Share

VolbaJsou knížky, které si s nadšením přečteme jednou, dvakrát…, vracíme se k nim nejen jako ke knihám, ale jejich úryvky, věty, myšlenky či příběhy se nám promítají v hlavě jako film. Můžeme je zastavit, posunout, pozměnit, asociovat s vlastními zážitky, zkušenostmi, nechat je žít v další nové dimenzi: ve své hlavě, ve svém životě. Podle mého názoru je to pro knihu jako takovou to nejlepší. Jako by už překročila sebe sama a svým způsobem ožila.

Mám samozřejmě také několik takových nejoblíbenějších, ke kterým se ráda vracím a o které bych nerada přišla. Jednou z nich je Volba Jakuba Trpiše. Před pár lety jsem ji četla poprvé a nyní znovu – a má větší cenu! Dostala jsem ji od autora s věnováním.

A další pozitivní zprávou pro mě bylo, že když jsem se pustila do čtení, tak ano – patří sem: jen dobrá kniha a dobrý film může obnovit starý zážitek, jako by byl úplně nový. Čtu se stejným zájmem, detaily příběhu se mi za tu dlouhou dobu vypařily, ale ten pocit zůstal stejný. A těším se na každou novou větu a myšlenku.

Volbu nemůžeme tak úplně číst jen jako lineární příběh: je psychologickým vstupem, nebo lépe řečeno jakýmsi naším nevtíravým pomocníkem k pochopení vnitřních pochodů, mezilidských vztahů a souvislosti vlastní psyché s externím světem – jak vnímáme svět? Jsme v něm šťastní? Je plný problémů a překážek? Vstáváme ráno s úsměvem, nebo naštvaní, že zase míříme do stejného stereotypního dne, do práce, od které jsme dříve očekávali něco jiného… Co vlastně chceme od života? A proč to tak není?

Tato kniha vznikla ve spolupráci s Agenturou Mám talentAgentura Mám talent

Kniha se skládá ze tří částí. V první Tomáš prochází určitou vnitřní proměnou. Život mu klade samé nástrahy, komu ale ne! Manželčina autonehoda, frustrující práce, mizerné pocity, noční můry a vlastní děti? Dočká se někdy? Nakonec na doporučení navštíví odborníka, skutečně zvláštního člověka. První dojem je mírně řečeno šokující. Ale nedá mu to: musí přijít znova. A z podivného mužíka se stane opravdový přítel.

Tomášův život se změní! A není divu. Vždyť stačí jen vědět jak a chovat se podle toho. Je to tak jednoduché? Řekla bych, že ano – pokud skutečně víme jak, pak už ta změna není vůbec složitá.

Něco o Egu:

„Ego je výtečný sluha, ale špatný pán. Chce získat nadvládu nad světem, lidmi a všemi situacemi. Chce být neomezeným pánem všeho. Vyžaduje, počítá zisk – necítí soucit. Proč se ho tedy úplně nezbavíme? Za prvé nemůžeme, za druhé by nám to neprospělo. Naším cílem je dostat ho na naši stranu. Aby pracovalo pro nás a ne my pro něj. Ego je tvou součástí. Proč by ses chtěl zbavit části sebe? Bez ega bychom nedokázali pochopit jiné lidi ovládané egem, neměli bychom často dostatečnou motivaci. Není nic špatného na tom chtít vyhrát, pokud víš, že to je jenom hra. Ego je to, co tě pohání, když ti docházejí síly a máš jazyk vyplazený až na zem. Je také zdrojem kritického myšlení. Často podezírá a hledá ve všem záminku. Nežijeme zrovna ve světě, kde můžeš všem důvěřovat, a ego dokáže často odhalit, když tě chce někdo obelstít. Proč by ses ho tedy zbavoval? Udělej si z něj nejlepšího kamaráda. Buď mu vždy nablízku, snaž se plnit jeho přání, pokud s tím bude tvá duše souhlasit. Je to perfektní symbióza. Jako moudrý stařec, který zná svět, a mladý muž, který má pocit, že mu ten svět patří. Jako mladý máš problém nad věcmi přemýšlet, jako starý máš problém jednat spontánně. Spoj to.“

(40-41)

Přechod mezi první a druhou částí knihy přináší prudký zvrat

Nic není jisté. A jestliže čtenář si začal zvykat na moudrého muže, jak Tomáše bude vést tím správným směrem až do konce knihy, tak chyba lávky! Tomáš se musí postavit na nohy sám. A co víc – setká se s lidmi, s určitou skupinou lidí a to proto, že je něco spojuje. A jejich úkol vůbec není jednoduchý. Musí fungovat jako celek a zároveň každá jednotka musí být schopná vlastního logického myšlení. Umět vyjádřit svůj názor a umět vyslechnout druhého a dokázat se sjednotit pro nějaký cíl.

Aby bylo možné postoupit dál – rozhodnout se a konat. Poslední část knihy má příznačný název Volba.

Stále je to na nás: je to naše volba, zdali zůstaneme laxní, nebo se rozhodneme pro změnu. Sic záleží na každém jednotlivci, ve velkých věcech už nejde jen o jednotky, ale o celou společnost. Ve hře je totiž (nečistá) politika. Ačkoliv kniha poprvé vyšla před pár lety, mám pocit, že je snad aktuálnější více než dříve. Žijeme v době geopolitických zvratů, střetů civilizací a máme strach – co bude, co se stane v (blízké) budoucnosti? Můžeme vůbec něco ovlivnit, nebo zůstaneme jen loutkami, jejichž šňůrky drží v rukách ziskuchtiví politici?

