Share

ilustrace:Eva Chupíková

Naši se mají. Zatímco oni si odletěli na Kefalonii, já jsem musel zakotvit u babičky Vodněnky v Přelouči. Moje babička, které na hlavě roste cukrová vata, se jmenuje Albína Vodněnská. Tak se totiž jmenovala i moje mamka za svobodna. Teda ne Albína, ale Eva. Vodněnská.

Jakmile babičce její černé havraní vlasy zbělaly, rozhodla se pro ráznou změnu svého zevnějšku. Svou hlavu možná nezodpovědně svěřila dceři paní Kacafírkové, která bydlí o dva bloky vedle. Vodněnka nejspíš nemá čuch na lidi. Každému přece musí být hned podezřelé, že když se někdo dobrovolně obarví nazeleno a navíc mu z hlavy do všech stran trčí bodliny, nemůže to dobře dopadnout.

Babička nám své vlasy poslala. Teda jen na fotografii v mobilu. Ale my jsme to hned nepoznali, protože Vodněnka byla na snímku rozmazaná, a tak jsme si mysleli, že ta růžová věc nad jejím čelem je určitě nová čepice. A maminka dodala, že by to babička s těmi módními výstřelky neměla vzhledem k svému věku přehánět. Ale táta řekl, že je dobře, že si užívá života, a odepsal: „Babi, cepice super. A jak se jinak mas?“ Načež mu vzápětí začalo vyhrávat Ebenovo Já na tom makám, což je písnička, kterou má táta nastavenou jako vyzváněcí melodii pro Vodněnku nebo pro svého šéfa, pana Trávníčka.

„Milý hochu, vždycky musíš být ve střehu, když volá tchyně nebo Travič,“ řekl tehdy.

via GIPHY

Moc jsem tomu nerozuměl. Na chodbě u schodiště postává jen tchynin jazyk a ten nepatří žádnému člověku. Když jsem se svěřil Janičce, jak jsem dobrý v botanice, že vím, jak vypadá tchynin jazyk a že ho máme u schodiště, jenom nechápavě zakroutila hlavou. „Vůbec nevím, Kájo, co to máš s botama, já jich mám spoustu a co jako. A k vám teda už nikdy nepůjdu na návštěvu, to si piš. Protože se vám po chodbě válí něčí jazyky.“

ilustrace:Eva Chupíková

No jo, Janička chodí teprve do školky, ta tomu ještě nerozumí.

A ani neví, že botanika není věda o botách, ale o rostlinách. A proto je jasný, že tchynin jazyk je kytka v květináči. A je jedovatá.

Na druhou stranu jsem moc dobře věděl, že panu Trávníčkovi říká táta Travič, protože prý umí pořádně otrávit dobře nastartovaný den. A tak jsem zjistil, že nastartovat jde nejen auto, ale i dobrý den. U auta jsou k tomu ale zapotřebí klíčky. Táta je nosí v pravé kapse zimní bundy, dokud nepřijde jaro. To je pak všude hledá, protože klíčky jsou v pračce. Ale čím se nastartuje dobrý den, to opravdu netuším.

A sotva Marek Eben dozpíval, táta stiskl zelený čudlík a řekl: „Ano, maminko?“ A víc už nestihl, protože mu nějak zatrnulo ve tváři, a tak předal mobil naší mamce. Ta se začala strašně nahlas smát a řekla mi, že z babičky Vodněnky je teď popová hvězda a že si dovede představit, jak září na celou Přelouč a jak se jí po celé hlavě vlní sytě růžové kadeře. Vodněnka však poznamenala, že zase taková krása to dlouho nebude, protože barva se postupně smyje a pak už tolik nezáří.

Táta dodal, že větší legrace než babiččiny růžové kadeře byl růžový tank Davida Černého a že babička podle něho věkem blbne. Načež se podíval na maminku. Ta byla do tátových mouder tak zabraná, že když doškrábala brambory, hodila slupky do vody a brambory do koše. Na to táta poznamenal, že to asi u babičky nebude věkem, že je to dědičný.

Chtěl bych toho Davida Černého poznat. Do které třídy asi chodí? Má ještě ten růžový tank? Mohl by mi ho půjčit? Je na dálkový ovládání?

via GIPHY

Strašně by mě to zajímalo, ale nebyl čas to řešit. Tatínek se smál, až převrhl kafe na noviny. Když mu steklo i na kalhoty, už se nesmál. A maminka zápasila s hrncem s horkou vodou, aby z něho přecedila slupky od brambor.

Takže babička má růžové vlasy, i když se jmenuje Albína. Myslím, že si klidně mohla nechat ty bílé. Babička říkala, že holka, která dostane jméno Albína, je prý otevřená, vlídná a bystrá. To asi proto, abych se u ní nebál, že na mě prostě bude hodná, ale nemám se snažit o žádné lotroviny, protože je stejně prokoukne. Jenže já jí stejně neříkám babičko Albíno, ale babičko Vodněnko.

Taky si myslím, že babička není žádná holka, ale prostě babička.

A mohla by bydlet spíš někde u vody. Protože je taky docela možné, že ani to příjmení nemá náhodou. Třeba — a to mi pořád vrtá hlavou — pochází z vodnické rodiny. Dědečka už Vodněnka nemá, takže nemůžu posoudit, zdali byl skutečně vodníkem, jestli mu kapalo ze šosu nebo sbíral dušičky přímo do hrnečku. Jedno tomu ale napovídá — babička Vodněnka má doma podezřele hodně různého porcelánu, vystaveného ve skleněné vitríně své obývací stěny.

Mamka mi říkala, že dřív si lidé běžně takhle vystavovali hrníčky a džbánečky a talíře, jenže já jsem to u nikoho jiného neviděl, jen u Vodněnky.

