Share

Nejnovější kniha populárního reportéra a čechofila je otevřenou bilancí. Sám Szczygieł ji nazval svým záchranným lanem
.

szczygiel-projekt-pravda

Skvělý pozorovatel a vypravěč tentokrát pátrá ve vlastních i cizích příbězích. Z jakékoliv situace, z kteréhokoliv místa. Skládá vedle sebe rozhovory a pozorování, aby odhalil pravdu. Ta ale není jedna. Zdá se, že jsou stovky malých pravd. Žádná z nich není lepší nebo větší. Nic nemá přednost.

Jako jakýsi rejstřík pravd je koncipována sama kniha. Titul je rozdělený do dvou částí. První se nese v duchu osobního vyprávění, deníku. V druhé části nám Szczygieł nabídne pravdu hlemýždě z Krymu, náhradní pravdu, pravdu bez iluzí nebo třeba pravdu českého spisovatele.

Autor, kterého kniha reportážních postřehů z Česka „Gottland“, torpédovala mezi evropské spisovatele, si ve svém novém titulu podržel styl lehkého a chytrého psaní. Některé pasáže vypráví jen pomocí dialogů, skvěle ovládá zkratku a neztrácí humor.

Od reportážních textů se ale Szczygieł propracoval více k literatuře jako takové. „Projekt: Pravda“ v sobě nese společenské, náboženské i filozofické otázky. A také otázku, která je v souvislosti s pravdou asi nejpodstatnější. Zda ji opravdu chceme poznat.

Ukázka

Pravda z Páté avenue

Kráčel jsem po Páté avenue do Central Parku, když vtom jsem na chodníku spatřil čtyři žirafy. Ani se nehnuly, bylo kolem nich zábradlí. Byly maličké, napadlo mě, že to jsou žirafí děti, nemilosrdně vystavené na odiv. Ke všemu kdosi ještě pověsil jedné ze žiraf na krk tabulku. Kolem hlídali policisté.

Čím jsem byl blíž, tím byly žirafy nehybnější. Ukázalo se, že jsou umělé a za nimi že se skrývají nějací lidé.

Dnes se muž žení s mužem, zítra se bude muž ženit s žirafou – hlásal nápis. Za tímto konstatováním se schovávali čtyři chlápci. (Já bych to znázornil ještě lépe, například že zítra se ožení s krevetou, je přece nad slunce jasnější, kam vede vývoj naší civilizace.)

Čtyři muži se žirafami byli mladí, každý měl na hlavě černý klobouk, pod nímž vyčnívaly dlouhé kroucené pejzy. Přestože toho dne bylo v New Yorku hrozné vedro, měli na sobě všichni černé pláště. Poprvé v životě jsem viděl zblízka ortodoxní Židy.

Podruhé jsem je spatřil o dva dny později ve Williamsburgu. Prohlížel jsem si tu čtvrť s Kamilou Sławińskou (New York, Nepraktický průvodce), která mi ukazovala toto město tak, jako by je sama postavila. Upozornila mě, že uvidím obyvatele z lublinské Lubartovské ulice – kde žil také Isaac Bashevis Singer –, kteří se sem přestěhovali před více než sto lety. I se svým světem němých žen a hlučných mužů. Se světem žen, které ani při vlastní svatbě nemají právo říci nahlas „ano“.

Kromě vzezření jako z devatenáctého století upoutaly mou pozornost dvě věci. Především to, že mnoha maličkým chlapcům čouhaly zpod miniaturních kloboučků dlouhé blonďaté pejzy.

„Holokaust,“ vysvětlila mi Kamila. „Přežili ti, kteří měli světlé vlasy.“

A za druhé – všechna okna ve všech domech bez výjimky, i ta v nejvyšších patrech, byla zamřížovaná. Cihlové obytné domy v židovské čtvrti vypadají jako věznice.

„To je tady tak vysoká kriminalita?“ podivil jsem se.

„Holokaust,“ vysvětlila mi Kamila. „Sice od něj uplynulo už sedmdesát let, ale strach zůstal.“

Prošel jsem na Páté avenue kolem žiraf a zamířil do Galerie moderního umění. Je smutné, pomyslel jsem si, že menšina, kterou potkalo tolik pohrdání, vidí v lásce člověka a člověka něco hodného pohrdání.

