A Bůh pravil: Musíme si promluvit

16. Červen 2018

Odpočinek sladký jako nadýchaná šlehačka. Mozek odpočívá, duše se usmívá a od jemného vtipu a plné chuti vám radostí poskakuje každá buňka v těle. Jo, tak takové čtivo je vážně na jedničku. A Hans Rath to skutečně umí. Když Bůh praví, že si musíte promluvit, nedá se to odmítnout. Za prvé by to byla škoda, za druhé by to vůbec nešlo, protože vás ten člověk bude neustále pronásledovat. No jo, když jste psychoterapeut, tak je to první volba. Protože možná to je skutečně tak, Bůh šest dní tvořil lidstvo, sedmý den odpočíval a osmý vyhledal psychologa. A volba padla na Jakoba Jakobiho v Berlíně. Jednu