Ilustrace:Eva Chupíková

A tak jsem stále na pochybách, jestli děda přece jenom nebyl vodník. Kdybych se ho tak mohl zeptat! Všechno totiž nasvědčuje tomu, že se určitě nemýlím a doma mi to jen nechtějí říct. Možná mi v žilách koluje krev předků vodníků. Protože to nejsou jen hrníčky, kterých má babička Vodněnka opravdu hodně, ale kromě toho děda ještě do nějakého osmdesátého roku minulého století — to říkal táta, takže to bude asi tak před tisíci lety — pracoval na velké lodi, která vyplouvala z Děčína až do Hamburku a pak zase zpátky. Při práci přišel o dva prsty na pravé ruce. Viděl jsem to na fotografii. Měl na sobě pruhované tričko a mával rukou jen s těmi zbylými prsty. Strašidelný! Tvář měl vrásčitou a neoholenou. Z pusy mu visel tlustý doutník. Vypadal starší, než byl ve skutečnosti, a taky spíš jako pirát než jako vodník.

A co když můj děda nakonec nebyl vodníkem, ale pirátem?

Ono je totiž klidně možné obojí. Já bych se vůbec nedivil. Babička Vodněnka vždycky říká, že má byt plný pokladů. A kde by k nim asi při současných důchodech přišla, že? Určitě to má od dědy, pirátského vodníka.

Jenže já jsem si taky vždycky myslel, že vodníci a jiné pohádkové nestvůry jsou nesmrtelní. Ale děda už tu není a babička říkala, že má hrob na hřbitově u silnice, co vede na Pardubice. Ale je docela možný, že to jenom maskují, že ve skutečnosti se děda nevrátil z Hamburku, protože se s tou lodí vydal až na širé moře. To ví přece každý, že se řeky vlévají do moře.

A on se nám teď nemůže z toho širého světa ozvat. Uprostřed moře totiž určitě nefungují žádné mobily. A copak tam můžou mít taky nabíječku? V jednom televizním dokumentu sice říkali, že je známo asi na dvě stě padesát ryb, které umějí vyrábět elektřinu. Jenže z nich nikde nečouhají dráty a zásuvky, aby do nich mohl děda strčit kabel od nabíječky a pak se nám dovolat. Některé ryby umějí vyrobit tak silnou elektřinu, že to porazí i člověka. Jak to ale dělají, to je mi záhadou. Nebylo by ale na škodu, kdybychom měli každý svou rybu a do ní třeba zapojenou televizi nebo mikrovlnku. To by se rozhodně hodilo, protože mamka často říká, že při dnešních cenách se musí pořád šetřit, že je draho a doba je zlá. To slýchávám hlavně tehdy, když po sobě zapomenu v koupelně zhasnout světlo nebo nedotáhnu baterii, takže z vodovodního kohoutku pořád kape, a nebo když dlouho koukám do ledničky, protože mám hlad, ale táta říká, že tam nic není, protože jsem to jídlo už stejně vykoukal. Copak může jídlo zmizet, když se na něho kouká?

Děda by určitě rád zavolal nebo poslal zprávu, ale nemůže. Možná ji vložil do nějaké prázdné láhve a ta obeplouvá celý svět, než konečně trefí k nám. A pochopitelně, když nebydlím u řeky, jak bych se měl nějaké putovní láhve dočkat? Budu muset podniknout nějaké kroky, jinak případ děda vodník nebude nikdy vyřešen.

Až budu u babičky, otevřu vitrínu a nadzvednu všechny pokličky nad hrníčky, které tam najdu. To by v tom byl čert, abych nepřišel na to, jak to s těmi dušičkami doopravdy je.

Ukázka z Tajemství dědečkova deníku, nakladatelství Host, 2014.

via GIPHY

Nejnovější příspěvky na webu:

Kelly Barnhillová: Dívka, která upíjela měsíc

Kelly Barnhillová: Dívka, která upíjela měsíc

16. Červen 2018

Famózní úspěch této knihy v zahraničí lze podle mě přičítat dvěma věcem: nádherně a jímavě, leč velmi překvapivě rozbalovaným charakterům postav. A potom příběhu, ve kterém si čtenář každého věku i založení najde to svoje. Od mystiky k akčnosti, od jemných linií příběhu, až po chvíle, kdy jednotlivé řádky zazní jako osudové volání do boje. Dívka, která upíjela měsíc je jednou z obětovaných holčiček, které se každoročně nechávají napospas v černém lese pro zlou čarodějnici. Ne, nikdo se neptá, co se s dětmi stane... Ale jedno je jisté. Z druhé strany lesa je už na cestě čarodějnice, obyčejně má nějakou tu ptačí podobu, aby se jí rychleji cestovalo,

Hans Rath: A Bůh pravil: Musíme si promluvit

Hans Rath: A Bůh pravil: Musíme si promluvit

16. Červen 2018

Odpočinek sladký jako nadýchaná šlehačka. Mozek odpočívá, duše se usmívá a od jemného vtipu a plné chuti vám radostí poskakuje každá buňka v těle. Jo, tak takové čtivo je vážně na jedničku. A Hans Rath to skutečně umí. Když Bůh praví, že si musíte promluvit, nedá se to odmítnout. Za prvé by to byla škoda, za druhé by to vůbec nešlo, protože vás ten člověk bude neustále pronásledovat. No jo, když jste psychoterapeut, tak je to první volba. Protože možná to je skutečně tak, Bůh šest dní tvořil lidstvo, sedmý den odpočíval a osmý vyhledal psychologa. A volba padla na Jakoba Jakobiho v Berlíně. Jednu

via GIPHY