Když jsem se za tři hodiny vracel z muzea, spatřil jsem stejné ortodoxní Židy v kloboucích, zábradlí a policie byly tentokrát kolem nich. Bylo jich teď víc a měli víc transparentů.

Judaismus ano! Sionismus ne!

Stát Izrael musí zmizet!

Zlikvidujme Izrael mírovou cestou!

Kolem zábradlí stáli jiní Židé, hlavně mladí v jarmulkách na hlavě. Jeden z nich si přehodil přes ramena jako pelerínu izraelskou vlajku. Tihleti křičeli na ty ortodoxní, že jsou idioti, posmívali se jim, mávali rukama, ale to už zasáhli policisté.

Zničehonic se objevila nějaká žena. V džínech a žlutém tričku, blondýna, matka dvou dětí. Svěřila je kamarádce a rychle přiskočila k zábradlí. Začala se pejzatých Židů naslepo dotýkat. Jednoho na rameni, druhého na prsou. Tak zděšené tváře jsem viděl jen ve filmu. Mladíci se šklebili, jako by je pálil oheň. Jednomu spadl klobouk, druhý zavrávoral ke kamarádům, kteří stáli za ním. Ti začali křičet, a jejich protivník s izraelskou vlajkou se hlasitě smál:

„Teď se budeš tejden mejt! Dotkla se tě ženská! Buď normální!“

Pomyslel jsem si, že ty, co tam stáli se žirafami, vůbec nenapadlo, že tvoří velmi homosexuální kulturu. Jako islám nebo katolická církev. Když píšu „homosexuální“, nemyslím tím sex, nýbrž vesmír mužů.

O autorovi:

Mariusz Szczygieł (1966) je polský spisovatel a novinář. Reportáže začal psát už v 16 letech. Komunistickou cenzuru dráždil texty o homosexuálech. Širší veřejnost ho zaznamenala v 90. letech jako moderátora provokativní talk show Na każdy temat. Od roku 2002 byl reportérem deníku Gazeta Wyborcza, kde vedl reportérskou sekci. Gottland, první autorova kniha vydaná v Česku, je dosud českým i světovým bestsellerem, za nějž získal řadu prestižních ocenění. V říjnu 2009 obdržel Cenu ministra zahraničních věcí ČR Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí a v prosinci téhož roku byl Gottland vyhlášen v Bruselu Evropskou knihou roku. V roce 2014 označil spisovatel Julian Barnes v The Guardian americký překlad Gottlandu za nejlepší knihu roku. Gottland byl přeložen do sedmnácti světových jazyků.

Tisková zpráva

Nejnovější příspěvky na webu:

Eva Hölzelová: Arina

Eva Hölzelová: Arina

19. Listopad 2017

Je to pohádka? Nebo mýtický příběh? V roli čtenáře budete často tápat, až se nakonec rozhodnete tuhle věc neřešit a ponoříte se do svěžího příběhu odloženého znetvořeného chlapečka Adama, který vyrostl u lesních žen, moudrých a spravedlivých. Převzal od nich jejich moudrost, a přidal mužnou odvahu. Jednoho se musel vydat do světa, protože tak už to bývá. Aby nebyl sám, přidala se k němu i moudrá, lehce svérázná a někdy i prostořeká vlčice Arina. Lidské království ovládla pavoučí královna Arachnita a nepěknou kletbu uvrhla na členy královské rodiny. Dalo by se říct, že jedna pohroma stíhá další a ani s příchodem Adama to není

Lenka Sobotová: Suchý konce

Lenka Sobotová: Suchý konce

19. Listopad 2017

Duševní samomluvy a suchý konce. Někdy máme chuť se začíst do něčeho, co je obyčejné i neobyčejné, zároveň tím, jak to proniká do nitra duše, jak nás to osvobozuje od vlastních myšlenek, protože zjistíme, že jiní lidé mají někdy v hlavě úplně to samé. „Všechno je na korbě, náklaďák naložený do výšky vypadá jako nějaký pojízdný strašidelný hrad z pouti. Druhé auto řízené pobočníkem a naložené sutí včetně dubových parket už odjelo ke sběrnému dvoru.  „A co vy? Přece vás tu nenecháme…“ zarazí se šéf při pohledu na paní domu, bezprizornou postavu s kabelkou přitisknutou k hrudi, nerozhodně stojící na verandě, kterou profukuje vítr, až to