Share

Pes, kocour a sirotek ilustrace Renáta Fučíková

Pes, kocour a sirotekHradní pán neměl tanec v lásce. A ještě víc nesnášel muzikanty. Mnohem raději trávil čas se svými loveckými psy. Jen tehdy, když pronásledovali jelena či laň, případně když při honitbě narazili na zdivočelého kance, který zastrašoval okolí, v sedle koně potěšeně cítil, jak mu vítr čechrá vlasy a do tváře vhání červeň. Jenom tenkrát býval skutečně šťastný. Býval šťastný pouze ve chvílích, kdy slýchal štěkot svých psích společníků a mohl sdílet jejich nadšení pro lov – ve chvílích, kdy bojovali pěkně bok po boku a bránili se saracénskému nájezdu jako lvi. Tehdy si uvědomoval, že opravdu žije. Popravdě řečeno žil výlučně ve společnosti svých zvířat.

Podívejte se do knížkyPes, kocour a sirotek z nakladatelství Meander/Vyšehrad je naprosto originální, výlučná kniha na knižním trhu vůbec. Máte pocit, že držíte v rukách spíš než běžnou publikaci z pultu doslova umělecké dílo. Vždyť co obvykle očekáváme od knihy? Příběh. Pokud je kniha dobrá, děj nás může zcela pohltit.

Ale co víc by kniha mohla nabídnout? Divili byste se. Silný zážitek lze ještě více umocnit – v tomto případě naprosto úchvatným vizuálním zpracováním. Nejprve vás přitáhne plastický povrch: přejíždím dlaní a cítím jak samet hladké desky s vytlačeným lesklým písmem. A silná prostorová ilustrace: modrá temná hloubka, zpod těžkých mraků letí dva dravci, v dálce tmavý hrad a na cestě jezdec na světlém oři. Je to snad Isabela, krásná klisna, co se pásla daleko od svého pána a přivedla hlavního hrdinu do pěkné šlamastiky?

Chlapec ji chvíli hladil a snažil se z ní vymámit aspoň slůvko. Bezúspěšně. Měl nejspíš zase tiše odejít, nechat ji pokojně se pást. Neměl však pocit, že se má čeho bát – přinejhorším spadne. Nebylo by to poprvé.

A tak to zkusil. Nespadl, jak se obával, ani si nezlámal všechna žebra. Bez sedla to sice bylo krajně nepohodlné, avšak dokázal se na jejím hřbetě udržet. Teď už jen vymyslet, jak s ní pohnout. Bývá to jednodušší se zvířaty, co se mnou mluví, prolétlo mu ještě hlavou.

V tu chvíli se klisna prudce vztyčila a vzápětí se dala do klusu. Tentokrát to byl Martin, kdo ze sebe nevytlačil ani slůvko. Klus se záhy změnil v trysk a jezdce už zajímalo pouze to, jestli se na hřbetě udrží. Svět kolem něj se rozmazal.(45)

Renáta Fučíková ilustrace z Pes, kocour a sirotekAle klisna měla svého pána. A ten se s chlapcem, jehož považoval za zloděje koní, nemazlil. Větší nebezpečí ale mělo přijít mnohem později – v hostinci, kde se na noc ubytovali.

Martin se vyklonil z okna. Třetí muž se vracel ke svým společníkům a přitom do látky utíral odhalenou čepel. Zahnutou. Vzhlédl směrem k jejich pokoji.

„Zapálit,“ vybídl je tiše.

„Ne, prosím, pánové…“ Krčmář byl ještě naživu. Belhal se směrem k jezdcům a rukama si svíral krvácející břicho. „Můj dům! Můj…!“

Zhroutil se na zem a dál už z něj vycházelo pouze chrčení. Trojice na to nebrala ohled. Zbylí dva jezdci seskočili ze sedla a začali k hostinci snášet slámu ze stáje. (57)

Podmanivé ilustrace Renáty Fučíkové výborně podbarvují celý text

Ilustrace z knížky Pes, kocour a sirotek, Renáta FučíkováIlustrace Renáty Fučíkové naprosto dokonale podtrhují atmosféru celého příběhu. Pes, kocour a sirotek tedy ohromí na první pohled elegantním a originálním vizuálním zpracováním, ale jakmile se začtete, máte pocit, že jste se ponořili do naprosto jiného světa. Do hlubokého temného středověku, tepající jiným životem, jiným časem. Košatá krásná čeština si čtenáře omotává jako kokotice – ale nechce ublížit, jen podmanit a otevřít brány do neznámého světa nebezpečné minulosti plné dramatu a dobrodružství a kde je těžké na první pohled rozeznat, kdo je přítel a kdo zrádce, kdo může pomoci a zachránit život, nebo vytasí nůž.