Trpišova Volba není žádnou abstraktní psychologickou knihou. Je to příběh – na fiktivním ději vám autor ukáže základní lidské myšlení a chování. A tak nějak nás to uvnitř nutí sami sobě si klást otázky. K poslední části knihy jsem se znovu dostala teprve před pár dny. Jaké to zvláštní propojení! K moci se dostává premiér, který se neštítí ani toho nejhoršího. Po bombových útocích na rychlo svolává tiskovou konferenci:

„Přeji si, abych k vám dnes mohl mluvit za příjemnějších okolností… Garantuji vám, že děláme vše proto, abychom co nejdříve našli viníka tohoto nesmyslného krveprolití. Je třeba obnovit spravedlnost. Zločinci spoléhají na to, že k nim společnost bude shovívavá a doslova se nám vysmívají do obličeje … Svět je zkažený a je třeba jej vyčistit, je třeba oddělit zrno od plev. Nesmíme zaměnit přílišný soucit za spravedlnost, nesmíme být sentimentální… Naši nepřátelé také nejsou. Myslíte, že by vás v noci, když se nikdo nedívá, nebodli do zad? A s těmito lidmi chcete být soucitní?…“ (188)

Mrazí mě, čtu si dál, a zároveň u mě doma v pozadí běží televize s aktuálními zprávami z Turecka. Svět je propojený. Vracím se k rozečtené knize: Dokáže jeden člověk něco změnit? Jakou šanci má Tomáš?

„Když člověk jen hledá zlo, tak je svět zlý. Když lidé poslouchají jen svůj rozum, svět se stává temným místem.“ (207)

Ačkoliv na první pohled může brožovaná knížka vypadat nenápadně, nese v sobě opravdu něco velkého a já bych jí ze srdce přála, aby se mohla ocitnout v každé knihovně a získala co nejvíce čtenářů. Jakub Trpiš není na českém knižním trhu ještě příliš znám, ale věřím, že tento autor má velkou budoucnost. Přiznává, že se spisovatelem stal neplánovaně a představa Volby se zrodila vlastně tak nějak scénou na konci – „V roce 2010 nebo 2011 se mi začala v hlavě odehrávat scéna na náměstí, která se nakonec stala závěrem Volby. Matně si vzpomínám, že jsem si to tehdy i spojoval se smrtí pana Havla, a jak na ni reagovala naše společnost. Ta scéna se stále vracela, více se zaostřovala i rozvíjela. Dnes už vím, že právě takhle u mě funguje tvůrčí proces, ovšem tehdy jsem neměl ani tušení, že právě vznikl námět pro mou prvotinu,“ uvádí Jakub Trpiš.

„Věděl jsem, že chci pomáhat lidem vyřešit jejich problémy. Proto jsem psal články a snažil se jim ukázat, jak mohou změnit svůj život, pokud byli nešťastní. A když jsem psal knihu, automaticky jsem do ní vkládal všechno, co jsme se o osobním rozvoji od malička naučil. V určité chvíli jakoby kniha ožila a pak už to šlo samo. První verze rukopisu mi zabrala osm měsíců.“

Nejprve kniha nezískala příliš ohlasů, autor ji vydal vlastním nákladem a neměla ani propagaci. Nicméně na podzim roku 2015 pro ni nastal zlom.

„Dodnes nevím proč, ale kniha se za pár týdnů vyšvihla mezi nejčtenější a nejlépe hodnocené knihy v knihkupectví ABZKnihy. Jestli do té doby prodávali 10 výtisků ročně, nyní se jich prodalo 50 měsíčně. Kolegyně v práci mi říkala, že dočítala Volby právě v době, kdy došlo k těm krvavým atentátům v Paříži. Díky tomu prý čtení Volby získalo úplně jiný rozměr.“

Jakub TrpišJakub pochází z Ostravy, kde v současné době žije a pracuje. Vystudoval bezpečnostní inženýrství na VŠB-TUO. Pracuje v oboru bezpečnosti práce, kde se specializuje na lidského činitele (souvisí s psychologií). V roce 2006 se začal zajímat o svůj osobní růst a v roce 2010 založil portál USPESNE.EU, kde od té doby pravidelně publikuje.

MB

Nejnovější příspěvky na webu:

Pravda skrytá v kopretině

Pravda skrytá v kopretině

12. Červenec 2017

Doktor Hamish Wolfe zabil čtyři ženy, snad protože byly při těle. Nebo možná nezabil, ale každopádně je za to odsouzen. Dokáže přesvědčit Maggie, známou obhájkyni ztracených případů, o své nevině? Britská autorka Sharon J. Bolton opět rozehrává nebezpečnou hru na pravdu a lež. Hamish Wolfe byl usvědčen a odsouzen za vraždu několika žen, tělo jedné se prozatím nenašlo. Jeho matka a podpůrná skupina, která kolem ní vznikla, věří, že ctihodný lékař by něčeho takového nebyl schopen. Stejně tak jeho nevině věří stovky fanynek, které Wolfovi píší, vyjadřují podporu, touží po něm, milují ho. Je opravdu možné, že všechny důkazy a obvinění

Leïla Slimani: Něžná píseň

Leïla Slimani: Něžná píseň

9. Červenec 2017

Ne, není to o tom, abyste si nebrali k dětem chůvu... I když... i když... Rozhodně je to téma jako dělané pro vznik psychických poruch novopečených matek :-))). V první chvíli jsem si říkala, cože autorka udělala tak obrovskou chybu, že začala celý příběh od konce, tedy od události, nad kterou se svírá srdce a která spíš než něžnou píseň připomíná drsné severské krimi. Hrůza. Prvních pár stránek se mnou cloumalo střídavě zklamání, že proč to číst, když už vlastně vím, jak to dopadlo, a střídavě pocit, že musím nalistovat poslední stránku, abych tedy zjistila, jestli to, co si myslím, je pravda. Naštěstí