Share

 

Ráda čtu příběhy určené dětem – většinou naplňují veškerá má očekávání. Přiznávám, že v nich především hledám (a čekám) vítězství dobra nad zlem a sem tam nějaký ten zázrak. Proto mne zaujal název edice nakladatelství Triton: Laskavé čtení. Tady jistě žádné brutálnosti nenajdu! Vybrala jsem si v edici tři knížky, které ilustrovala Markéta Vydrová, a otevřela je. Má očekávání byla zcela naplněna – dobře jsem se bavila. Je příjemné stát se na čas zase malým čtenářem!

Jako první jsem otevřela knihu Miloše Kratochvíla Rybáři a hastrmani. Jsem totiž podle horoskopu Ryba, proto ona volba. Miloš Kratochvíl mne vpustil do krásného podvodního světa plného ryb a ukázal mi i nadvodní svět plný rybářů. Přesvědčil mne, že u nás hastrmani normálně jsou – jenom se musíme u rybníků, jezer a všemožných toků pořádně dívat. Hastrmani, hastrmanky a hastrmančata jsou totiž nenahraditelní – pečují o vodu a taky tak trochu o nás, lidi. Dneska jim vůbec nejde o dušičky, ale o to, aby podvodní národ s tím nadvodním spolu dobře vycházely. Ale je jasné, že i mezi vodníky se objevují šizuňkové, nafoukanci, zpátečníci…, že je to mezi nimi jako mezi suchozemci. Pan spisovatel Mejla, vypravěč příběhu, o tom mnoho vypátral na břehu řeky u Ouběnic, kde s rybáři rozprávěl o životě pod vodou i na souši. A tak se v Kratochvílově knížce dozvíme, jaké to je, když to porybný přežene s pravomocemi a pořád jenom všem všechno zakazuje, když kapitán říční lodi se chlubí tím, že je bývalý mořský vlk, a ono tomu tak není, když se hastrmanka chce stěhovat na přehradu do vyšší společnosti, když se zamiluje hastrmanský kluk…  Veselé vyprávění (jiná ani pan spisovatel neumí) probouzí fantazii se vším všudy – pak už u žádného vodního toku, vodní plochy, ale ani u louže nikdo z nás nebude stoprocentně jistý, že hastrmani neexistují. Miloš Kratochvíl nás totiž naučil se správně dívat.

Poťouši a Zloděják je pokračováním knihy o rozkmotřidlech. V té první, která nese název Modrý Poťouch, jsme se seznámili se zlotřilými bytůstkami, které napadli obyvatele Potměch a rozhádali je. Však také nic jin=ho na práci nemají! Zdálo se, že díky profesoru Jindáčkovi a malé Zuzance bylo neštěstí zažehnáno, že každý, komu za krkem nějaký Poťouch, Jáják, Záviďka, Rozhádka či další z podobných nešvarníčků seděl, se s ním vypořádal a v městečku mohla nastat obvyklá pohoda. Jenže pan Jindáček, zdánlivě imunní, se sám dostal do spárů rozkmotřidel, naštval se dokonce na chlubivého pana spisovatele (také infikovaného těmito škůdci) a nasupeně opustil městečko. Zuzanka, které pan profesor věnoval kouzelné brýle a baterku, aby mohla s rozkmotřidly bojovat, na všechno sama nestačila. Proto dívka nezaváhala a povolala do městečka právě pana spisovatele, aby jí s tím malérem pomohl. Jenže pan spisovatel místo aby pomohl, všechny namíchl. Nejdříve se vytahoval, že rozkmotřidla z města vyžene, ale brzy zjistil, že to nebude jen tak, byla jich totiž přesila. Díky důkladnému pátrání zašel na radu mezi místní strašidla v domnění, že budou vědět, co s tím udělat. Moc mu nepomohli, tak o nich aspoň napsal pár kapitol. Taky přišel na to, že proti rozkmotřidlům žádná medicína ani zázrak nemohou fungovat, pokud lidi sami nechtějí se jich zbavit. Jen tak se tyto podivné bytůstky nemohou nafukovat a rozšiřovat se, a tak ovládat okolí.