Jelikož ne všichni jsme zběhlí ve všech historických, často již zapomenutých termínech, a také proto, že knihu by jistě měli číst děti (a klukům s velkou fantazií a statečným srdcem ji vřele doporučuju!), vkládá autor k textům krátké osvětlující postraní sloupce (např. kdo byli johanité, co je to komenda, kdo byl slepec z Betsaidy apod.)

Je možné rozumět řeči zvířat?

Lancelot, ilustrace Renáta FučíkováChlapec prchá před nebezpečím, jeho cesta míří až do Konstantinopole. Po jeho boku mu stojí pes s hrdým jménem Leon a snad i se stejně hrdými předky, nová kamarádka Sofie, raději ji ale říkejte Soňo, se svým kocourem Rózou. Někdy se jejich kroky rozdělí a zase spojí. Slyšet můžete rozhovory nejen lidí, ale i zvířat: chlapec jim totiž rozumí!

Pes, kocour a sirotek je krásná velmi napínavá kniha a žádný dobrodruh by si ji neměl nechat ujít. Patří v současnosti k jedněm z nejlépe vyvedených a propracovaných publikací na našem trhu vůbec. A po přečtení nabízí stále jakási otevřená vrátka: bude snad pokračování?

Anotace

Když k bráně komendy řádu johanitů v Mailbergu u jihomoravské hranice doputuje dvojice podezřelých cizinců, znamená to pro Martina jediné: rychle vzít nohy na ramena. Osiřelý dvanáctiletý čeledín od koní netuší, proč mu tihle hrdlořezové usilují o život. Ví pouze tolik, že musí na radu otce Gastona ještě této noci prchnout z kláštera daleko na Východ a v srdci tehdejšího křesťanského světa Konstantinopoli vyhledat strýce, který jediný zbyl z jejich rodu. Strastiplná výprava, na níž se k chlapci a jeho věrnému psovi přidají dcera loupeživého vladyky, její kocour a značně pochybný rytíř Samuel, je jako každý dobový příběh iluminována krvelačnými úklady, černou magií a také humorem odrážejícím skutečnost, že Martin rozumí řeči zvířat. Dobrodružný román mladého talentovaného autora poutavě ilustruje stanovisko historiků, že „temný“ středověk nebyl zdaleka černobílý, a zjednal si za tím účelem pozoruhodného vypravěče. Na cestě přes Olomouc, Prešpurk a po řece Dunaji až k tehdejšímu pupku světa u Bosporu čtenáři od 10 let poznají, jak se lidé v polovině dvanáctého století živili, z čeho se těšili a jak hřešili, čeho se báli, proč se káli a jaké je ovládaly předsudky. Román doprovází mimořádně zdařilé ilustrace Renaty Fučíkové.

František Kalenda, Pes, kocour a sirotek. Nakladatelství Meander/Vyšehrad. 2016

MB

Nejnovější příspěvky na webu:

Kelly Barnhillová: Dívka, která upíjela měsíc

Kelly Barnhillová: Dívka, která upíjela měsíc

16. Červen 2018

Famózní úspěch této knihy v zahraničí lze podle mě přičítat dvěma věcem: nádherně a jímavě, leč velmi překvapivě rozbalovaným charakterům postav. A potom příběhu, ve kterém si čtenář každého věku i založení najde to svoje. Od mystiky k akčnosti, od jemných linií příběhu, až po chvíle, kdy jednotlivé řádky zazní jako osudové volání do boje. Dívka, která upíjela měsíc je jednou z obětovaných holčiček, které se každoročně nechávají napospas v černém lese pro zlou čarodějnici. Ne, nikdo se neptá, co se s dětmi stane... Ale jedno je jisté. Z druhé strany lesa je už na cestě čarodějnice, obyčejně má nějakou tu ptačí podobu, aby se jí rychleji cestovalo,

Hans Rath: A Bůh pravil: Musíme si promluvit

Hans Rath: A Bůh pravil: Musíme si promluvit

16. Červen 2018

Odpočinek sladký jako nadýchaná šlehačka. Mozek odpočívá, duše se usmívá a od jemného vtipu a plné chuti vám radostí poskakuje každá buňka v těle. Jo, tak takové čtivo je vážně na jedničku. A Hans Rath to skutečně umí. Když Bůh praví, že si musíte promluvit, nedá se to odmítnout. Za prvé by to byla škoda, za druhé by to vůbec nešlo, protože vás ten člověk bude neustále pronásledovat. No jo, když jste psychoterapeut, tak je to první volba. Protože možná to je skutečně tak, Bůh šest dní tvořil lidstvo, sedmý den odpočíval a osmý vyhledal psychologa. A volba padla na Jakoba Jakobiho v Berlíně. Jednu