Share

K snídani, k večeři či ke svačině, na housku i na chleba, ve všední den i ke svátečnímu pohoštění… tuto pomazánku můžete prostě udělat kdykoliv a vždycky to bude správně. Jen změníte způsob servírování. K večeři na chleba, ke snídani na topinku, ke svačině třeba do celozrnné housky. Chystáte oslavu? Čekáte hosty? Pak do základu nepřidávejte nastrouhané bílky, ale pěkně jej do bílkových půlek naaranžujte a dozdobte třeba červenou paprikou a zelenou petrželkou.

 

Ingredience:

100 g másla

5 vajec uvařených natvrdo

1 – 2 lžičky hořčice

150 g šunky

2 – 3 středně velké kyselé okurky

sůl, pepř

 

Postup:

Změklé máslo utřeme s hořčicí a vařenými žloutky, bílky zatím necháme stranou. Přidáme nadrobno nakrájenou šunku a nahrubo nastrouhané kyselé okurky. Nakonec opatrně promícháme s nastrouhanými bílky, dochutíme solí a pepřem. Dáme aspoň na hodinu do lednice rozležet a vychladit.

Dobrou chuť!

Soňa Rivera 

Nejnovější příspěvky na webu:

Velmi lidské povídky

Velmi lidské povídky

29. Březen 2018

Muž, jenž podezřívá ženu z nevěry, žena toužící po dítěti, chlapík, který naoko zvládá vše, ale moc dobře ví, že je jen šikovný babral. Ti a mnozí jiné jsou hrdiny povídek v nové sbírce Nelidské zdroje. Monika Petrlová už čtenářům předvedla, že povídka je jejím oblíbeným literárním útvarem. Po dvou úspěšných povídkových souborech – Hafni! a jiné povídky a Mrkev pro vězně – se vrací se třetí sbírkou Nelidské zdroje. Nelidské zdroje se v deseti povídkách zaměřují na dnešní uspěchanou dobu, kdy nás společnost tak trochu tlačí k rychlosti, odtažitosti, z lidí se stávají zdroje a ze všech jsou manažeři, asistenti  či specialisté. Mezilidské vztahy však nikdo

Enrique Barrios: Ami, vnitřní civilizace

Enrique Barrios: Ami, vnitřní civilizace

27. Březen 2018

„Když jsme přijeli, myslel jsem si, že se Ami a jeho kosmická loď navrátí v prvních dnech letního období, ale strávil jsem téměř dva měsíce marným čekáním na skalách, kde jsme se předtím dvakrát setkali. Prázdniny už pomalu končily, zanedlouho jsme se měli vrátit do města a pořád nic. Toto smutné čekání změnilo mé prázdniny ve skličující, nekonečně dlouho trvající okamžiky. Každý den jsem chodil na skály na pláži a dlouhé hodiny, někdy až dlouho do noci, jsem pozoroval oblohu a přál jsem si spatřit známý létající předmět. Při každé světlušce, která nade mnou prolétla, mi srdce poskočilo nadějí, ale vždycky se