Krásný příběh – veselý, v některých místech trochu nabubřelý (to zrovna pana spisovatele napadl nějaký Jáják nebo Nafouk), ale především neuvěřitelně poučný. Bavilo mne příhody z Poťouch číst – a ještě radši jsem je předčítala malému synovci. Užili jsme si oba – je to skvělá kniha pro společné čtení. Nenudí se u ní ani velcí ani malí…

Třetí knížka z edice Laskavé čtení je překladová. Barnabášova kniha přináší kapitoly ze života malého čtyřletého kluka. Barnabášovy příhody sepsal jeho tatínek a dokázal skvěle vystihnout myšlení malého špunta, jeho bezelstnou logiku a neutuchající chuť objevovat okolní svět. Malí se v příhodách určitě najdou, velcí si připomenou, jaké to bylo tehdy, kdy o světě tolik nevěděli a vše složité jim připadalo naprosto jednoduché. Je dobré se občas rozhlédnout po okolí dětskýma očima. Moc jsme toho s lety zapomněli. Naštěstí máme kolem sebe autory, kteří tento dětský nadhled si v sobě uchovávají a tu a tam ho vypustí na stránky svých knih. Příběh o Barbabášovi napsal Balázs Zágoni a přeložila ho do češtiny Viola Somogyi.

Všechny tři zmíněné knížky ilustrovala Markéta Vydrová. Jsou tedy plné nápaditých obrázků a veselých barev, jak jsme u této výtvarnice zvyklí. Každá z nich je vedena v určitém barevném tónu, který velmi lahodí s textem. Moje poklona patří Markétě Vydrové především za její téměř encyklopedickou znalost všech druhů rozkmotřidel, které pro nás namalovala a tím nám je dokonale představila, a za pečlivé výtvarné uvedení do podvodního světa. Její obrázky jen podtrhují název edice, za který Tritonu radostně tleskám.

 

Název: Rybáři a hastrmani

Autor: Miloš Kratochvíl

Ilustrace: Markéta Vydrová

Vydáno: 2012

 

Název: Poťouši a Zloděják

Autor: Miloš Kratochvíl

Ilustrace: Markéta Vydrová

Vydáno: 2013

 

Název: Barnabášova kniha

Autor: Balázs Zágoni

Překlad: Viola Somogyi

Ilustrace: Markéta Vydrová

Vydáno: 2013

 

Vydalo nakladatelství: TRITON

Zdroj foto: www.tridistri.cz

 

 

Jana Semelková

 

 

 

Nejnovější příspěvky na webu:

Kelly Barnhillová: Dívka, která upíjela měsíc

Kelly Barnhillová: Dívka, která upíjela měsíc

16. Červen 2018

Famózní úspěch této knihy v zahraničí lze podle mě přičítat dvěma věcem: nádherně a jímavě, leč velmi překvapivě rozbalovaným charakterům postav. A potom příběhu, ve kterém si čtenář každého věku i založení najde to svoje. Od mystiky k akčnosti, od jemných linií příběhu, až po chvíle, kdy jednotlivé řádky zazní jako osudové volání do boje. Dívka, která upíjela měsíc je jednou z obětovaných holčiček, které se každoročně nechávají napospas v černém lese pro zlou čarodějnici. Ne, nikdo se neptá, co se s dětmi stane... Ale jedno je jisté. Z druhé strany lesa je už na cestě čarodějnice, obyčejně má nějakou tu ptačí podobu, aby se jí rychleji cestovalo,

Hans Rath: A Bůh pravil: Musíme si promluvit

Hans Rath: A Bůh pravil: Musíme si promluvit

16. Červen 2018

Odpočinek sladký jako nadýchaná šlehačka. Mozek odpočívá, duše se usmívá a od jemného vtipu a plné chuti vám radostí poskakuje každá buňka v těle. Jo, tak takové čtivo je vážně na jedničku. A Hans Rath to skutečně umí. Když Bůh praví, že si musíte promluvit, nedá se to odmítnout. Za prvé by to byla škoda, za druhé by to vůbec nešlo, protože vás ten člověk bude neustále pronásledovat. No jo, když jste psychoterapeut, tak je to první volba. Protože možná to je skutečně tak, Bůh šest dní tvořil lidstvo, sedmý den odpočíval a osmý vyhledal psychologa. A volba padla na Jakoba Jakobiho v Berlíně. Jednu